Thousand autumns – kapitola 124

✧◝(^▿^)◜✧ *Konečně je tu koloušek A-qiao! ✧◝(^▿^)◜✧

Shen Qiao nečekal, že až znovu uvidí Yana Wushiho, bude to takovéhle. Předtím, když Shen Qiao slyšel slova Bian Yanmeie, nic neřekl, jeho mysl se jednoduše musela zatoulat.

S bojovým uměním na vrcholu Yana Wushiho, bojujícího s Huluguem, by mohl být o stupeň horší, ale tento stupeň sám o sobě nemusí nerozhodnout o výsledku. V boji je deset tisíc permutací v jednom dechu, když mistři zkříží své pěsti, musí považovat nebe a zemi za jedno, jeden neopatrný pohyb či špatný úsudek a možná se celý výsledek převrátí, ale pokud byla vada v démonickém jádru Yana Wushiho stále aktuální, pak se tenhle malý rozdíl zvětší a šance na prohru stanou jistější.

Shen Qiao to obracel v mysli znovu a znovu, dlouho přemýšlel, ale nemohl vymyslet metodu, která by zaručila jeho vítězství.

Byl to samozřejmě nemožný úkol, navíc soupeřem byl Hulugu, i kdyby to byl jeho shizun Qi Fengge v této pozici, neodvážil by se tvrdit, že si je jistý, že vyhraje.

Takhle, s hlavou plnou obav, dorazil před rezidenci v okrese Funing, stál vedle neotevřených vrat a uvnitř zaslechl líný hlas: „Ne, A-qiao, nekousej to.”

A-qiao? Nekousej to?

Shen Qiao, úplně zmatený, otevřel bránu a viděl Yana Wushiho napůl ležet na svém sofa na verandě, v jedné ruce držel nefritovou baňku vína, druhým loktem si podpíral tělo, jeho tvář byla plná potěšení z nečinnosti. Jakmile uslyšel otevření brány, zvedl hlavu a viděl, jak Shen Qiao a Yu Shengyan vstupují.

Před ním postával koloušek, ve věku, kdy ještě nejistě stál na nohou, mečel; zvuk to byl podobný zvuku kozy, ale mírně nižší ve výškách. Koloušek natáhl krk a uchopil nefritovou baňku zuby, přetahoval se s Yanem Wushim.

Shen Qiao byl na okamžik zaskočený, jen nečekal, že člověk, který brzy bude čelit bojovému mistrovi číslo jedna pod nebem, bude lhostejný k důležitosti události a bude tu klidně sedět… a hrát si s jelenem.

„A-qiao?“ Yan Wushi uviděl Shena Qiao a Yu Shengyana, úplně přehlédl toho druhého, pokynul Shenovi Qiao, aby přišel: „Jdeš právě včas, právě jsem je nechal otevřít džbánek morušového vína, je to to, které jsem nechal uložit před deseti lety.”

Koloušek si myslel, že ho volá, pustil nefritový džbánek a šťouchl do něj hlavou, jen aby mu Yan Wushi odstrčil hlavu, jeho lesklé černé oči odhalily poněkud žalostný výraz.

Shen Qiao natáhl ruku, aby ho pohladil, koloušek se nebál, otočil hlavu, aby se otřel o dlaň ruky Shena Qiao. Shen Qiao si myslel, že možná slyšel špatně, nemohl si pomoci, ale zeptal se: „Má jméno?”

Yan Wushi: „Ano, je to A-qiao.”

Shen Qiao: „…“

Yan Wushi se usmál: „Nemyslíš si, že vypadá dost jako ty?”

Shen Qiao se podíval na kolouška, byl to jelen šika, ještě nedosáhl věku, kdy mu vyrostou parohy, dokonce i jeho uši byly měkké a chlupaté, na krku měl malou bílou skvrnu a oči, ty byly čisté a neposkvrněné, podřizující se a důvěřující lidem, určitě byl roztomilý, ale Shen Qiao mezi nimi neviděl sebemenší podobnost.

„Slyšel jsem, že jsi vyzval Huluga k boji?“ Shen Qiao přešel rovnou k věci.

