Čas ve vlaku se dá strávit mnoha způsoby. Například otevřením učebnice Minna no Nihongo 2. díl nebo vyndáním noťasu a započetím psaní zápisků na týden 12. Už 12 týdnů jsem v Japonsku, přesně dva a půl měsíce. Ta doba tak strašně rychle utekla, tolik se toho odehrálo, tolik lidí jsem potkala a udělala si tolik přátel.
Když to vezmu zase hezky od začátku, zmíním jednu zajímavost. Když jsme se minulý týden vraceli od té velké torii brány, v Tanabe jsme projížděli jednou obytnou zónou, kde bylo hojně přírody a také park s jezírkem. Kathy řekla, že v Naře při odkrývání jedné kófun hrobky (jsou to ty ve tvaru klíčkové dírky obklopené vodním příkopem), objevili i lotosová semínka, prý 2 000 let stará. Víte, co s nimi udělali? Vysadili je tady v Tanabe před pár lety a ony z nich vyrostly lotosy! Jak úchvatná dokáže příroda být.
Počasí se střídalo, nejraději jsem měla, když jsem byla na Kandenu, seděla třeba v kuchyni u toho dřevěného stolu a pootevřenými dveřmi na balkónu ze zadního pokoje profukoval teplý vánek celou chodbou. To místo bylo plné rodinných vzpomínek, vystřídal se tu nespočet hostů ze zahraničí a celkově ta atmosféra tam byla taková domácí a útulná. Vánek si pohrával se závěsy, proudil skrze chodbu a vnášel dovnitř teplo i začínající letní pohodu. Kanden se nachází totiž na velice klidném místě, jak už jsem psala, kousek od svatyně Tokei a daleko od hlavní.
To teplé jarní počasí, kdy se dalo chodit v tričku, kraťasech a sandálech, potom vystřídaly těžké deště, takže do rána napršelo tak, že se všude tvořily hluboké kaluže. Pršelo přes noc a pak dopoledne, to jsem si povídala s Manon z Kanady, která přijela na Kumano Kodó. Znovu paní v důchodu, velice čilá, předtím byla na ostrově Jakušima, který je 4 hodiny trajektem z jižního cípu Kjúšú. Na Jakušimu bych se taky chtěla podívat. Povídala, jak byla několikrát i na 10 měsíců dobrovolničit v Asii, s ostrým francozským přízvukem, prostě si vzala vždy na tuhle dobu volno v práci a pak odjela. Taky bych chtěla být v její kondici v 70 letech!
V pondělí jsem jen vyprala povlečení po Manon, vše rozvěsila na balkónu a potom šla odpoledne vyčistit klimatizace jak na Kandenu, tak u Kathy doma. Na Kandenu byly pekelně zanesené, takže jsem ještě musela dodatečně vysát v pokoji, z jehož okna jsem oprašovala filtry.
K večeři jsme měli zase jídlo od Kathy, udělala hovězí kotletu z masa zvaného „wagjú“, což je neskutečně křehké hovězí, obloha byl salát a okurky kjúri. Bylo to velice dobré a hned nato jsme se vydaly na trénink aikidó. Jelikož jsem měla před asi 7 lety ošklivý úraz v Anglii při tréninku aikidó a skončilo to na dvakrát zlomenou klíční kostí, od té doby jsem se ho už neodvážila dál dělat. Byla jsem na pár trénincích, jenomže při tom posledním se mi zatmělo před očima při mae ukemi, točila se mi hlava a opravdu jsem měla strach, že si znovu něco zlomím. Od té doby už jsem nebyla „aikidóka“.
