Vnitřek místnosti nebyl úplně tmavý; všude kolem bylo tlumené žluté světlo. Nikdo tam nebyl a ani tam nebylo nic děsivého na pohled. Yan Xiaohan vešel pár kroků dovnitř a pak ho začal šíleně štípat nos, když najednou zachytil závan neobvyklého pachu, který vycházel z bohové ví odkud.
Na vteřinu se odmlčel, hned poté mu do temene vystoupal nepopsatelný pocit radosti, z toho návalu se mu okamžitě zatočila hlava a cítil nerovnováhu na nohou. Pach se následně přivalil ještě silnější. Jako by do ohně byla nalita naběračka teplého oleje, plamen explodoval ven a teplo stoupalo do vzduchu. Veškerá krev v něm se vařila. Během zlomku vteřiny se mu do očí vplížilo několik pramínků žilek. Kruh zuřících plamenů planoucích v jeho *dantianu, grilující všechny jeho meridiány. Jeho róba byla okamžitě zalita studeným potem.
*Dantian = břicho. Pokud děláte bojové umění, tak jak v čínském, tak japonském se učí, že energie je v břiše. Je to i ve wuxia novelách, v dantianu je zlaté jádro.
Nůž mu s řinčením vypadl z ruky na podlahu.
Jeho tělo balancovalo jako rozbitý koš, už nebylo schopno potlačit neklid a nekonečné horko. Kousl se do špičky jazyka a sprintoval klopýtavě ke vchodu, jen aby zjistil, že dveře, které právě otevřel, někdo zvenčí bezpečně zamkl. Všechny jeho svaly byly neustále v křečích, prsty se mu třásly, když neposlouchaly jeho příkazy, a byl celý v plamenech, přesto neměl ani sílu je otevřít.
Tohle byla léčka skrz naskrz. „Němé dítě“, které ho vedlo, bylo nasazené pro něj připravit past.
Pach se kolem něj ovinul, jako by byl živý, kroutil se a putoval kolem jeho končetin a kostí. Temnota před ním se proměnila v obraz groteskní, kaleidoskopické říše snů. Ve své poslední stopě střízlivosti, kterou spálil karmický oheň, si najednou vzpomněl, že při prohlídce bílé rosy v případě vraždy stráží Zlaté vrány infikovala každého létajícího strážce na nádvoří. Shen Yi’ce kdysi řekl, že taková droga může způsobit, že se člověk bude cítit blaženě nad hranici slasti.
Proč byla v horské vesnici tisíce li daleko od hlavního města bílá rosa?!
Tato myšlenka se však dlouho nezdržela, než už náhle nebyl schopný přemýšlet. Jeho myšlenky byly jeden velký chaos. V jednu chvíli proletěl mraky a v další proletěl mlhou. Nakonec se opřel zády o zeď a pomalu sklouzl do sedu na podlaze, oči se zavřely a hrudník se prudce zvedal, jeho lapání po vzduchu se stále více zrychlovalo.
Pevně zaťal zuby, když odolával sténání, které téměř vyšlo ven. Hřbety jeho rukou se posely několika vyboulenými nehezkými modrými žílami. Po spáncích a přímo do vnějších koutků očí mu kapaly velké korálky potu. Přesto ho droga v okamžiku porazila a on ji nakonec už nemohl odolat, třásl se, když zavolal „Jingyuane“.
*
Mezitím na druhé straně vesnice.
Ren Miao se probudil ze spánku a zjistil, že všichni jsou úplně pryč. Nohy měl měkké z hladu, a tak se hned nato šel poohlédnout po pařené buchtě na plotně a okusoval ji se studenou vodou. Po dojedení si otřel drobky z rukou a poté šel na nádvoří Yana Xiaohana, aby odvedl svého koně. Právě když se chystal vyrazit do okresu Kuangfeng, jeho srdce najednou zabrnělo z neznámého důvodu.
Bylo těžké jasně popsat, jaký to byl pocit. Bylo to, jako by měl nějakou předtuchu, jako by přes neviditelnou strunu přišly vibrace, kterými ho svět někam směřoval.
Váhavě otočil hlavu a zaváhal, když udělal pár kroků směrem k centru vesnice. Sotva opustil dvorek, když zahlédl ne zcela dospělé dítě vycházející zpoza nějaké budovy.
Ti dva se setkali tváří v tvář, oči se do sebe zaklestily. Ren Miao se ještě nepohnul, ale dítě se už otočilo a v panice uteklo.
Kdyby neutíkal, nebylo by podezřelé, takže to okamžitě prokázalo, že se něčím provinilo. Ren Miao měl skutečně mnohem rychlejší dovednosti než Yan Xiaohan, když spěšně zvedl kamínek ze země a pak ho vystřelil prsty. Jediné, co bylo slyšet, byl svištící zvuk protrhávajícího vzduchu. Dítě bylo zasaženo na vnitřní straně kolena a spadlo na zem tváří v tvář, jako pes, který žere bláto.
Ren Miao se natáhl za sebe a vytáhl pohrabáč, který tak dobře ovládal. Zvedl s ním dítě, které se kymácelo sem a tam, když viselo ve vzduchu. „Kvůli čemu utíkáš?“ řekl způsobem, o kterém sám věřil, že je přátelský.
