Další den. Vypadá to, že mistr mívá sračku každý den. Po dnešním tai-či říká, že musí na záchod MY STOMACH GLO, GLO, GLO, to všechno vysvětluje.
Ráno je opravdu zima. Je to na mikinu a bundu. Teplota tak 12 stupňů. Cvičíme venku čikun a tai-či. Dopoledne cvičíme ve cvičebně. Kolem X projde stařenka a ukazuje si s úsměvem na koleno. Asi tam má pořádnou modřinu ze včera. Znovu se tomu jejímu pádu smějí.
I tady v akademii je zima. Topení neexistuje. Cvičíme čikun v bundě. Pak bušíme do polštářů se sójovými boby na zpevnění rukou a úderů. Potom pěsti buším X do rukou, sekáme do krku zepředu, zezadu, ze strany malíkovou hranou, pak máme zkusit polohu kliku jen na dvou prstech na výdrž. To fakt nedáváme, on ano. Pořád ještě nechápe, že nejsme tak vycvičení jako on. Ještě to samé, ale místo prstů lokty na zemi, které drží tělo. X pak prohlásí, že rovnou dojde pro pračku a budeme si s ní házet. 😀 Pozn. pračka se sušičkou jsou součástí cvičebny, v malé komoře. Přemýšlím o tom, jak bych se ráda po návratu podívala třeba do Krkonoš k Mumlavským vodopádům a tam si třeba zacvičila tai-či.
Včera jsem byla slabá, unavená, nebylo mi dobře ohledně střev. Dnes jsem jak rybička. Rýma ustává, průjem nemám. Jako prevenci stejně bereme psylium, zelený ječmen a hylak forte. Vím, že všechno je o střevech, proto se o ně tak starám. 🙂
Když chodíme na cvičení do čínské čtvrti, tak si s sebou do kapsy bereme kousek toaleťáku, jelikož tam ho nikdo nedoplňuje a fakt se hodí. Třeba v turistickém centru, kde poblíž cvičíme, nejde zavřít ani jedna kabinka a k tomu je tam tmavo, když už si dveře přivřeš. Místním to ale nevadí, dřepí si tam nad záchodem s otevřenými dveřmi a telefonují.
Večer, po sedmé, jsme se šli projít na Vítězné náměstí. Okolí již zahalila tma. Jenomže ve vzduchu se vznášejí nějaká barevná světélka. Světlušky! Naposled jsem je jako dítě viděla v Českém Ráji.
Včera jsem ani moc neměla hlad. Chtěla jsem jíst spíš suché než mastné a teplé než studené. Po obědě jsem si dala pár koleček rýžového polysterenu, co jsem měla z Čr a potom si koupila malý koláček z listového těsta s náplní a k tomu čokoládový donut. Velký výdej energie potřebuje zprasené sladké. Viděla jsem, že je 16 dní prošlý (pozn. to jsem nevěděla, že datumy na potravinách jsou datumy výroby, ne expirace!), ale co, na tom se nemá co zkazit. Ukojila jsem svoji chuť na sladké a i když svítilo slunce a paprsky byly teplé, vzduch byl chladný a já cítila, že uvnitř jsem taky chladná. Naštěstí k večeři byly i smažené arašídy s chilli papričkami, které mě parádně prohřály. K tomu horký čaj. Dnes ten vnitřní chlad necítím. Musím si dávat pozor, abych znovu neprochladla.
POZNATKY
- Číňanky nemají křivé nohy jako Japonky
- Hrozně kouří. Všude, před dětmi i doma, stejná značka cigaret a stejný puch
Včera jsme šli běhat do města. Nemám s sebou běhací boty a to byl potom problém. Bylo to tak tak na kraťasy a triko. Oba „chlapci“ mají běžecké. Mistr nám ukazuje na mobilu videa ze „spartakiády“ na stadionu. Že se tam půjdeme podívat. Běžíme v pruhu pro cyklisty. Okolo nás elektroskútry. Dokonce i v protisměru. Někteří přibržďují, aby si nás prohlédli, i auta zajedou k nejbližšímu pruhu a jedou naší rychlostí. Musím ale říct, že tam, kde jsme zatím byli tady v okolí, je čisto a žádný nepořádek. I město je hezky upravené, udivuje mě, že na malých pozemcích jsou i kukuřičná políčka.
U stadionu je policie a těžkooděnci. Silnice jsou zatarasené, moc lidí nepropouští. Páskami vyznačili místa pro přihlížející. Nás propouští, ale proč takových policajtů?
