DEN 2 – pískání je vyřešeno, byla to hadička u záchodu. Před šestou budíček a jdeme ven. Začíná náš tréninkový program, který začíná každý den od pondělí do pátku v šest ráno. Mám jen kraťasy a triko. Jdeme k památníku, který je na plošině nad jakýmsi náměstím. Stoupáme k němu po schodech, ale jdeme dál k nějaké budově. Učíme se základní kroky tai-ti. Je chladno i na kraťasy. Tam jsme hodinu a vracíme se na snídani. Do té místnosti hrůzy, kde na jídelním stole byly plastové trubky a zaprášené nudle, kterou jsme večer viděli. V Čechách nás ujišťoval, že bude tófu, zelenina, ryby… Já si dělám starosti, aby to nebylo založený na pšeničnejch výrobcích, o mléčný se nestarám vůbec, protože ty tam ani nepodávají (to jsem si myslela).
Po tom, co jsme včera mluvili se šaolinem, harampádí z malé jídelny a ze stolu zmizelo a my tam měli nachystanou snídani. Stůl se jen leskl a židle a podlaha také. Misky a talíře s jídlem jsou na otočném skle na stole. Je tam „polévka“ – hustá směs z nějakých vařených zrn a s rozmixovanou dýní, něco jako tlusté lívance, vajíčka na tvrdo, cuketový salát a ještě něco. Je to dobré. Jsem ráda, že mi jídlo chutná, jinak bych tady asi zemřela hlady. Máme hodinu a půl pauzu. Převlékám se a vyrážíme do města (Shexian) přes červený most. Jdeme po silnici v protisměru, kde je minimální provoz a zalezeme do „tradiční“ čtvrti. Kolem jsou pěkné domky v čínském stylu, s dřevěnými okenicemi pěkně vyřezávanými. Tam pokračuje trénink tai-ti. Kolemjdoucí si nás fotí. Je pauza a my se jdeme podívat kolem. Všude jsou krámky a starožitnosti, nebo spíš blešárny. Před vchodem do každého jsou cáry průsvitné silné fólie, které jsou tu místo dveří. Chrání před komáry, prachem atd. Malé obchůdky, kde vévodí zvláštně přírodou tvarované staré dřevo, obrazy a svitky, vojenské čutory, staré mince a nábytek a nechybí vůdcovy obrazy. X dostane od nějakého prodavače zadarmo voňavý náramek ze stantalového dřeva (?). Jeden nás dokonce bere s sebou do obchodu. Nikdo z nich samozřejmě neumí anglicky, ale jsou hodní. Čtvrtí protéká kanál, přes který se klene pár malebných obloukových mostků. Je to kouzelné. Prodavači brousí bruskou kameny a vyrábějí z nich malé kamenné vany.
Učíme se kroky tai-či a kroky s rukama. Chudákovi X to nejde, nedokáže si zapamatovat kroky. Mistr mu pořád opravuje postoj a X je na to fakt dřevo. Je vedro, jdeme na oběd. Znovu jíme v té místnosti. Mistrovi se asi hodně ulevilo, než se X naučil těch pár kroků s rukama, taky to trvalo dost dlouho. I já jsem mu s tím pomáhala.
Oběd – maso s něčím, cuketa se zeleninou, rýže, další variace cukety a zeleniny a nakrájená broskev jako dezert. K tomu ještě konvička s horkou vodou. Číňané totiž nepijí studenou vodu. Mistr nám to zdůrazňoval, abychom si z barelu na chodbě nenatáčeli studenou vodu, že prý je to špatné na žaludek.
Po 2 a půl hodinové pauze jde X naboso s vietnamským kloboukem a pruhovaných tříčtrvťákách, já jen ve sportovní podprdě a kraťasech a lehkých prodyšných botách. Jdeme nad památník nahoru nad náměstí, ale jinam než ráno. Tam se protahujeme, protože máme slabé šlachy a učíme se 5 postojů: MA BU, KUN BU, PÚ BU, ŠI BU a ŠIJE BU. Lektor si nás vychutnává, asi kvůli tomu včerejšku. X má při prvním sehnutá záda a vypoulené břicho tak, že se neudržím a vyprsknu smíchy. Já určitě nevypadám o moc líp. Postoje mu totálně nejdou, resp si je nepamatuje. A to pořád mluvil, jak se chce naučit kung fu. Nejlepší jsou jeho omluvy a výmluvy, že nemůže dělat tohle, protože měl přetrhnutou šlachu. Pak že nemůže dělat tamto, protože měl operovaný meniskus, zlehčuje to vtípky. Zní jak válečný veterán, který tvrdí, že vlastně nemůže vůbec cvičit.
