V poledne následujícího, dne Yan Xiaohan udělal krok do ničeho ve svém vysněném světě a pak se probudil s vyděšením.
Ležel naplocho na posteli v hostinci, obyčejné modré mušelínové závěsy, kam až jeho oči dohlédly. Přikrývku měl vytaženou až po bradu a nebyl nahý, jeho vnitřní roucho na něm bylo stále řádně navlečeno.
Chvíli zíral prázdně, rozostřeně, na baldachýn. Teprve poté, uprostřed své šílené bolesti hlavy, si vzpomněl na všechny události z minulé noci; nejprve spadl do pasti, pak byl někým zachráněn a odveden, načež na chvíli ztratil vědomí, a když se znovu probudil, objevil se před postelí Fu Shen… krátce následovalo nekonečné milování a vášnivé pocity. Byl na pokraji ztráty kontroly, tolik vybavených detailů bylo v mlhavém zmatku, ale jediná věc, na kterou nemohl zapomenout, byla ta extáze, která mohla člověkem otřást, téměř vytesaná do jeho kostí.
Počkej… Fu Shen?
Podvědomě se natáhl a nahmatal druhou stranu postele. Byla prázdná jako nicota a už dávno vychladla. Bylo to, jako by mu někdo jen zkroutil srdce a jeho tvář ztratila veškerou barvu. Zvedl přikrývku a vyklopýtal z postele, ani si nenazul boty, když vyběhl s bosýma nohama.
A co ten muž?!
Měl jen absurdní sen, nebo byl skutečný? Jak se tu mohl Fu Shen najednou ukázat? Muž, který včera v noci na něm ležel a byl kolem něj obtočený… kdo to vlastně byl?
Byl až moc stimulovaný drogami; jeho mysl byla otupělá i teď, vzpomínky a myšlenky byly v naprostém chaosu, to vše do té míry, že nevěnoval pozornost mnoha zjevným znamením. Celý zmatený v poplašení bezohledně rozrazil dveře a vtrhl do chodby.
Fu Shen náhodou nesl nahoru několik papírových pytlíků a ti dva se postavili tváří v tvář v čele schodů. Neměl na sobě masku, ten úplně odkrytý, ostrý a pohledný obličej, který z ničeho nic zasáhl zorničky Yana Xiaohana.
„Jsi vzhůru?“ Zvedl oči a přehodil si sáček s léky do levé ruky. Způsob, jakým se ptal, nemohl být nudnější a obyčejnější. „Proč jsi vyběhl bez bot?“
Oči Yana Xiaohana v záblesku zčervenaly kolem okrajů. Otočil se, aby muže pevně objal.
„Hej, trochu se uklidni…“ Fu Shen použil svou jedinou volnou ruku, aby ho poplácal po mírně se třesoucích zádech. „Ještě si zlomíš ten pas.“
Zastavil se ve svém chvění, pocit, že tato slova chutnala trochu divně od chvíle, kdy je vyslovil.
„Opravdu jsi to ty…“ zamumlal Yan Xiaohan,“ myslel jsem si… vlastně jsem udělal tu nejhloupější věc…“
Znak „Ren“ (任) byl podobný „osobě“ (人, rén, radikál 亻). „Miao“ (淼) byly tři vody (水, radikál 氵). „Ren Miao“ byly ve skutečnosti přesně radikály pro znaky „Fu Shen“ (傅深). Kromě toho tam byla všechna ta hluboce skrytá dovednost, a dokonce i ta takzvaná „mladá slečna Meng“… přímo před jeho očima mával s tolika snadno viditelnými vodítky, přesto je přehlédl jako slepý muž.
Nebýt jeho nebezpečného uvěznění včera večer, kdy Fu Shen neměl jinou možnost, než odhalit svou identitu z vlastní vůle, poznal by někdy tohoto muže, se kterým denně sdílel polštář?