Takže jsme zajely do dódžo na okraji Tanabe, Kathy jela rovnou v úboru s hakamou, za 12 let si udělala zkoušky a má černý pásek s úrovní dan a hakamu. Na tréninku bylo jen pár lidí a překvapující bylo, že tam byl i kluk z Polska. Prý přijel na working holiday, dělá tam osobního trenéra a fotografa. Jenomže, já si vzala foťák taky a světelné podmínky byly opravdu špatné – nechtěli moc rozsvěcovat světla, aby nepřilákali hmyz. Na fotkách je tedy hodně šumu, ale co se dá dělat, snažila jsem se a měla jsem ten klasický teleobjektiv, takže jsem ráda, že aspoň něco mám.
Sensei byl starší pán, který dosáhl úctyhodného 5. danu. V aikidu je myslím 8 danů, takže je jejich učitel opravdu na vysoké úrovni. Jak jsem seděla v seize a pozorovala je, postupně se mi vybavovaly tréninky v Hradci Králové. Nejvíc se mi vybavovaly instrukce, které mi dával myslím Milan, když jsme dělali techniku zvanou „kokjú“. Je to cvičení v seize, oponenta chytíte za zápěstí a potom ho s pár pohyby položíte na stranu. Musíte ale samozřejmě provést techniku správně, se správným pohybem rukou, jako byste drželi míč.
Po tréninku, který trval hodinu, všichni vzali košťata a začali zametat tatami. Chvíli po tom někdo přinesl na tácu čaj mugiča, osobně ho nemám ráda, chutná podobně jako Caro, ale no, z úcty jsem ten jeden šálek vypila. Potom jsme si povídali, Kathy jim vyprávěla můj příběh o zlomené kosti, byla jsem jak odstrašující příklad, protože kolik lidí si zlomí klíční kost na aikidó… Jenom já. 😀 Ne, existuje opravdu málo případů. V té době jsem spadla prostě jako pytel na zem, měla jsem udělat kotoul vpřed, ale mozek nevydal příkaz a já padla rovnou na klíční kost, kdy to křuplo a postupně mi ochrnula ruka. Na operaci jsem musela do ČR, letenky se nedaly sehnat, v té době bylo všechno vyprodané, ale brácha s mamá mi pomohli.
Kathy se mě potom v autě po tréninku ptala, jestli jsem se nenudila, řekla jsem jí o té vzpomínce s držením míče. Tohle je totiž základní prvek při dělání různých bojových umění nebo relaxačních cvičení nejen v Japonsku, ale i Číně.
Od jejich domu jsem to vzala jako vždy kolem svatyně Tokei a jejích mohutných kafrovníků, jejichž vůně stále přetrvávala ve vzduchu. Jednou večer jsem si i sedla na lavičku pod kafrovník a četla si čtečku, jenomže se objevili komáři a začali mě otravovat, musela jsem se tedy sbalit a ukončit ten příjemný moment.
*
V úterý byl můj poslední den dobrovolničení. Vypadalo to tak, že jsem v 10:30 přišla ke Kathy, kdy jsem seděla jako host na její lekci angličtiny. Přišla jen jedna studentka, paní asi 40letá. Jenomže to nebyla zas obyčejná paní. Její manžel je totiž známým zpívajícím mnichem v Japonsku. Je knězem ve známém chrámu, umí hrát na mnoho nástrojů a má opravdu krásný hlas, když zpívá romantické písně (Kathy mi ho potom pouštěla na videu). Studentka, už nevím její jméno a ani to není podstatné, se zajímala samozřejmě o Česko, Kathy jí to nařídila. 😀 Takže jsem začala mluvit o hradech a zámcích, že jich tam máme přes 1 000 a že se Česku říká země hradů…
50 minut uteklo velice rychle. Hideo tentokrát udělal oběd, já ho ale musela odmítnout, protože jsem měla ještě nějaké zbytky a nechtělo se mi to vyhazovat, když druhý den odjíždím. Došla jsem si tedy na oběd na Kanden, dala si tuňáka, vařená vajíčka, trochu salátu a ještě rýžový chleba, sbalila nanuka a vyrazila ven, protože bylo slunečno a chtěla jsem jít na útesy na poloostrov Tendžin.