Viděli jsme, že mistr není žádný lůzr. Aspoň uspokojil X, kterej chtěl vidět i jeho certifikát… Dřepy na jedné noze, noha rozkročená o strom a dřepy u zábradlí… Fyzicky je na tom dobře, hlavně s rovnováhou.
Vlastně když jsme se byli projít po obědě, X si koupil pivo a pak jsme si sedli ven k obchodu, kde seděli i místní. Ti si k nám přisedávali a fotili se. Pak šel vysvětlit prodavačce, která neuměla anglicky a ukazovala mi na mobilu svého syna, že chce mít každý den vychlazené pivo. Nevím, jestli jeho přání pochopila. Na místních bylo vidět, že jsou přátelští, žádní xenofobové. Ještě proslídíme nějaké volně přístupné budovy. Zjišťujeme, že bývaly vojenské posádky, která tu bránila okolí proti japonským vojskům během 2. světové války. V domcích důstojníků jsou typické postele, které jsou kamenné s dřevěnou spací plochou, žádné měkké matrace.
Při tréninku jsme zjistili, že máme zkrácené šlachy. Tak jsme dělali cviky na jejich prodloužení. Šu je dělá každý den. Pak jsme se přestěhovali před budovu, co jsme byli ráno. Řekl nám, že můžeme jít dovnitř, že je to exibition centre, takže muzeum. Ale čeho? Tak jsme tam šli, jenomže jak bylo vedro a byli jsme zpocení, šli jsme tam polonazí. Prý to nevadí. A nikdo nás taky nevyhnal, bylo to i zadarmo. Zjistili jsme, proč je všude taková vojenská propaganda a všelijaké památníky a monumenty. Hory Taihang, kde my jsme, okupovala po 8 let japonská vojska od roku 1937. No a čínská vojska je po osmi letech bojů vyhnala. Kdo ví, co se tu dělo. A já mám s sebou triko s japonskými kandži, které jsem měla ráno… Nevím, jak to tady je se snášenlivostí Japonců, ale vzhledem k tomu, že mi na triko nikdo nic neřekl, tak je to v pohodě.
V muzeu bylo napsáno k expozici o japonské invazi toto:
„On September 18th, 1931, Japanese invaders launched the Mukden incident and then occupied almost the entire northeast China. Ony July 7th, 1937, Japanese invaders launched the shocking Marco Polo bridge incident. The Chinese army and civilians resisted valiantly and then the national Anti-Japanese War broke out. Druing this extreme moment of national survival, when extinction was around the corner, the Communist Party of China held the Anti-Japanese national united front banner upright. They made it their patriotic and historical responsibility, pushing through difficulties and turning the situation around. In September 1937, the 129th Division of the Eight Route Army crossed the Yellow River and fought bravely in Taihang Mountains, and the independent Anti-Japanese guerilla war took place there as well. By mobilizing the public and establishing governmental authority, the Jin-Ji-Lu-Yu anti-Japanese base was set up, causing a heavy blow to the Japanese army. This base had the largest scope and population in North China, making a great contribution to the final vicotry of Chinese People’s anti-Japanese war and the worlds’s anti-fascist war. In June 1947, the army led by Liu Bocheng and Deng Xiaoping left Taihang Mountains and marched to Dabie Mountain, kicking off the offensive strategy of the Chinese People’s liberation war.“
Ta 129. divize, měla základnu přímo tady. Jak jsme se vraceli od muzea dlážděnou cestou mezi suchou kamenitou krajinou parku se vzrostlými stromy (vždy ráno a někdy odpoledne jsme totiž chodili cvičit sem, do Cultural Park), vidíme na Vítězném náměstí pod námi, kde je vystavené vojenské dělo, leštit nějakého dědu jeho hlaveň. Přes celé náměstí se táhnou vytesané obrazce z období války, které leží na zemi a také na zdech. Teď si pořádně všímáme okolí – přijeli jsme do militaristického turistického památníku, kde jsou jen vojenské památníky po celé vesnici, na domech rudé hvězdy, u silnice obrovský billboard s usmívajícím se Maem a chryzantémami, restaurací, odkud každý večer hraje vojenská pochodová hudba a kam láká znovu Mao sedící na židli a za ním je idylické pohoří. V parku, kam chodíme cvičit, jsou vojenské památníky, sochy důstojníků a pod muzeem, kde jsme dnes byli, na nádvoří obří rudá hvězda. Vše oslavuje statečnost čínských vojáků.