I když to byla otázka a odpověď už byla známa, tahle otázka byla pouze předmluvou.

Yan Wushi: „Ano.”

To „ano“ bylo tak nonšalantní, jako by se chystal zúčastnit velmi klidného obdivování květin, a ne nějakého souboje na život a na smrt.

Yu Shengyan byl velmi pozorný a nevešel dovnitř, poté, co pozdravil Yana Wushiho, pokračoval do jiné části rezidence, na dvoře zůstali jen oni dva.

A jeden jelen.

Shen Qiao, ošlehaný prachem a větrem z jeho spěchu, byl v tuhle chvíli postupně uklidňován jeho přítomností, jeho emoce se pomalu usazovaly, posadil se po jeho boku, ale jeho vzpřímený sedící postoj byl zřetelným kontrastem k drzé ležérnosti Yana Wushiho.

Yan Wushi, který ho sledoval, to považoval za trochu vtipné: „Bojíš se o mě, A-qiao?”

Koloušek si znovu myslel, že ho volá, zakolísal se na svých malých nožkách.

Shen Qiao: „…“

Yan Wushi se mohl potrhat smíchy.

Shen Qiao, podrážděný: „Mám jednu věc, kterou bych chtěl prodiskutovat s vůdcem sekty Yanem.”

Yan Wushi se přestal smát a oči se mu zablýskaly: „Ach? Shen-zhangjiao nyní zastává tak váženou pozici, není třeba, abys používali výraz ‚diskutovat‘?”

Shen Qiao pomalu řekl: „Na ten boj s Hulugem půjdu místo tebe, můžu?”

Bylo vzácné vidět Yana Wushiho v rozpacích, i když jen na velmi krátko.

Rychle se vzpamatoval: „Už jsi s ním bojoval.“ A prohrál.

Shen Qiao: „Vím, ale před dvaceti lety bojoval s mým mistrem, o dvacet let později tu už můj mistr s námi není, ale logicky bych měl v tomhle souboji pokračovat jeho jménem.”

Yan Wushi se najednou usmál: „Myslíš si, že dopis s výzvou byl důvodem, abych zamezil Hulugovi tě vyhledat na hoře Xuandu?“

Shen Qiao: „Slyšel jsem, že tvoje démonické jádro trpí pořád vadou, poslední boj s Xuetingem to jen zhoršil.”

Tváři Yana Wushiho probleskl prchavý nečitelný výraz: „Bian Yanmei ti to řekl?”

Shen Qiao přikývl.

Yan Wushi hluboce přemýšlel, měl by uznat slova svého žáka, nebo jen přímo říci, že jeho žák lhal?

Pokud by to připustil, Shen Qiao by určitě trval na tom, že půjde místo něj bojovat s Hulugem. A kdyby řekl, že jeho žák lže, Shen Qiao by byl určitě rozrušený.

V tomto bodě se Yan Wushi poprvé rozhodl, že mít příliš schopného žáka nakonec není tak skvělé, ale žák je zodpovědný za svoji práci, protože pokud jde o černý hrnec, žák ho samozřejmě ponese také.

Řekl tedy: „Naposledy, když jsi mi zkontroloval meridiány, moje zranění nebyla vážná.”

Natáhl ruku.

Shen Qiao mu po chvíli položil ruku na zápěstí a zůstal nepřesvědčený: „Jen ze samotných meridiánů by se zdálo, že tvoje zranění se většinou uzdravila, ale ať už je ve tvém démonickém jádru chyba, neexistuje způsob, jak to určit.”

Yan Wushi: „Je opravená.”

Shen Qiao byl ještě nepřesvědčenější: „Pak Bian Yanmei nevěděl, že jsi se zotavil?”

Yan Wushi: „Možná.”

Shen Qiao: „Tomuhle boji jsi se mohl vyhnout nebo jej podstatně oddálit.“ Konec konců byl příčinou on.

Yan Wushi se zasmál, pak zvedl bradu a ukázal směrem k haitang na druhé straně: „Co si myslíš o těch květinách?”

Shen Qiao: „Zářivá, červená je nejkouzelnější.”