Až tak úplné teplo nebylo, měla jsem mikinu a lněné tříčtvrťáky, jenomže mezi domy se opíralo sluníčko, takže jsem si ji potom sundala. Došla jsem na útesy, sedla si na jeden a začala se učit slovíčka z japonské učebnice. Stařík, který dobrovolně sbíral odpadky opodál, mě pozdravil. Oceán házel různé odstíny modré, foukal příjemný vítr, kdy to bylo zase na mikinu, viditelnost byla celkem dobrá. Strávila jsem tam snad 2 hodiny, byl to krásný relax a probudilo mě to, protože ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, byla jsem znovu jak vysátá.
Mimochodem, ten nanuk byl v tuhém plastovém pouzdře a musela jsem ho rozdělat zubama… 😀 Cestou zpátky jsem koupila kuřecí maso, dvě cibule a dárkovou tašku za 1 000 jenů. Na Kandenu jsem se pustila do vaření – udělala jsem rizoto. Než jsem všechno uklidila, umyla, utřela, vynesla odpadky, bylo 17:45. Rychle jsem to zabalila do alobalu a vydala se ke Kathy domů. V 6 byla další lekce, tentokrát přišla holčina ze střední. Znovu jsem dostávala otázky, snažila se vysvětlit věci ohledně Česka atd.
Potom jsme si daly moje rizoto. Kathy mě znovu pochválila, že je to dobré, ona udělala salát ze zeleniny s mozarellou. Potom přišel Hideo, protože jel vyzvednout dva Australany, aby je odvezl na Kanden. Když se pustil do rizota, znovu jsem dostala pochvalu, po prvním soustu řekl „oišii“. 🙂 Takže jsem byla moc ráda, že jim znovu chutnalo. Kathy rozbalila japonské „wagaši“ sladkosti, takže jsme si dali dva kousky každý a potom nám udělala mačča latté. Byla jsem přeslazená a pěkně najedená, před osmou přišli další její studenti.
Tentokrát to byli většinou důchodci, byli 4. Takže jsem jim vysvětlovala a ukazovala, jak vypadá svíčková, knedlo vepřo zelo atd. Kathy jim dala za úkol, aby si napsali dopis pro sebe samotné za 10 let. Takže každý četl dopis. K tomu jí nosí jako úkol pokaždé deník, jen napíšou, co dělali během týdne a ona jim to opraví. Jedna ze studentek vytáhla „omijage“, suvenýry, když jela na Kója-san, což je velice známé poutní místo. Dávali jsme si „džanken“, což je kámen nůžky papír o to, kdo si co vezme. Vzala jsem si nakládané tófu, takže o to mám těžší kufr. 😀
Znovu to hezky uteklo, smáli jsme se a oni byli opravdu zvědaví a milí. Já měla trošku problém s najitím slov jako brusinky nebo hořčice. Když to člověk nepoužívá pravidelně, zapadne to někde v koutu mozku. Tak uplynuly moje poslední dva dny v Tanabe. Kathy ještě zmínila, že by chtěla žít dalších 50 let, bez legrace a že chce napsat autobiografii. Její knížku bych si určitě koupila, protože toho docílila tolik, je to člověk inspirativní a hodný obdivu.