Fu Shen nedokázal udržet úsměv při zemi. „Tys vážně postrádal chytrost.“
Pomalu hladil Yana Xiaohana po zádech, jako by držel velké dítě. Když byl trochu klidnější, vzal jeho ledovou ruku a vedl ho zpět do pokoje a zatlačil ho dolů na postel. „Podlaha je studená. nebuď blázen, teď se posaď. Šel jsem dolů, abych někoho nechal odvařit nějaký lék, a požádal jsem číšníka, aby poslal horkou vodu, když jsem byl u toho.“
Když Fu Shen viděl, jak je Yan Xiaohan roztržitý, z jeho výrazu nebyla poznat žádná odpověď, nemohl se cítit v pohodě. Pohnul se blíž a sklonil hlavu, aby mu dal polibek na stranu tváře. „Brzy se vrátím,“ uklidnil ho.
Fyzický kontakt byl účinnější než slova. Z mrtvých zornic Yana Xiaohana se konečně staly duchaplné, uši na boltcích mírně červené a hřbet jeho ruky se toužebně dotkl tváře Fu Shena. „Mnm. Tak běž.“
Zdálo se, že se konečně probudil ze své popletené noční můry. Znecitlivění způsobené zvýšeným vzrušením bylo postupně nahrazeno bolestivostí, celá tato řada událostí se mu spojila v hlavě. Jeho racionalita, která byla roztříštěna na zemi, byla znovu sebrána a poskládána dohromady, načež se zářivě zbarvené, čerstvě vonící, svůdné úlomky vyřítily jako nesčetné zuřící vlny.
Yan Xiaohan: „……“
Dříve se obával o zdraví Fu Shena, všechny věci, které se neodvážil udělat v noci jejich dovršení manželství… ten druhý včera v noci udělal celé.
Nezmizela by jeho kolena úplně z toho namáhání…?
Jako hlasitý hrom burácející v jeho mysli si najednou vzpomněl na něco, na co si od svého probuzení zvykl – Fu Shen vlastně mohl stát!
Dveře se otevřely a vstoupil Fu Shen, který ještě nedokázal otevřít ústa, než ho Yan Xiaohan předešel. „Jingyuane… co se děje s tvýma nohama?“
„Ach, konečně sis všimnul?“ Fu Shen odložil své šaty stranou, aby mu ukázal dvě jedinečné černé boty. „Muniční oddělení mi pomohlo tím, že mi je vyrobili. Můžu chodit jako normálně, když si je navléknu. Uklidni se, teď nepoužívám nohy k chůzi. Nebolí mě vůbec.“
Na začátku měl dlouhé a rovné nohy a s kovovými segmenty pod chodidly, které ho nyní zvyšovaly o několik cunů, stál ve víceméně stejné výšce jako Yan Xiaohan. Zafixovaný těsnými černými botami a třemi páry tmavě stříbrných železných spon, dávaly na odiv jeho pružnost, vysoká postava; téměř chodící „lákadlo“.