Yan Wushi ledabyle zvedl spadlý list vedle, švihl prsty a větev haitang spadla na zem.

Další švihnutí, další větev haitang spadla na zem.

Okvětní lístek a list mohou být smrtící zbraně, tuhle frázi zde výstižně Yan Wushi předvedl.

Ještě to udělal několikrát a Shen Qiao se nemohl už déle dívat. Chytil toho druhého za zápěstí: „Co to děláš!”

Yan Wushi: „Ničím květiny!”

Jeho tón zůstal líný, jeho držení těla se nezměnilo, nehýbal rukou, nechal Shena Qiao, ať ji nadále drží.

Shen Qiao: „Kvetly v poklidu a neobtěžovaly tě, proč jim ubližuješ?”

Yan Wushi se usmál: „Vidíš, A-qiao, tady se ty a já nejvíc lišíme.”

„Jak to vidím já, ty květiny už rozkvetly a jsou za svým vrcholem, pokud budou pokračovat, budou s každým dalším dnem jen chřadnout, posílám je na jejich cestu a nechávám jejich nejkrásnější obraz ve tvém srdci, není to takhle lepší?”

Jeho tón byl všední a neuspěchaný, nepohyboval zápěstím, stále byl v sevření Shena Qiao, ale sevřel prsty, udělal drtivý pohyb, ten spadlý list se za chvilku přeměnil na prášek a zašustil mu mezi prsty.

„Mnoho lidí se plahočí den za dnem jako mouchy za osobním ziskem, jsou zapleteni do malých detailů, s každým krokem si určují vlastní cestu. Tohle je smutek prostých, lidé z jianghu rychle jednají na základě ctnosti a pomsty. Jinak řečeno, je to také o odhození smutku prostých. Žít ve světě, pokud nemůžeš žít nespoutaně, podle své vlastní vůle, jaký to má smysl? Lidé jsou stejní jako květiny.”

„Tehdy jsem byl schopný vyzvat Cui Youwanga a Qi Fengga, nyní samozřejmě můžu vyzvat Huluga. Výsledek je neurčitý, ale právě proto, že je neurčitý, je vzrušující. Pokud byl výsledek již rozhodnut, jak se liší od nádrže mrtvé vody? Takže ohledně toho boje, jsi součástí důvodu, ale co je nejdůležitější, je to pro mě.”

Když dosáhl tohohle bodu ve svém mluvení, Shen Qiao neměl jak mu to rozmluvit.

Shen Qiao věděl, že on a Yan Wushi jsou dva velmi odlišní lidé, spoléhal se na to, že bude dělat věci krok za krokem, pomalu a stabilně, Yan Wushi však rád dělal to nejméně očekávané a riskoval své vlastní tělo. Avšak sám Yan Wushi to nepovažoval za riskantní, ve skutečnosti si ten proces užíval, i kdyby měl zemřít Hulugovýma rukama, nedělal by si s tím starosti, pro něj to byl prostě život.

Většina lidí by to považovala za příliš sebevědomé a příliš arogantní, ale tohle byl Yan Wushi.

Když si to pomyslel, slyšel Yana Wushiho říkat: „A-qiao, víš co?”

„En?“ Shen Qiao se k němu otočil.

Yan Wushi: „Předtím jsem lidi rozděloval do dvou kategorií.”

Shen Qiao si vzpomněl: „Jedna kategorie byla protivníci, druhá mravenci.”

Oponenti mohli stát a sedět u něj jako jeho rovní, mravenci by ani nevstoupili do jeho zorného pole.

Shen Qiao dřívějška byl v jeho očích mravenec.

Yan Wushi neuspěchaně: „Ale teď se můj způsob myšlení změnil. A-qiao, lišíš se od většiny lidí na tomhle světě, v tvých kostech je citlivost pro utrpení tohohle světa, do té míry, že jsi ochotný se obětovat a nehledat nic na oplátku. Ještě než jsem si myslel, že se nelišíš od ostatních, byl jsi zezačátku naivní a laskavý, ale okolnosti se mění, naučily tě, jak se přizpůsobit, ale předčil jsi moje očekávání. Minulost je jako tekoucí voda a ty jsi jako skála, bez ohledu na proud, nikdy se neotočíš.”