Nebýt toho, že jsem chtěla dobrovolničit, nikdy bych tohle nezažila. I tak nepatrná rozhodnutí mohou vést k neočekávaným a zajímavým událostem, příležitostem a poznání. Tohle byl můj případ. Jsem moc ráda, že jsem sem jela, ty dva týdny mi stačily a daly toho tolik. Já se teď ale musím posunout dál s pocitem, že jsem vždy v Tanabe vítaná, Kathy mi to sama řekla a taky řekla, že není jednoduché potěšit Hidea (skrze vaření ale také skrze dobrovolničení, pochválili moji práci a to je ta nejhezčí věc, kterou si odsud odvážím, že jsem na ně zanechala dobrý dojem a že o mě můžou mluvit v dobrém). 😀
Když sedím v tomhle vlaku z Kii-Tanabe do Wakajamy, který je mimochodem poloprázdný, uvědomuju si, jak moc mám ráda cestování a přesouvání. Není to lehké se pořád sbalovat a vyhledávat si spoje a trasy, ale užívat si to přesouvání samotné je skvělé. Dál musím říct, že tentokrát jsem si sbalila krosnu velice dobře, je odlehčená, některé věci jsem vyhodila a ty těžké přesunula do kufru. Batůžek mám samostatně, líp se to všechno nese. Tohle je Japonsko, které jsem až doposud zažila a prožila, milé, bezpečné, příjemné, zdvořilé, pohodlné.
*
Co ještě musím zařídit?
Jízdenky na šinkansen z Óity do Mijazaki,
zaplatit si cestovní pojištění na další měsíc/e,
zabookovat si hotel ve Fukuoce na poslední den,
zabookovat si další den v Kagošimě?
zakoupit jízdenku na šinkansen z Kagošimy do Fukuoky (má jezdit i bus, takže vyhledat, protože to bude mnohem levnější),
koupit roztok na čočky,
koupit letenku z Taiwanu do ČR (ale kam?)
zařídit ubytko na první dva týdny na Taiwanu,
ozvat se té Taiwance ohledně helpexu,
dostat se z bodu A do bodu B,
najít v Óitě skříňky na krosnu a kuft, až pojedu na vodopády Haradžiri no taki,
najít si spoje po Fukuoce,
sepsat zápisky, hodit na web, upravit fotky
…
**
Je toho zkrátka hodně. Ale co mě nejvíc sere, ano, vyloženě sere, je to, že jsem ztratila náušnice a náramek. Když jsem totiž chodila po Ósace a zabíjela čas, měla jsem svůj oblíbený náramek z Mostaru, kam jsem si dojela předloni hezky autem do Bosny. Byl to jeden z náramků, které by se jentak nepřetrhly, asi jsem ho ztratila, když jsem si sundavala svetr a on zůstal na rukávu…
V Ósace jsem měla času habaděj, přijela jsem před druhou hodinou a lelkovala tam až do 21:15. Nemělo pršet, ale mírně pršelo, mělo být teplo, ale zas takové nebylo. Potloukala jsem se po městě a pak kolem Ósackého nádraží, kde jsem si dala oběd a četla. Moc se mi líbil park kolem Ósaka Umeda Building. Pak jsem si v sámošce koupila večeři a nakonec šla čekat do čekárny společnosti WILLER, která provozuje dálkové busy. Bus si musíte zamluvit přes net. Čekárna byla fajn, měli tam sedačky, které používají i v busech, jenomže ty převlékárny.. Pod zrcadly byla kolem spár na podlaze černá plíseň. No, nečekala bych to na tak rušném místě. Každopádně, když jsem se vrátila z WC na svoji sedačku, upoutal mě jeden jev – extrémně vyžrané prase. Ale vážně.
Ten těžkotonážní člověk měl víc jak 150 kilo. To se jako vejde do tý sedačky v autobuse? pomyslela jsem si. Nasedáme do busu, řidič si každého zkontroluje dle QR kódu, co má na mobilu a já si sedám za toho těžkotonážního vepře. Nějakým způsobem se vejde do sedačky, ale asi první hodinu cesty má zvednuté ruce nad hlavou. Jeho přítelkyně je taky trochu divná, ale není tak tlustá. Nechápu lidi, co si kupují na večerní cestu pití a jídlo, igelitky šustí, avšak bus má pravidelné zastávky u benzínek.