Yan Xiaohan neklidně zakašlal. Ve chvíli, kdy se jeho myšlenky zatoulaly, jeho bolest hlavy byla o to intenzivnější a on se tomu bránil, když mluvil. „To není správné, včera … předevčírem byl déšť tak silný. Běhal jsi v něm celý den? Obvykle pokaždé, když je doma zataženo, bolí tě příliš spát. Ty…“
Fu Shen mu zablokoval ústa. „Přinesl jsem lék, který mi vymyslel Du Leng. Po jídle mi otupí lýtka a nic necítím. Stejně je nepotřebuju k chození, takže o nic nejde. Nelžu ti.“
„Pokud jsi skutečně měl takovou zázračnou medicínu, proč jsi ji nepoužil dříve, místo toho čekal na použití až doteď?“ Yan Xiaohan odmítl být podvedený. „Nepředstírej, že je to v pořádku, abys uklidnil moje srdce.“
Fu Shen najednou nevěděl co říct, následovala jeho kapitulace. „Dobře, je tu vlastně jedna věc… Pamatuješ, jak když jsem tě včera našel, řekl jsem ti, že jsem neobvykle unavený? Tahle droga tě po požití uspí. V době, kdy jsem se probudil a vyšel, jste všichni odešli beze stopy.“
„Je to moje chyba.“Yan Xiaohan si otřel spánky, hlas vyčerpaný. „Kdybych tě poznal dříve, nenechal bych tě zbytečně trpět tolika těžkostmi.“
Fu Shen byl nejvíce neochotný poslouchat taková slova, ale hned, když se chystal vybuchnout, uviděl strhaně vypadající tvář toho druhého a zdrženlivě si poškrábal nos. „Nedělej si starosti o mě, starej se nejprv o sebe. Šel jsem hledat lékaře a zeptal jsem se ho dnes ráno; droga, kterou jsi vdechl, byla bezpochyby bílá rosa. To svinstvo je návykové při prvním požití a je těžké se toho zbavit. Předej dopis princi z Qi, že tenhle úkol nemůžeš vykonat, a vrať se se mnou do hlavního města na léčbu, ano?“
„Proč je tu bílá rosa?“ zeptal se Yan Xiaohan. „Bílou rosu do hlavního města přinesl kněz Chunyang. Je tohle místo, odkud pochází?“
„Nezáleží na tom, zda je to bílá rosa nebo černá rosa, závislost na ni je neskutečná a máš v tom víc jasno než já! Nemůžeš se nejprv vyléčit, a až pak se starat o to, co se stane s ostatními?!“
Zavrtěl hlavou. „Jingyuane, kdybys byl na mém místě, šel bys také vyšetřovat.“
„Prd bych šel vyšetřovat!“ Fu Shenovi znovu stoupl tlak. „Jaký je rozdíl mezi touhle hloupostí, která postihla tebe nebo mě? Zabije tě, že budeš pryč od společnosti, nebo co? Jsi tak zatraceně tvrdohlavej mezek!“
Teprve poté, co mu vynadal, si vzpomněl, že mu lékař řekl, že někdo, kdo užíval bílou rosu, kvůli nadměrné stimulaci mysli během nástupu, mívá zapomínání, neuspořádané myšlení, kolísavé rozpětí pozornosti, deprese a další příznaky, když účinky drogy klesaly. Nemohl být podrážděný ani pokáraný; musel mu trpělivě dělat společnost a pomáhat mu při jeho postupném odvykání, což bude trvalo dlouho, než si úplně odvykne.
- Podle názoru Fu Shena to bylo jako starý vůl tahající rozbitý vůz.
Yan Xiaohan neměl sílu se s ním hádat. To, co řekl Fu Shen, nebylo bezdůvodné, ale právě teď prostě nic neslyšel. Bylo to, jako by na svém krku nosil meloun, přičemž i logika se stala nesmírně obtížnou a bolestivou záležitostí. Byl si samozřejmě vědom, že ticho jen zhorší atmosféru mezi nimi, ale vzplanula v něm fyzická a duševní únava spolu s nízkou náladou, kterou neměl kde ventilovat, přetékající v hrudi. Opravdu nemohl sebrat energii, aby se pokusil něco odčinit.
Fu Shen se zamračil a vstal. Yan Xiaohan věřil, že se chystá otevřít dveře a odejít, ale ty černé boty se zastavily před postelí. „Zapomeň na to … pokud se nevrátíš, pak se nevrátíš. Nemůžu ti přikazovat.“
Yanu Xiaohanovi nechtěně trhlo srdce a odpovědí bylo velmi pomalé zvednutí hlavy, aby se na něj podíval. Jeho překvapení bylo jako vzdálený příliv – i když ještě nedorazil na břeh, stále mohl detekovat jeho slabý třes.
