KONVERZACE S ČESKÝM MISTREM PŘES WHATS AP
X: Trochu mi vrta hlavou manzelka naseho mistra. Kdyz zvvsi hlas, tak se mi vracejí varlata zpatky do bricha. Vubec mi k sobe neladí… Je to dobra kucharka, ale nepraktikuje zadny pohyb. A s porovnanim ze svatebni fotografie je o dost sirsi.
Mistr: ahoj, no, oni cinani casto tak mluvi, nekdy to vypada, ze se hadaji, ale oni se nehadaji. Jinak vari vyborne. Kazdopadne od svatby trosku nabrali oba, je videt, ze mu dobře vari a hodne 🙂
POSTŘEHY
- řidiči aut mají telefonní čísla za předním sklem
- při příjezdu jsem si všimla, že na horách jsou bílé ďubky. Jsou to bílé kameny, velké, uměle dané, neznám důvod
- WIFI je tu nestabilní, prý je to normální
- dvorek zametají každý den. Koupelna nikdy neviděla savo a houbičku
- manželka mistra je tlustá. Nic necvičí, jen vaří. Na svatební fotce byla ale štíhlá. Pod svícnem je největší tma. Jezdí na nákup na elektroskútru a nakupuje velké balení sladkých sušenek
- tady neznají čokoládu, citron a jsou tu zelené mandarinky
Už víme, proč je všude kolem taková paráda. Ve vesnici je čisto už nějakou dobu, pod muzeem na velkém prostranství je mohutná rudá hvězda s oválnými červenými panely vyzdobenými umělými květy, rudý most už několik dnů zdobí řetězovými světly. Dostali jsme se do období oslav 70. výročí založení Nové Číny. Jako od začátku vlády Mao Ce Tunga. U památníků jsou ceremonie, město je vyzdobeno vlajkami, v divadle probíhají herecká vystoupení, před IC a policejní stanicí jsou pódia, jezdí sem mnoho čínských turistů. Školy i dospělí. Venku denodenně hraje hlasitá hudba. Taky pustili vodopád od horní terasy, kam chodíme ráno cvičit. Sekyrami osekávají dělníci tartanový povrch chodníku pod rudým mostem a lijí tam nový.
Budují v sobě hrdost, i tady jsou u domů čínské vlajky a pořád dávají najevo porážku japonských vojsk. Jak dlouho si to asi budou připomínat? Na náměstí dokonce pouštějí válečné filmy pro veřejnost.
27. září. Včera jako by se stal zázrak. Odpoledne jsme šli cvičit za hotel do stínu mezi apartmány. Cvičili jsme sestavu Five Steps. Najednou začalo mrholit, když jsme skončili. Prošli jsme skrze budovu hotelu na terasu před něj, slunce v polovičatém zákrytu mraků a pokračovali ve cvičení tai-či. Najednou začaly tryskat vodotrysky, rozezněl se song Wo ai ni a také nádherný Jiu yue qi ji, který je nesmírně populární a úplnou náhodou jsem ho našla po příjezdu domů na youtube, aniž bych věděla, jak se jmenuje. 🙂 Slunce začalo prosvítat mezi mraky a na nás padaly malé krůpěje… Byla to zvláštní, magická a příjemná atmosféra.
K večeru jsme jako dezert dostali měsíční koláče. Nacionalismus. Je tu silný. Všude v ulicích vlají čínské vlajky. Už několikátý den po sobě vidíme ceremonii u soch 129. divize. Každý den na náměstí hraje z reproduktorů „budovatelská“ hudba. Turisté se s námi fotí. Samozřejmě jen ti čínští, jezdí jich sem celé zájezdy a s vlaječkami v ruce. Ale jsou šťastní! Na bankovkách je jen jeden xicht. Mao Ce Tunga. Proč tu zrůdu tak oslavují, když v zemi v roce 1949 nastolil komunismus a pod jeho vládou umřelo 70 milionů lidí? Vím jen to, že v roce 1949 vyhlásil Novou Čínu. Jenomže ve školách se o něm učí jako o hrdinovi. Cenzura, no. Číňané nemají moc velké všeobecné povědomí, jejich země je pro ně středem vesmíru.