Sedačky jsou speciální, jsou velice pohodlné, jen mě mrzí, že jsem si nevzala polštářek. Můžete si zatáhnout i clonu nad hlavou, já si vzala masku na oči a dokonce jsem i usnula. Probudila mě ostrá bolest zkřiveného krku, takže jsem si hlavu podložila mikinou. 10 hodin jízdy do Fukuoky uplynulo celkem fajn. Akorát mě překvapilo to počasí – chladno, vítr. Takže jsem se dle toho potom převlékla. Krosnu s kufrem jsem si nechala ve skříňkách na Hakatě – o 100 jenů dražší než v Ósace. Naštěstí zde funguje i moje IC karta ICOCA, což mě mile potěšilo, takže můžu skříňku zaplatit.
Popojedu vlakem na poloostrov Itošima. Už vím, proč má „ito“ (nit) v názvu. Dřív se tady asi choval bourec, protože i teď tu jsou nějaké skleníky na jeho chování nebo se tady rovnou zpracovávalo hedvábí. Fouká silný vichr. Zrovna nemám gumičku, takže mi to hází vlasy všemožně do xichtu, ono to fakt příjemné není a hlavně není příjemné proti tomu vichru jít. Všude kolem jsou pole, je na nich nějaká obilovina, která by se už dala sklízet nebo tam farmáři pěstují zeleninu. Sednu si na kámen u jedné svatyně a v tu ránu zjistím, že jsem ztratila jednu náušnici. Musela mi vyklouznout s vlasy, se kterými zuřivě cloumal vichr. Skvělé. Byla to ta, kterou jsem si vloni koupila v Beppu.
Nedá se nic dělat, nikde ji nevidím a už ji nikdy nenajdu, stejně jako můj náramek. Jdu směr sever ostrova, moc mě ta chůze nebaví, od stanice k cíli, bílé torii, je to kolem 11 km. Jenomže mám celý den, tak jak jinak zabít čas? Sluníčko jinak svítí, ale vichr přetrvává, nad SAKURAI FUTAMIGUARA je krásné posezení, tam si dám vajíčka ze včera, rýžový chléb a ještě něco.
Slezu dolů, fotím ikonickou torii bránu a dva menší špičaté útesy za ní. Je to krásné místo, dokonce sem můžete sjet busem přímo z Hakaty, což je fajn. Po chvíli vidím nějak zaprášeně, je to z písku ve vzduchu. Rozhodnu se vydat zpátky. Beru to po silnici, nic záživného, ale celkem pěkné výhledy na záliv a potom na hory kolem Fukuoky.
Koupím si tapiokový mačča čaj na Hakatě, o kterém jsem snila už od příjezdu v únoru a vyzvednu si bagáž. Jen 15 minut odtud je moje ubytko, majitel zázračně hovoří anglicky. Je to docela hezké místo, ale kde jsou trezory? Měly tu být. No, nedá se nic, dělat, když opouštím hotel (on je to teda hostel s 8 postelemi v pokoji), nechávám vždy noťas pod peřinou, jinak všechny cennosti narvu do batohu.
Spí se mi velice dobře, asi po únavě z dálkového busu, nikdo naštěstí nechrápe. Na druhý den se rozhodnu jet na poloostrov, já ani nevím, jestli je to poloostrov, zkrátka se to tam nazývá UMI-NO-NAKAMIČI, ale musím si znovu vyhledat spoj; už mě to nebaví 🙁 – naštěstí je to jen s jedním přestupem na stanici Kašii. Jede celkem dost turistů a jelikož mám zas celý den, vystoupím dřív. No, jde se pořád podél hlavní a když chci přejít na most pro cyklisty, je uzavřený. Nechápu proč, ale jsem v Japonsku. Podél tratě potom vede také cyklostezka, ale vrátka k ní jsou zamčená. Prostě Japonsko.