K večeři rybí a tófu, polévka s cuketou, vajíčkem a rajčetem, teplé pečivo, majonéza, cuketa se zeleninou. Cítím tu klid a žádný stres. Lidé nejsou utlačovaný, jsou spokojení a milí a zvídaví.
No a faux paux, když jsme ráno šli na velkou a naházeli do záchodů toaleťák. Tím jsme samozřejmě oba hajzlíky ucpali, ale mistr to bral v pohodě a šel to prošťouchnout. Nějak jsme si to neuvědomili. Potom jsme se těžko odnaučovali házet toaleťák do koše, zvyk je železná košile.
Jak nám říkal, Číňani trénují na záchodě tai-či, když si dřepají. Díky tomu mají ohebné kyčle a šlachy. Hlavně cvičí kyčle. My je máme zkrácený a jsme ztuhlý. Nedokázali jsme si nepovšimnout, že místní hlasitě chrchlají a často odplivují.
Dokonce je všude kolem hodně veřejných WC, bezplatných a čistých. Uklízejí je důchodci a tak špinavé, jako na naší akademii, není ani jedno. Jediné, co nás spojuje se západním světem, je Wifi, které máme na pokoji. Google nebo Facebook jsou samozřejmě zakázané. Na mail od centrumu se dostanu.
DEN 3 – vstáváme s úsvitem, před šestou. Slunce ještě nevyšlo. Venku je příjemně, asi 18 C. Před budovou na dvorku čeká mistr. Stále nosí černé triko a tepláky. Jdeme znovu k nedalekému pomníku, který je na kopci nad náměstím. Na náměstí míjíme ženu, která má nahlas puštěnou čínskou píseň a tancuje u ní. Je to taková rytmická, takhle ráno to tady má neuvěřitelnou atmosféru a energii. Stoupáme po schodech k památníku. Ten je štíhlý žulový, chodník vede dál, ale my se tam zastavujeme na terase. Před námi je město Shexian (Šošien) s velkým červeným mostem (město má asi 400 000 obyvatel), most je v noci osvětlený a nahoře světélkují nápisy. V pozadí jsou hory, ale zahalené prachem či smogem. Na obzoru nad horami před námi vychází slunce. Zespod se line čínská hudba. Všude je klid. Je to krásné, líbí se mi ta jiná atmosféra. Hora s památníkem je součástí Cultural Park, který je protkaný dlážděnými cestami a porostlý stromy, posetý čínskými altánky a všelijakými budovami včetně vojenského muzea, kde jsme včera byli plus těmi bustami čínských důstojníků a různými sochami.
Trénink začínáme opakováním tai-ti kroků ze včera, potom přidáváme práci rukou. Pak cvičíme jen pohyb rukama s otáčením se v pase. Potom si sedneme do tureckého sedu, špičku jazyka dáme na patro, narovnáme záda a dýcháme nosem. To je cvičení čikun. Tak sedíme nějakou dobu a mistr k tomu pouští hudbu z mobilu. Do víček mi příjemně bije světlo vycházejícího slunce zpoza hor. Atmosféra je úžasná. Začínají mě bolet záda a kručí mi v břiše. Jsem i ospalá díky časovému posunu. Sejdeme schody a jdeme ulicí zpět. Povrch této ulice netvoří typicky asfaltová silnice. Tahle je špinavě bílá, jakoby z betonu a kolem se tlačí bílé betonové domky bez předzahrádek. Na střechách mají solární panely a nádrže na ohřev vody. U vchodů visí červené lampiony s třásněmi a na klikách dveří jsou uvázané červené stuhy. Na dveřích garáží jsou znaky „štěstí“. Všímám si kukuřice, která se suší buď před domy nebo na jejich střechách.
Páchne to tu močkou a odpadky z nedalekého kontejneru. Kolem projíždí chlápek na motorce přivařené k přívěsu, takový domácí tuk tuk, na něm těžké trubky, takže motorka hrozně hučí a jede pomalu do kopečka. Taková vozítka tu jezdí často. Mine nás žena na skútru a místo pláště má bundu navlečenou zádama dopředu.