Shen Qiao se usmál: „Je vzácné slyšet o mně chválu od vůdce sekty Yana, není to nic velkého, tento ubohý je velmi poctěný.”

Yan Wushi: „Pořád se na mě v srdci hněváš?”

Shen Qiao zavrtěl hlavou: „Ne, právě naopak, opravdu si tě vážím, na tomhle světě není mnoho lidí, kteří mohou žít podle své vůle, Vůdce sekty Yan je určitě jedním z nich. Než jsem opustil horu, všechno, co jsem věděl o světě a jianghu, byla jako špička jehly, o které mi řekl můj mistr. Nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, kdybych neměl lekce od vůdce sekty Yana, možná bych dnes nebyl naživu a nemluvil tady s tebou.”

Tenhle upřímný výraz a tón, Yan Wushi to považoval za velmi roztomilé, nezabránil impulsu natáhnout ruku, poplácal Shena Qiao po hlavě: „Takže nepřiznáš, že vypadá jako ty? Otoč se a podívej se na něj.”

Na světě bylo spousta chytrých lidí, ale málokdo znal sám sebe, uznal své vlastní nedostatky a byl ochotný je řešit. Těch kteří byli ochotni o tom mluvit, bylo ještě méně, vzácní jako fénixovo pírko.

Shen Qiao se podobal průhlednému sklu.

Ve skutečnosti všemu rozuměl a byl ochotný použít laskavost a toleranci, aby přijal vše, co se od něj lišilo.

Shen Qiao nebyl na jeho gesto připravený, mírně se odklonil a nakonec otočil hlavu, aby se podíval.

Koloušek na něj vážně pohlédl kulatýma očima, v černých kukadlech se odrážela jeho silueta.

Shen Qiao cítil, jak jeho srdce měkne, natáhl se, aby pohladil jelínka po krku, ten sklonil hlavu a olízl mu dlaň. Shen Qiao se nemohl ubránit úsměvu.

Yan Wushi: „Děkuji, A-qiao.”

Kdo měl pod Nebesy to štěstí slyšet vůdce sekty Yana poděkovat?

Shen Qiao ztuhl a otočil se, aby se na něj podíval.

Yan Wushi se zasmál a podíval se na něj: „Děkuji, že jsi mi vrátil laskavost, kolikrát jsi mě zachránil, už jsem to přestal počítat, neměl bych ti poděkovat?”

Shen Qiao: „Také jsi mě nesčetněkrát zachránil, za co je třeba děkovat?”

Yan Wushi smysluplně: „Pokud to takhle říkáš, pak se náš vztah dostal do bodu, kdy není třeba děkovat?”

Shen Qiao cítil, že s touhle frází není něco v pořádku, ale nemohl přijít na to, co je s ní špatně.

Jen viděl, jak se Yan Wushi najednou natáhl, stáhl ho, jedním pohybem přitiskl tu osobu pod své tělo, rychlost, s jakou se to událo, byla zcela v souladu s rychlostí bojového mistra!

Než mohl Shen Qiao zareagovat, slyšel toho druhého říkat: „Víš, že mám spoustu nepřátel, pokud jde o společníky na život a smrt, jsi tu jen ty. Ten boj mezi mnou a Hulugem na život a na smrt je nejistý, najít někoho, komu můžu svěřit věci až budu pryč, jsi jediný, na koho můžu myslet.”

Jeho teplý dech byl tak blízko, zasáhl tvář Shena Qiao, celá jeho osoba byla poddajná, nevěděl, zda toho druhého nejprve odstrčit, nebo odpovědět na to, co právě řekl Yan Wushi. V tu chvíli byla jeho mysl prázdná.

„Co, co že až budeš pryč?”

Autorka chce něco říct:
Čím blíže k závěru, tím víc si musím obsah několikrát nechat projít mozkem, abych to neuspěchala, takže počet slov je o něco menší~
Lao Yan skutečně ztělesnil tuhle frázi: dokud pivoňka kvete, stát se duchem mi nevadí, můj život je brnkačka…