Dneska je krásně, nefouká ten hnusný vichr, kupuju si vstupné do obrovského parku za směšných 450 jenů (to je míň než k průměrnému chrámu nebo svatyni v Kjótu). V tomhle parku jsou totiž květinové záhony, které chci vidět. Dám si na lavičce oběd, oželím to, že ještě nekvetou hortenzie (cca příští týden) a koupím si kornout s mačča příchutí. Můžete si tady půjčit kolo a potom zajet třeba na ostrov Šikašima, já to neudělala, protože jsem si den vyhradila na tohle místo.
Nejdřív směřuju k růžové zahradě, tam si na chvíli sednu a rozjímám. Na růži vedle mě přistane obří včela, tady ty naše malé snad ani nejsou. Najdete tady tolik odrůd a barev. Park je opravdu rozlehlý a dělaný pro rodiny s dětmi, takže tu mohou strávit klidně celý den. Potom přecházím do další zahrady a nakonec na prostranství, kde jsou záhony s bledě modrými kvítky. Nevím, jak se jmenují, ale jsou hezké.
Cestou nazpátek se stavím v terminálu na trajekt, jede ale až za hodinu, takže volím variantu s vlakem, který odjíždí kousek odtud. Bylo to hezké, byla jsem natřená opalovákem a měla kšiltovku (trochu jsem si ze včera připálila nos a čelo), ale musím říct, že sluníčko tady není tak agresivní jako u nás, nejsem jinde spálená a nemám vyrážku.
Mám celkem hlad a vyhledala jsem si slušně dobře hodnocenou vietnamskou restauraci kousek od Hakata Canal City. Nachází se v úzké budově naproti nákupáku, dovnitř se vyjede výtahem. Byla jsem tam sama, servírka byla paf z mých zelených očí a já si objednala. Dala jsem si klasicky Pho Bo, kokosový džus (ten samý, co se dá koupit i u nás) a k tomu kokosové mléko s durmanem. No bylo to neskutečně dobré. Porce phóčka byla menší než u nás, méně masa, zato jiný vývar. K tomu mi dali do košíku mungo klíčky a salát. Přidala jsem si tam trochu čili, nakládaný česnek. Ale to kokosový mlíko s tím želé bylo nebe v hubě!
Zajdu zpátky na ubytko, abych zjistila, že přes net se nedá koupit jízdenka na šinkansen, zkoušela jsem to už 3x. Kolem sedmé se vydávám na Hakatu, kde hledám obchod s čočkami, nakonec ho najdu na mapě v obchoďáku v 6. patře. S obsluhou se anglicko-japonsky domluvím na roztoku na čočky, koupím si dvě malé tuby a potom se vydám na přelidněné nádraží dole. U přepážky JR si koupím jízdenku z Óity do Mijazaki na 20. května.
Tak, zalezu do postele, chvíli si čtu a snad po půl desáté vytuhnu a celou noc spím jako dudek.
*
Druhý den si dávám k snídani znovu kafe (sáčky jsem si přivezla z Tanabe) s kokosovým mlékem a dvě rajčata. Nic jiného mi nezbylo. 😀 Vyrážím před 9. k svatyni Sumijoši, která je dle mého nejkrásnější svatyní ve Fukuoce, postavená ve stylu Heian. Ráno tam nikdo není, podaří se mi vyfotit tři miko kněžky u budovy a pak si sednu na kameny podél cesty a koukám na důchodkyni, jak zametá za torii bránou. Slunce hází zajímavé ranní světlo, na noze mi sedí dva komáři. Ach ne, už takhle ráno?!
V 9 hodin se otevírá blízká zahrada RAKUSUIEN. Jsem tady poprvé, loni jsem si ani nevšimla, že tu je. Vstupné je směšných 100 jenů a můžete si připlatit i mačču se sladkostmi. Takže jsem to přikoupila taky. Zahrada je malá, ale hezká a klidná. V tradiční budově si sednu na tatami do seizy, za chvíli mi donesou mačču a dvě cukrovinky ve tvaru listů. Pořadí je takové, že se hezky díváte otevřeným prostorem do zahrady, sníte cukrovinky a potom vypijete mačču.