Jakoby čekali na atentát či co. Nebo spíš chtějí demonstrovat svoji moc. Jdeme kolem velice vysokých středoškoláků v různých cvičebních úborech. Zaráží mě jejich výška, protože mnoho z nich měří jako já, ne li víc (177). Číňané jsou opravdu vysocí. Středem stadionu je zelené hřiště olemované běžeckou dráhou a ohraničené dvěma protilehlými tribunami. Na nich sedí dětští diváci. Vlevo na tribuně vytváří sedící červená bíle pole, takže to bílé vytváří čínské znaky. Pomalu nastupují oddíly, nesou čínské vlajky, do toho hraje pochodová hudba. Nad hlavami nám lítají droni, za stadionem se tyčí vysoké věžáky a dál za nimi vystupuje pohoří Taihang. Za námi prochází desítky žen v červených elegantních šatech, nalíčených a načesaných z předchozího vystoupení. Už nás ten dlouhý nástup nebaví, jdeme dál městem. Budíme znovu pozornost u velkých bubnů, kde oba bubnují. Mně je zle. Od žaludku… Těžko. Naštěstí běžíme a pak přejdeme do chůze. Ono taky běhat po tvrdém asfaltu v neběžeckých botách mi pěkně převrátilo žaludek.
X si dává rovinky navíc, je nabitý energií. Mě to město vysiluje.
Na pokoji si dávám znovu hylak a zelený ječmen. Během půl hodiny se mi uleví a můžu si dát i trochu večeře.
Dnes se vyspím dorůžova. Když otevřu oči, vidím zlatý obrys kolem závěsů. Slunce! Vykouknu ven. Modrá obloha, bude teplo. Bereme kola a jedeme do čínské čtvrti. Normálně to tam procházíme a fotím. Mnoho lidí se tam fotí, takže já budu fotit taky. Mostky, kanály, krámky. Přejíždíme naproti k hotelu. Policista u vrátnice nás upozorní, že si máme nechat kola u plotu. Jdeme dozadu za hotel, kde je apartmánové městečko, kde jsme předtím cvičili. Je tam boží klid. U bílých patrových staveb jsou krásné bambusové porosty. Miluju bambus, pro mě je to typická asijská travina. Ibišky, modříny, některé apartmány jsou obehnány zídkou s dřevěnými vraty s klepadlem v podobě lví hlavy.
Nebe je modré, na fotky ideální. Mezi stavbami jsou tmavě hnědé dřevěné altánky, které se odráží na hladině jezírek lemovaných světlými kameny divokých tvarů. Voda v nich je zelená, pod její hladinou plavou oranžoví a zlatí koi kapři. Mám chuť se v takovém apartmánu ubytovat. Jen pár jich je obydlených.
Zpátky ve vesnici si X kupuje pivo za 6 Kč. Mě venku osloví babka s obrovským lalokem na krku, v rukou igelitky. Čin tin ťan těn… Odpovídám jí česky, že nám na zahradě taky rostou ořechy a že to pro mě není novinka, když mi ukazuje sáček s pěti zelenými.
V obchodu se suvenýry, jehož vchod tvoří obrovská rudá hvězda, se díváme na polštáře a podsedáky z kukuřičného šustí, které plete sama prodavačka. S tou jsme předtím seděli na malých plastových stoličkách. Talíře s Maem, sošky v podobě raket, klíčenky a také nám prodavačka otevře pytel s něčím uvnitř. Ukazuje si na pusu. Uvnitř je něco sušeného s bílým potahem. Říkám si, jestli to není plíseň, o datum spotřeby se tu vůbec nestarají, jak jsem minule viděla (bylo vysvětleno výše). Ochutnáváme. Jsou to sušené švestky namočené v cukru. Velice dobré. 7 juanů za 400 g! Pak nám ukazuje bižuterii, košíky… Příště nakoupíme. Suvenýry taky. Amulety ze dřeva s červenými střapci, ty švestky, podsedáky z kukuřičného šustí.
DOTĚRNÝ ČÍŇAN A VÝLET DO HOR
Co s ránem? Ještě jsme neprobádali východní stranu, kde se zvedají nejvyšší vrcholy v okolí. Stíny jsou chladné, ale slunce svítí.