Znovu jsme si ověřili, že zboží tu prodávají prošlé (ne-e, mají jiné značení datumu, datum výroby, ne expirace!). Zákazníci ani prodavači si s tím hlavu nelámou. Nejspíš nakoupí hromadu zboží a to dokud se nevyprodá, nechají ležet v regálu. Koupili jsme ošatku, láhev červeného, čipsy a sladké tyčky jako dárek na rozloučenou. Pro pana a paní domácí. I kdyby to bylo prošlé, mně osobně to nevadí, pokud je to něco suchého a není na tom plíseň. Asi v tomhle tkví problém mistrova glo, glo, glo žaludku.
NA KOLECH DO HOR 2, NA JEDLÉ HRAČKY DO MĚSTA
Po pauze nás čeká běh. Jelikož nemám ty běžecké boty a minule mi dělal žaludek kotrmelce, oznamuju to mistrovi. Říkám, že pojedu na kole a oni že mohou běžet. On se toho chytne a nakonec jedeme všichni tři na kolech. Naše výprava startuje ze dvorku – tři dětská kola s polofunkčními brzdami, dvě s jedním převodem, třetí se zaseklou převodovkou a po boku nám frčí skútr s Koblihou a babičkou. Naše delegace se vydá po silnici na okraji města směrem na východ. Zabíráme jeden celý jízdní pruh, ale nevadí, druhý je volný. Párkrát škrtnu špičkou boty o asfalt, šlapky jsou proklatě nízko. Pohled na nás je opravdu vtipný. Mistr si stěžuje na sedlo a říká, že ho bolí pták. 😀 I tak se směje a diskutuje za jízdy s rozevlátou chotí.
Míříme si to bez ženských do hor. Jenom zmiňuju, že žádné přilby nemáme, takže je lepší nemyslet, jak by to dopadlo, kdybychom si tady rozbili kokosy.
Začíná stoupání. X jede jak drak, Šu už pak nedává kopec a sestupuje, já to ještě vyšlapu. Kung fu trénink se vyplatil! No a tak tlačíme kola pořád a pořád po silnici nahoru, fotí se s námi taneční sbor v kostýmech až nakonec po prudkém stoupání a jedné rovince dorazíme k nějaké bráně do hor. Je zavřená, tam nám X seřizuje brzdy. Takže teď začíná opravdové dobrodružství. Šu je rád, že jedem z kopce, já taky, ale ať brzdím jak brzdím na doraz, kolo se stále rozjíždí a tak si musím pomáhat podrážkama. V některých pasážích radši sesedám, pánové jedou samozřejmě jak blázni dolů. Mohli jsme vystoupat tak 300 metrů, viděli jsme celý SheXian a okolí, zahaleny v prašném závoji. Mistr mi ukazuje, jak jeho kolo nadskakuje pod náporem brzd a směje se při tom. Jsme snad jediný blázni, který to kdy vyjeli a sjeli na takových starých rachotinách. 😀 Po sjezdu jsem ráda, že můžu uvolnit bolavá zápěstí. Tam si dáváme pauzu a vtipkujeme o velké ploštici lezoucí po silnici, že když ji vemeš do ruky, tak vypustí páchnoucí „či“.
Znovu se setkáváme se skútrem a jedeme do města. To je vám zážitek. Proplétáme se ulicemi hemžícími se skútry a tuktuky a mezi nimi se motají chodci a auta.
I když máte na křižovatce zelenou, stejně se vám tam někdo vkrade a najíždí vám do cesty. Všechny dopravní prostředky jezdí ale opravdu pomalu, takže ty nepravidla fungují. Jsme hlouběji ve městě. Zve nás prý na jídlo. Představuju si pouliční stánek s grilovaným masíčkem… Jedeme ulicí, po obou stranách stojí stovky elektroskútrů, všude malé obchůdky.