Nasednu na metro, přiblížím se do části města s trajektem na ostrov NOKONOŠIMA. Tenhle ostrov jsem navštívila loni, kdy tam kvetly krásenky. Do tašky jsem si vzala polštářek, oběd, který jsem si koupila v sámošce a osušku. Trajektem jste asi za 10 minut na ostrově, jízdenka se dá koupit na IC kartu, což je super.
Rozhodnu se vydat po silnici podél ostrova, pobřeží je pohádkové, výhledy na Fukuoku a hory jsou pěkné, zajdu ještě k malému chrámu a potom zapluju do lesů. Na ostrově se nachází i divočáci, což je zajímavé. Jak se sem dostali?
Konečně, jsem tu. KVĚTINOVÝ PARK. Vstupné je 1500 jenů, ale park je velký a má co nabídnout. Vydám se do pravé části, kde dominují různé květiny, silenky, azalky, potom na jižním cípu záhony s afrikány s nádherným výhledem na ostrovy v okolí. Je tady příjemná a relax atmosféra. Moc krásné místo, kolem jsou domy v areálu, takže nevím, jestli jsou soukromé či slouží jako ubytko.
Na druhé straně záhony ještě nekvetou, takže je ani nefotím, loni byly plné krásenek.
Vydávám se ještě na pláž, kde jsem si myslela, že se budu koupat a opalovat, abych zjistila, že je tam pár lidí a že se nikdo nesluní ani nekoupe. Japonci na tohle nejsou a mě to nějak přejde, pláž je hezká, ale ten kemp působí divně. Vydávám se tedy zpátky k trajektu. Naloďuje se snad 100 lidí. Takže tu tašku s plážovými věcmi jsem nesla celou dobu zbytečně.
Zastavím se u svatyně ATAGO, ke které si musíte vystoupat kopec, ale určitě se vyplatí, jelikož shora jsou krásné výhledy. Svatyně je zadarmo, vlastně všechny chrámy a svatyně ve Fukuoce jsou zadarmo, ne jako v Kjótu. Zpátky to vezmu stezkou skrze torii brány, mile mě to překvapí. Popojedu metrem na Tendžin, kde je obrovské podzemní nákupní centrum, koupím si v pekařství pečivo (jdu se zprasit lepkem) na večeři a na zítřejší snídani.
Fukuoka je tak rozdílná od Kjóta, není tak turistická, je více japonská. Před devátou nenajdete skoro nic otevřeného jako v Kjótu (to je přizpůsobené turistům) a není tu tolik útulných kaváren, ale s těmi kavárnami je to spíš o tom vědět, kde najít ty útulné. Fukuoka je moderní, ne tradiční. Mrzí mě, že není podél řeky nějaká promenáda s keři či stromy jako kolem řeky Kamo v Kjótu, ale i tak tohle město mám ráda.
Jak jsem odjela z Tanabe, ta letargičnost ze mě spadla. Ale i tak mě nebaví pořád s sebou tahat foťák, nejhorší je potom upravit tu hromadu fotek. 🙁 Ráno vyrážím z hostelu na terminál u Hakata Station, odjezd má být v 7:00. Jede málo lidí a já si zamluvila rezervaci asi jako první, protože sedím hned na prvním sedadle. Cestou vzpomínám na loňský listopad, kdy jsem tudy jela s Eliškou, která se mi vlastně ani od té doby neozvala, našla jsem ji náhodou.
Vsoukám do sebe ten lepek v podobě předraženého pečiva, ale mají to dobré. Nejlepší byl kari chleba – plněný chleba kari náplní s mletým hovězím. Cesta trvá tři hodiny, jedeme kolem vyhaslého vulkánu Jufudake, pod kterým je lázeňské městečko Jufuin, kde jsem loni nafotila to krásné momidži. Z Fukuoky sem je to nějakých 170 km.