Jedeme nakonec do 9 km vzdálené horské oblasti Taihang Mountain Scenic Area. Projedem menším městem, kde je vše zaprášené a kde naproti sobě u hlavní silnice stojí několikapatrové obytné domy, které mají zamřížované lodžie. Je tady i větší bordel, není to tu tak pěkně udržované. Proplétáme se mezi skútry a tříkolkami (tak říkáme těm tuk tukům), kolem nás hustý provoz. Konečně vyjíždíme z těch výfuků a cedule nás vede doprava. Nevíme, kam jedeme a co nás čeká. Silnice mírně stoupá. Kolo nemá převody. Šlapu pomalu. Objeví se stříbrná Honda. Předjede nás a zastaví. Vyleze maník s mobilem. Natáčí si nás. Za chvíli nás dožene a něco nám říká. Samozřejmě neumí anglicky. Jede naší rychlostí. Fakt mě vytáčí, úchyl jeden. Předjede nás a zastaví. Když ho dojedeme, zase se rozjede. Pak se ptá, kam jedeme a po gestech pochopí, že do hor. Ukazuje, že nás vezme. To těžko, do tak malého auta se sotva vejdou kola. Nevěřím mu. Nelíbí se mi, jak pořád jede s námi jako doprovod i když ho odmítáme. Takhle je to asi ještě kilometr. Nakonec vjedu doprostřed silnice, takže mu zablokujeme cestu a z kopce jedeme před ním. Předjede nás dole a nahoře před vstupem do horského parku se zastaví u kamenného monumentu. Chce fotku! Bože, tak se s ním fotíme a konečně přestane otravovat. Když se s vámi každý den několikrát denně chce někdo fotit, tak vám to leze na mozek…
Velká budova je vstupem do hor. Ptáme se jen na cenu – 72 juanů osoba. Žádní turisté v té obrovské vstupní hale nejsou. Cenu nám ukazuje na kalkulačce, je to nejlepší způsob, jak se dorozumět.
Jedeme zpět stihnout oběd. Jsem ráda, že jedeme dlouho z kopce. Pak přes vesničky zpět. Potkáváme plně naloženou tříkolku s kukuřicí, která zabírá oba pruhy. A taky se zrna kukuřice suší, kde mohou, i na silnici.
Po obědě se shodneme, že na kolech tam + zpět + chození po horách bychom časově nedali. Poprosíme tedy mistra, který nás tam hodí, protože odpoledne jede do Shexianu cvičit děti do města. Zpět buď taxíkem, který si neumíme zavolat, nebo on nás vyzvedne.
U pokladen je prázdno. V celé hale je prázdno. U turniketů sedí ochranka v černé uniformě. Těším se na relax – horské cestičky, stín, stromy. Na sloupech je fotografie se sochou ženy v popředí, za ní brána a v pozadí hory. Koláž. A co teprv ta fotka vodopádu… Mám ale tušení, že vodopád bude vyschlý.
A teď návrat do reality – venku procházíme kolem vyschlé vodní nádrže, kolem jezírka s minimem vody, kde si kachny protahují údy a povídají si. Krajina je suchá, je skalnatá a před námi a po stranách se zvedají do neurčitě výšky majestátní skalní masivy porostlé vegetací. A teď ten relax. Vodopád je, ale umělý. Prostě nám jenom přes čerpadlo pustili vodu, tak si tu krásu aspoň vyfotíme. Zábradlí u něj vypadá na dřevěné, ale je to jen betonová napodobenina. Opravdu věrná.
Vylezeme nad něj. Kde jsou ty cestičky? Asfalt, asfalt, uměle vybudované zídky a vodní koryta. Ach jo, zlaté naše lesy a hory, lesní stezky pokryté jehličím a listím. Dle ukazatelů se vydáváme po asfaltce nahoru. Oni totiž nejsou zvyklí na horské stezky, jako známe my, je to tady turistická oblast, v zimě snad i sjezdovky a tak si autem můžou vyjet nahoru pod masivy a tam se i ubytovat v hotelu. Jenomže není sezóna. Je tu opravdu prázdno, což je fajn.
Dle ukazatelů se vydáváme po asfaltce nahoru. Na odpočívadle si X kupuje pivo. Všude kolem mají plno prázdných krámků. Celý areál projektovaly pro stovky návštěvníků. Takové to čínské megalomanské, atmosférou mi to tady připomíná ten zábavní park, do kterého postupem času už nikdo neinvestoval peníze a nechají ho otevřený, dokud to půjde. Sedíme pod slunečníkem, X upíjí pivo a vedle je matka s miminem, které má v dupačkách na prdeli velkou díru, takže mu je vidět snědý zadek. Ty dupačky tu děti nosí obyčejně. Velice praktické.