Zastavujeme u rušné křižovatky. Kola jen opíráme a jdeme do restaurace. Všude se to hýbe a svítí. Vyjdeme po schodech nahoru. Jsme v jakési jídelně, něco jako bufet. Šu nás vede k chlaďáku. Jsou dva vedle sebe a tam: zelenina, nudle, tófu, houby, masné polotovary prazvláštních barev a dokonce i rybí polotovary zvláštních barev a tvarů, např. bílá kostička s oranžovými pruhy. X prohlásí, že to vypadá jako hračky. Je to trefné.
Prý si máme vybrat a jestli máme řádi čili. Koukáme na to s otevřenýma pusama, takže mu radši říkáme, ať nám ukáže, jak to tady chodí. Ano, čili my rádi. Hned mě napadá, že to bude večeře stylem hot pot. Nakonec si všechno možné nabíráme na tácy a jdeme si sednout. V desce stolu jsou zabudované 4 indukční plotýnky. Obsluha přinese malé hrnce s čili omáčkou, která pěkně voní.
To, co máme v tácu se prostě hodí do vroucího hrnce a až je to uvařené, tak si to nandáš do malé misky a jíš hůlkama. Do té si ale nejprve nabíráme tekutou arašídovou omáčku a dochutit si ji můžeme směsí z několika misek vedle.
Do hrnce kydnu rýžové nudle a houbu. Pak beru do hůlek list salátu a začnu ho žvýkat. Mistr, ne, to se nejí takhle. Když mu vysvětlím, že my to jíme čerstvé, řekne OK. 😀 Přece tam nebudu házet čerstvý list, ne? Následně si nandám nudle a houby až mi mistička přetéká. Mistr mi vysvětluje, že si mám nandavat postupně, že se to tak jí. No dobře, ale nechtěla jsem mít rozvařené ty nudle… Asi si myslí, že jsme úplní burani. Prý si můžeme nalít víno. X neváhá a nalije si plný kelímek. Jenomže jak se s chutí napije, čeká nějaké kvalitní. Hmm, ona je to ale pálenka. Prý má 56 %. Čínské víno.
Pak házím do kastrůlku divně zbarvené masové polotovary všech tvarů… Na stole máme meloun, nakládanou zeleninu a ananas, který vůbec nechutná jako ananas.
Výsledek je takový, že se pořádně přecpeme. Obsluha se s námi ještě vyfotí a my frčíme nočním směrem domů. Opilý X hlasitě zpívá, projíždí na červenou, pak si povídá za jízdy s chlápkem na tříkolce (tuk tuku) a vykládá mu něco smyšlenou řečí. Přijde si nesmrtelný a volný…
Na ulicích to žije, lidé skončili v práci, všude nabízejí farmáři ovoce a zeleninu a oslepuje nás záře blesku kamery na semaforech. Fotí to opravdu každý prostředek, prý tak sledují, jestli jsou lidé v autech připoutaní… Myslím si ale něco jiného. Zpět jedeme jak závodníci. Nohy nás nebolí a mistr nás ani nestíhá… Poznali jsme tady pravou Čínu se vším všudy. A také čím. Ohledně jídla – nepoužívají tu glutamáty a kukuřičné škroby.
28. září. Je hezky, odpoledne jedeme na koupaliště, zatáhne se a hosté nám říkají, že voda není na koupání. Po zhodnocení situace se otáčíme a jedeme dál po silnici. Dojedeme do vesnice, kde snad ani není kanalizace. Jedeme stejnou cestou, kudy jsme před dobou šli s mistrem. Přes vesnici s krásně zdobenou bránou, skrze alej stromů s lampiony, kde si nás z povzdálí fotí lidé na skútrech, polní cestou až k malé horské svatyni. Kousek pod ní si místní žena pere v náhonu prádlo. Projíždíme tunelem s komunistickou hvězdou. Vracíme se do města a kupujeme suvenýry. Před večeří dostáváme certifikáty a fotíme se s mistrem. X si s ním zahraje ještě fotbal a nohejbal.