Je střídavě zataženo, s krosnou a kufrem se zbytečně táhnu k hlaváku (mohla jsem vystoupit dřív). Tam si koupím jízdenky, abych pak zjistila, že jsem si zpáteční měla koupit v Ógatě, ale to je jedno, nejsem bezchybný člověk a sem tam mi něco ujede. 😀
Každopádně, s narvaným batůžkem, ve kterém mám mimo jiné deštník a bundičku, vyrazím vlakem, lokálkou do ÓGATY na vodopády HARADŽIRI NO TAKI. Jede se tam hodinu, jsem ráda, že jsem nejela na IC kartu, protože by si nebylo kde odpípnout. Od nádraží podél hlavní je to k vodopádům asi 2,5 km. Krajina zde je nádherná, vzadu jí dominují hory, Ógata samotná je jako město duchů, ale všude kolem jsou pole, na kterých už jsou žně, vidím i kombajn nebo je místní vypalují, aby byla půda úrodnější. Některá jsou zaplavená a rýže v nich je již vysázená. Jen lituju, že nemám kolo, protože podél hlavní vede i cyklostezka a těch přírodních krás je v okolí habaděj.
Haradžiri no taki mě nezklamaly – je sice méně vody, ale jsou nádherné. Vstup je volný, kousek od nich se můžete projít po lanovém mostě nebo sejít přímo pod vodopády. Pokud vám vyjde počasí jako mě, bude barva vody házet odstíny azurové. Nad vodopády se tyčí kamenná torii brána, jakoby brána do hor. Můžete si tady hezky posedět, atmosféra je nanejvýš příjemná a dát si nějakou místní specialitu.
Ono je toho tady kolem dost, svatyně, chrámy, mosty, k jednomu proti proudu řeky jsem se vydala, byl celý porostlý rostlinami. Zpátky jsem to vzala ke KAMENNÝM BUDDHŮM, které najdete kousek od silnice. Avšak ty vpravo jsem nějak nenašla, kolík s ukazatelem ukazoval do bambusového lesa, kam jsem vlezla, abych se za chvíli vrátila, protože ty stezky byly spíš zvířecí a nechtěla jsem šlápnout na nějakého hada, kterého jsem viděla třeba na silnici v Tanabe a byl to jeden z jedovatých.
Každopádně, kamenní buddhové, ke kterým jsem se dostala, jsou pod přístřeškem, kde je velké přítmí. Avšak tu zvláštní duchovní energii můžete cítit všude kolem – připomínalo mi to Utsuki, kde jsou kamenní buddhové taky, ale je jich tam mnohem víc (viz cestopis UTSUKI).
Z oblačna se udělá slunečno, mám klobouček, pití jsem skoro dopila, koupila jsem si zelený čaj v automatu, jak jinak. Už se mi nějak nechce chodit, rozhodnu se jet zpátky do Óity, přihlásit se na hotelu, nakoupit si večeři a jídlo na zítra a vrhnout se na dokončení cestopisu a věcí kolem webu, bookování ubytka atd.
Na vlak dojdu na poslední minutu, protože z druhé strany se na nádro nedostanete. Jede zase dvouvagónová dieslová lokálka. Hlavní nádraží zpátky v Óitě se mi moc líbí, je tady hodně lidí, ale je to takové to příjemné, ne jako na Hakatě. Koupíte tu neskutečně mnoho lokálních suvenýrů od sladkostí po fast food jídla, prostě se mi sbíhají sliny jen na pohled. Takže po check-inu na hotelu se vydám do supermarketu nakoupit jídlo. Zítra mě čeká cesta do Mijazaki a z Mijazaki do Kobajaši, které je pod horami s vulkanickými jezery. Zase další přejezd, zase další ubytování. Tentokrát bude přes 230 km a nějakých 5 hodin?
Ááách, nějak to zvládnu! 🙂