Slunce praží, jdeme vstříc horám. Nahoře na vrcholcích je vidět osamělý ostrý vrcholek s plošinou na vrcholu a při něm je vysoké lešení. Tam by bylo zajímavé se podívat, pomyslím si. Je něco po jedné.
Sem tam míjíme pohozené plastové láhve. Voda tady zapáchá, dokonce i v potoku. Přes cestu nám přelétávají „papoušci“. Dokonce tu roste i kaki, ale nedovolíme si ho utrhnout. Začíná strmý výstup nahoru po schodech s tím betonovým, dřevěně vypadajícím zábradlím. Stoupáme a stoupáme a říkám si, kam dojdeme. Ráno jsme se unavili na kolech. Konečně vycházíme na nižší vrcholky. Výhled je na obě strany údolí, akorát viditelnost je kvůli oparu do dálky mizerná. Dělníci nad našimi hlavami budují novou stezku těsně pod vrcholky hor. Zbíječka duní. Jdeme teď už jen po rovince pod vrcholy, která je příjemným relaxem a na kterou jsme koukali zespodu. Dojdeme na parádní vyhlídku. Za námi vyvstávají zvrásněné hory, jakoby takové stolové, válce se širokým kořenovým úpatím. Pohoří se táhne do neviditelné dáli. X zavelí. Jdeme nahoru, to dáme. Cože?! Tam?! Mluví o tom špičatém vrcholu s plošinou, na který jsme koukali zespoda nevěřícně, že bychom se tam ještě dnes mohli dovléct. Nějak přesvědčím nohy, aby to vystoupaly. Nahoře je panečku výhled. Myslím, že jsem někde našla, že tento vrcholek měří přes 1 200 m. Ale jaké převýšení jsme vystoupali, těžko říct. Cestou dolů z vrcholu dostanu nápad, spočítáme ty nekonečné schody. Na vrcholek s plošinou je to 600, dolů je to 1 000. Tohle je nejbláznivější výšlap, jaký jsem kdy zažila. Jsme v čínských horách!!! Tolik schodů jsem v životě nezdolala. Tam a zpět cca 3 200 schodů. Ještě chceme dole zajít na Glass Bridge. Tak si tam vylezem a on je zavřený! Bylo divné, že po něm nikdo nechodil. Jeden ze závěsných mostů, který má podlahu ze skla.
S mistrem jsme se domluvili, že by nám vrátný zavolal taxi, všechno jsme měli vypsané na papíru. Vrátný nebyl a tak voláme jemu. Že přijede ze Shexianu za 20 minut. Jsme rádi, že ušetříme pár korun. Po chvíli ale přijede taxík. No, nějací lidi tam ještě jsou, takže to nemusí být náš. Čeká tam. Sejdeme o kousek dolů mistrovi naproti. Když přijede, tak mu vysvětlujeme, že jsme sem ráno jeli na těch kolech. Rozesměje se, takový blázny tady asi neměl. Veze nás do města, kde cvičí děti. Prodíráme se hustým provozem města, samé skútry, tříkolky, autem mezi nimi kličkujeme, na křižovatkách se nějak projede a je normální, že naproti nám se vyřítí moped. Takový menší adrenalin.
Děti cvičí sestavu, jejímž vyvrcholením jsou dva kluci, jeden udělá most a tělem se otáčí kolem hlavy na zemi. Druhý, Opička, jak tomu nejohebnějšímu říkáme, udělá několik salt na zad, potom si předkročí, skrčí se, do zubů chňapne botu a vymrští ji společně s nohou nahoru. Druhý udělá rozštěp. Je vidět, že některé děti to trénují teprve krátce, protože se nechytají nebo dělají něco jiného.
Jdeme na parkoviště, kde si všímám, že každé auto má za předním sklem ceduli s telefonním číslem. Jak praktické. Opička jede s námi. Je to velice nadaný hoch, je mu prý šest, učí se tu rok a velice dobře si pamatuje. Má nepřítomný výraz, jakoby nevěděl, co cvičí. Pak se ptáme na práci. V Číně se pracuje 7 dní v týdnu. Žádné volné víkendy, až na učitele ve školách. Ostatní mají akorát volno odpoledne po obědě. Končí mezi 18 – 18:30. Mají i dost státních svátků a snad měsíc volna na začátku roku, ale to je ztraceno v překladu.