K snídani jsou: do křupava usmažené rozpůlené bulky uvnitř s volským okem, na nudličky nakládaná mrkev, která vůbec nechutná jako mrkev, polévka rýžová s bramborami (bez ochucení) a horká voda v konvičce. Jsem neskutečně ospalá ze šestihodinového posunu. To se určitě promítne i na dalším cvičení.
Usínám. V půl deváté se těžko zvedáme z tvrdé postele a jdeme dolů. Tam na nás čeká mistr. Jdeme zase přes červený most po silnici do čínské čtvrti ve městě Shexian. Tentokrát zůstáváme u rybníčku. Učíme se číkun, tzn. základ je turecký sed, což dělá X potíže. V sedu si poskládáme zápěstí volně na kolena, máme zavřené oči a dýcháme nosem. Rovná záda musí být taky. K tomu se přidávají různé pohyby rukou v různých etapách. Tai-či a čikun se mají prý cvičit ráno, kdy je nejvíce energie v těle, odpoledne ne, protože je teplo. Člověk by měl jít jakoby do spánku, když dělá tyhle dvě cvičení. Meditujeme dost dlouho a dlouhé sezení v sedu mi taky nejde, bolí záda a nohy, nepočítám mravenčení v kotnících. Pak se učíme různé cviky pro zacházení s energií či. Přestávka 30 minut, kdy mistr řekne, že jde čůrat a že ho bolí žaludek. Pořád kašle a plive hleny. Jasný kuřák. Není na tom dobře. Ostatní Číňani mají taky respirační problémy, asi smog z nedalekých elektráren a prašné prostředí suchých hor. Pak přijde conditioning – protáhneme si šlachy, pak rukama bijeme o strom – AU – pak třema prstama secvakáváme stromovou kůru z vrb, ze kterých vylétávají nějací brouci – AU, DĚLÁ SE MI PUCHÝŘ – rukou bijeme o kamenné zábradlí, děláme stojku, předvede nám klik na dvou prstech (sakra borec!), protahujeme si nohy přitažením kolena k trupu… Moje svaly. Před pobytem tady jsem vůbec nijak necvičila, nemám fyzičku, nechodila jsem do fitka. Spíš jsem jela s tím, že když se mi něco nebude líbit, nebudu prostě cvičit a budu spíš trajdat po okolí. Ale proč nezkusit, co ve mně je a jestli to tady měsíc zvládnu?
Jdeme zpět a nemůžeme z něj dostat, v kolika můžou Číňani řídit auta. Ztraceno v překladu, na něco se ho ptáme a on nám nerozumí nebo odpoví něco úplně jiného.. Ještě jeho základoškolská angličtina taky není úplné terno. Původně jsem si myslela, že si v rozvrhu nechám i čínštinu. Chtěla jsem se ji zkusit naučit. Vzhledem k jeho ubohé angličtině a tomu, že by čínština vycházela na půl osmé do půl deváté tři dny v týdnu, vše nechám plavat. Auta jezdí normálně vpravo, skútry jsou neosvětlené, auta parkují v odstavných pruzích, troubí na sebe, chodci se motají mezi auty a auta mezi sebou. Ale! Jezdí pomalu a ohleduplně.
Jak jdeme zpět na oběd, několikaproudá silnice přes most končí velkou křižovatkou s velkým bílým billboardem usmívajícího se Mao Ce Tunga s chryzanténami na pozadí, u níž stojí velké listnáče, na nichž bzučí cikády. Rovně míříme po betonové silnici, míjíc bílé domy s tmavými střechami, z nichž některé mají nad vchodovými dveřmi rudou hvězdu. Jdeme do pokoje a za nějakou dobu nás volají na jídlo. Takhle to dělají každý den. Buď nás volá jménem, takovou zkomoleninou nebo „íťin“, což je zas zkomolenina „eating“. Je míchané vejce s rajčetem a paprikou (něco jako lečo), na dalším talíři nakládané syrové bramborové nudličky, hrnec rýže, cuketa obalovaná v těstíčku, talířek s majonézou a něco podobné hrušce.
Je zajímavé, že po konzumaci bílého pečiva nemám rýmu! Asi je to velkým dostatkem pohybu. Zjistila jsem totiž, že kvůli lepku a laktóze jsem měla od dětství silnou alergii. Jejich vynecháním mi alergie skoro vymizela.