Fu Shen ho chytře štípl do špičky ucha, projevujíc plně jeho milující city. „Pokud se nevrátíš do hlavního města, musíš být hodný a následovat mě. Nesmíš se někam vytratit a musíš brát svůj lék a léčit se. Jasný?“
Yan Xiaohan instinktivně přikývl. Fu Shen se naklonil a políbil ho mezi obočí. „Je to v pořádku, neboj se. Dělej, co ti řeknou, A já se postarám o všechno.“
Měl bizarní, uklidňující druh klidu, možná auru, která byla zdokonalena mnoha lety vedením vojsk. Yan Xiaohan cítil, že i když před ním padla nebesa, pokud tam byl Fu Shen, dokázal pro něj stále vytvořit úsek klidné země.
Fu Shen měl ve skutečnosti také majetnickou touhu, ale nebylo to zřejmé. Vypadal lhostejně, když Yan Xiaohan kolem všeho vyváděl, a čekalo se, až právě tento okamžik vybuchne jako celek. Jediná myšlenka v jeho mysli byla, bez ohledu na to, zda to bylo v hlavním městě nebo prefektuře Jing, tento muž musel absolutně zůstat pod dohledem. Pokud jde o prince z Qi a úkol – můžou táhnout třeba do pekla.
Hned za dveřmi se ozvalo zaklepání číšníka. „Vážený pane, horká voda je tady!“
Spolu s vodou přišlo jídlo, které zaplnilo celý stůl. Yan Xiaohan použil ručník k vysušení polosuchých vlasů, když vyšel po koupeli, a pak si na stole všiml nádoby tmavě hnědého, teplého léčivého vývaru, pach dráždící nosní dírky. „Co je to?“ nemohl si pomoct, ale zeptal se ze zvědavosti.
Fu Shen mu přisunul misku. „Speciálně jsem ti objednal léčivé tonikum. Nebolí tě pas?“ odpověděl a zněl nesobecky.
Při slově „léčivé“ se na uších Yana Xiaohana okamžitě objevila vrstva podezřelého červenání. Měl na sobě jen tenké spodní roucho, kůži na hrudi a krku vystavenou venkovnímu prostředí, takže zarudnutí bylo obzvláště nápadné. Fu Shen jím byl téměř oslněn; zatímco na něj pohlédl s nejednoznačným úmyslem, cítil také jeho mírně zmatený vzhled jak žalostný, tak roztomilý.
Zvedl misku a napil se. Myslel si, že chuť je sotva snesitelná, zvedl kus oblečení a přehodil ho přes Yana Xiaohana a vyzval ho, aby se posadil a jedl.
Bylo to, jako by se jejich role náhle obrátily. Dříve se Yan Xiaohan neúnavně staral o Fu Shena bez ohledu na to, o jak malou věc šlo, a nyní to byl Fu Shen, kdo byl pečlivý a ohleduplný.
Především, pokud jde o běžně drsné muže, tato úvaha vypadala obzvláště vzácně a cenně.
V srdci Yana Xiaohana se rozlila trocha neznámého pocitu. Nebyla to úplná něha, dokonce se zdál trochu nevýslovně kyselý a hořký. Měl to být on, kdo se staral o Fu Shena, ale místo toho ho přiměl běhat v silném lijáku, pak čekal, až ho přijde zachránit a zmírnit mu účinky drogy, což ho přimělo vynaložit jeho duševní a fyzické síly z vlastní iniciativy…
Jeho opovržení rostlo jako plevel. Před jeho očima se najednou zvedla vlna bílé páry, a když je soustředil před sebe, položili před něj misku léčivého tonika.
Nevědomky natáhl ruku a vzal ji, pak viděl, jak Fu Shen zvedl vlastní misku a lehce jí narazil o jeho. Když se srazily, zazněl ostrý zvuk ding a Fu Shen řekl něco s hrdinským duchem, který stoupal k obloze. „Na podělanou.“
Yan Xiaohan: „……“
Shen je moje nova laska 😂😍