Jmenoval se Riki, „Znamenitá síla“, ale lidé mu říkali prostoduchý Riki nebo hlupák Riki, -„Riki-baka,“- protože byl jako věčné dítě. Z tohoto důvodu k němu byli lidé milí, i když zapálil dům tím, že zapálenou zápalku přiložil k moskitiéře a tleskal radostí rukama při pohledu na plamen. V šestnácti byl vysoký silný chlapec, ale mentálně to bylo pořád veselé dvouleté dítě, které si hrálo s ostatními dětmi. Děti starší sedmi let nejevily zájem si s ním hrát, protože se nedokázal naučit jejich písně a hry. Jeho nejoblíbenější hračkou bylo pometlo, na kterém jezdil jako na koni; dokázal na něm jezdit čtyři hodiny nahoru a dolů z kopce před mým domem a s obrovským úsměvem od ucha k uchu. Nakonec začal být kvůli tomu svému povyku otravný; musel jsem mu říct, aby si našel jiné místo na hraní. Poslušně se poklonil a odešel, – smutně za sebou tahajíc své pometlo. Když nepůsobil lumpárny s ohněm, choval se spořádaně, takže si nikdo nemohl stěžovat. Jeho vztah k životu v naší ulici byl sotva větší než psa nebo kuřete a když zmizel, tak mi ani nechyběl. Uběhly měsíce než jsem si na něj vzpomněl.
„Co asi dělá Riki?“ Zeptal jsem se starého dřevorubce, který nás zásoboval dřevem. Vzpomněl jsem si, že mu Riki často pomáhal a nosíval mu otepi.
„Riki-baka?“ odpověděl stařec. „Ach, Riki je mrtvý, ubožák jeden!… Ano, zemřel asi před rokem úplně náhle; doktoři řekli, že měl chorý mozek. Traduje se o něm zvláštní příběh.“
„Když Riki zemřel, jeho matka mu napsala ‚Riki-baka‘ na dlaň levé ruky; ‚Riki‘ napsala čínskými znaky a ‚baka‘ v kaně (1). Modlila se za něj, aby se příště narodil za veselejších okolností.“
„Po třech měsících v rezidenci Nanigašiho-sama v Kodžimači se narodil chlapec se znaky na dlani levé ruky, kde má napsáno: ‚RIKI-BAKA‘!“
„Domácí poznali, že se to dítě narodilo na něčí modlitby a tak začali s pátráním. Nakonec jim zelinář poskytl informaci, že zde žil prostoduchý chlapec jménem Riki-baka ve čtvrti Ušigome a že zemřel loni na podzim; poslali dva sluhy, aby našli Rikiho matku.“
„Sluhové našli jeho matku a řekli jí, co se stalo; byla nesmírně nadšená, protože dům rodiny Nanigaši je velmi známý a honosný. Jenomže sluhové jí sdělili, že rodina Ninagašiho-sama (2) se velmi hněvá kvůli slovu ‚baka‘ na ruce dítěte. ‚Kde jsi nechala spálit Rikiho?‘ zeptali se sluhové. ‚Je spálen na hřbitově v Zendodži,‘ odpověděla. ‚Dej nám prosím hrstku země, do které byl pohřben,‘ požádali ji.“
„A tak s nimi šla k chrámu Zendodži a ukázala jim Rikiho hrob; vzali si hrst hlíny z jeho hrobu, zabalili ji do furošiki [1]… Dali Rikiho matce peníze – deset jenů (4).“…
„A co chtěli s tou hlínou?“ zajímal jsem se.
„No,“ odpověděl stařík, „víš, že kdyby ji nedonesli, nemohl by vyrůst s tím jménem. Jiný význam než odstranění znaků nepřipadá v úvahu; kůže dítěte se musí potírat hlínou z hrobu umrlíka, který se před ním narodil“…
►►►►►►
Poznámka překladatele:
(1) Kana: japonská fonetická abeceda.
(2) Nanigaši (何がし): dosl. „pan ten a ten“, označení používané Hearnem místo skutečného jména.
(3) Část Tokia.
[1] Čtvercový kus bavlněné látky nebo jiného tkaného materiálu, používaný jako obal pro přenášení malých balíků.
(4) Deset jenů dnes není nic, ale tehdy to byla impozantní částka.