Odpoledne jdeme znovu přes most do čínské čtvrti. Dnes bylo tepleji než včera. Čekaly nás šaolin forms a power training. Ten trénink byl dost náročný. Např. za paty dát dlažební kostky (něco jako ty naše kočičí hlavy) a paty zvednout nad ně, že stojíš rozkročený jako v sedě na špičkách s rovnými zády. Vydržet to minutu. Potom rozkročený a zase jakoby v sedu držet dlažební kostky před sebou v natažených rukách s rovnými zády. Pak ty ruce roztáhnout a udělat to samé. Potom se opřít rukama o zeď a rozkročit nohy do pravéhu úhlu. Další byly dřepy, ze kterých jsme dělali kozáčka atd.
Takže docela fuška, oba nás dost bolej stehenní svaly a přitom prvním popsaném cviku mi „tančily“ nohy, úplně se klepaly, jak jsem stála na špičkách. Mistr se tomu jen smál, říkal, že to jsou „dancing legs“, že v nich mám tuk a ne svaly. Dále jsme se učili šaolinské postoje, ale tam byl výkop, který jsme nedali, takže jsme dělali jiné cviky.
Když je takové vedro (každý den přes 30 C), tak první, na co se člověk zeptá, je koupaliště. Bylo nám řečeno, že tu žádné koupaliště není, i když nám to šaolin z Čech tvrdil. Končili jsme v půl šesté a to zrovna končily děti ve škole. Kolem X se udělal chumel asi 20 dětí a pokřikovaly na něj. Dokonce „hello“, „what¨s your name?“ a tak nás ten chumel vyprovodil skoro až ke dveřím pokoje. 🙂
Cizinců sem jezdí jen fakt hrstka a pro místní jsou prostě atrakce. Mám dojem, že sem jezdí spíš jen šaolin se svými bruntálskými studenty. Lidé se usmívají, je tu hodně různých krámků, tedy živnostníků, nikdo netrpí bídou. Ani jedno z těch dětí, které mohly chodit na první stupeň, nemělo v ruce mobila, všechny byly veselé a energické.
Jak jsme cvičili, tak X zrovna předváděl mistrovi formy, které si předtím nezapamatoval a jak jsem ho sledovala, shrbeného a ztuhlého jako robot, pár metrů od nás ulicí za sebou tahal malý pejsek zadeček, protože měl jen přední packy. Přišla mi tahle ironie strašně vtipná. Lituju toho pejska ve velikosti čivavy, kterej přišel o zadní packy, ale ta situace, kdy pozoruješ dva zoufalce, byla smutně komická.
Na skútřících jezdí pomalu, max 40, 50, takže někdy tam sedí i 4 lidi a samozřejmě nemají helmy. Vozový park je tu nový, hromada nových aut, limuzín a SUV. Mnohem lepší než u nás v Čechách. Samozřejmě tu jezdí i evropské značky. Bílá auta mají většinou tmavá skla a na zrcátkách mají uvázané červené mašle, které mají nejspíš auto i řidiče chránit před neštěstím. Vypadá to hezky.
Když se kouknu na X, musím se smát. Před odletem říkal, že v letadle nebude nic jíst. Že je zvyklý několik dní nic nejíst, to prý dělal, když bydlel v zahraničí. Jenomže jakmile začali servírovat v letadle oběd a snídani, zdlábnul to všechno. I jogurt. Vlastně dva. Mléčný výrobky totiž nejí. A letěl sem s tím, že chce ZHUBNOUT. V Čechách si vždycky dává rád pivo. Na břiše je mu to vidět. Tady, po každém odpoledním cvičení, si musí dát aspoň jednu láhev piva, takže se v duchu směju tomu jeho předsevzetí. Proto taky zašel do krámku za prodavačkou a posunky se jí snažil vysvětlit u kalendáře, že k ní bude chodit na pivo každý den a že mu ho má dát do chlaďáku… Samozřejmě nám tady k jídlu servírujou i to bílé pečivo, zatím asi vše bylo ze pšeničné mouky, kterou nejím. Mně po tom tekla vždy rýma a způsobovalo mi to typickou alergii. Tady ne, v rámci přežití to tady jím. V noci rozmazávám zase několik komárů po stěně. Musíme mít zavřené dveře a pořádně dovřenou síťku v okně.