Dítě se třáslo jako osika. Ren Miao na něj zářivě. „Neboj se, řekni to. Díváš se na mě, jako bys viděl ducha. Jakou lumpárnu jsi spáchal?“
Chlapec nebyl schopný nic říct, z očí mu rychle vytryskly dvě spršky slz. Bylo to docela žalostné, ale kdo mohl předpokládat, že tento tvrdohlavý muž nebude ani v nejmenším dojat? Když viděl, že nechce odpovídat, zvedl ho a přešel na stranu k nedaleké studni, a pověsil ho nad její okraj. „Nemluvíš? Pak můžeš zůstat tady dole. Ve vesnici teď stejně nikdo není, takže až se vrátí, budeš hezky čistý a nafouklý…“
Dítě se na něj hloupě podívalo, pak na temnou studnu pod nohama a poté propuklo v hlasité kvílení.
„Už budeš hodný?“ Ren Miao promluvil spokojeně. „Kam všichni šli? Řekni mi kudy.“
Dítě řvalo; Ren Miao se pídil, kam všichni vesničané odešli, když se ptal, ale chlapec ho nakonec jasně neslyšel. Myslel si, že někdo přišel hledat Yana Xiaohana, a tak ho poté odvedl až k té budově a celou dobu vzlykal.
Ren Miao ho odhodil z pohrabáče a zhruba změřil tyč oproti zámku dveří. Brzy poté, bez dalšího slova, udeřil dolů. Ostrý zvuk poryvu doprovázel uši rvoucí rána. Těžký mosazný zámek, spolu s polovinou dveřních prken, byly najednou rozděleny na polovinu.
Němé dítě na to všechno zíralo a mělo podezření, že černý, nevšední pohrabáč mohl být jedinečnou božskou zbraní, která by mohla rozdělit zlato a zlomit nefrit.
Jakmile byly dveře rozbité, zápach v místnosti okamžitě vyšel ven. Ren Miao zvedl rukáv, aby si chránil nos. Vzhledem k jeho mentalitě, že byl ochotný obětovat jiného pro svůj vlastní prospěch, chytil dítě a hodil ho dovnitř.
Napůl dospělý chlapec nevydržel tak silnou koncentraci bílé rosy a na místě omdlel. Ren Miao se odvážil ještě méně jednat unáhleně, když toho byl svědkem. Zakryl si nos a postavil se stranou od průvanu větru. Teprve když se zápach většinou rozptýlil, opatrně prošel kolem rozbitého vchodu a vešel dovnitř.
V okamžiku, kdy to udělal, zahlédl někoho stočeného v rohu, v nesmírné agónii.
Rozbitými dveřmi proudilo dovnitř měsíční světlo jako bílý mušelín a osvětlovalo celý nepořádek uvnitř. Yan Xiaohan byl hlasitým hlukem překvapený a odpověděl pomalým zvednutím hlavy. Nesl v sobě všechnu vroucí krev; jeho kůže byla neobvykle plná červené a horká od krku dolů, a jeho pohled od té doby nebyl příliš ostrý. Z jeho spánků se bez ustání táhl studený pot, který mu stékal po tvářích, kde lemoval jeho šarlatové oči, připomínající kaňky slzných skvrn.
Nově příchozí stál ozářený, jeho tvář skrytá v temné noci. Ta štíhlá silueta ladila se stínem v jeho paměti. Myslel si, že se dívá na halucinace. „Jingyuane…“ pronesl nejasně.
Ren Miao tiše zaklel a přišel.
Proti očekávání se ještě ani nedotkl Yana Xiaohana, když se muž náhle otřásl, jako by najednou poznal jeho tvář, jako by ho vystřízlivěl foukající večerní vánek. Jeho uvolněný pohled se ještě jednou zpřísnil a odmávl rukou toho druhého se svižností, která vyšla z ničeho nic.
„Jdi pryč …“ vydechl tvrdě, hlas chraplavý. „Nedotýkej se mě…“
Poté, co Yan Xiaohan v neznámém okamžiku vzal nůž ze země, už držel mezi prsty kousek stříbrného světla a hrozivě se jím ohnal, aby si ji vrazil do pravé ruky.
V rozpětí jiskry si Ren Miao konečně uvědomil, co se děje před ním. Bleskově použil jednu ruku, aby se natáhl a stiskl aku bod na mužově zápěstí a vytrhl z ruky malý nůž, pak druhou použil k diagonálnímu seku do krku. Hlava Yana Xiaohana se naklonila na stranu, krátce poté ztratil vědomí a bezvládně mu padl do náruče.
Ten nůž zprava mu měl bodnout do srdce.[1] Ren Miao si povzdechl, setřel si pot z obličeje a pak se sklonil, aby si dal Yana Xiaohana přes rameno. Kdo by si představil, že když tak učiní, rameno najednou narazí na určitý předmět.
„Ten zmetek…“
Nešikovně ho vytáhl z budovy, pak ho vyhodil na hřbet koně, než sám rychle nasedl. Držel muže na hrudi a pobídl svého koně, aby jel jako vítr směrem k městu Kuangfeng.
*
Okres Kuangfeng, hostinec Příjemná návštěva.
Starý lékař, kterého Ren Miao násilně vytáhl ze svého domova, dokončil vyšetření pulsu. Hladil si vousy a s klidem prohlásil o této bizarní události. „Není to vážná nemoc, jen užil příliš mnoho drogy. Nemusíte se také bát; pokud půjdete do nevěstince a najdete někoho, kdo by mu ulevil, vedlejší vlastnosti drogy se přirozeně rozptýlí.“
„Jakou drogu užil?“ zeptal se Ren Miao.
„Šero noci.“ [2] Doktor zavrtěl hlavou. „Viděl jsem tento typ pacienta mnohokrát. Hledali jen okamžik omlazení… tato droga je okamžitě návyková, když je užívána, a v budoucnu bude velmi obtížné s tím bojovat!“
Co to sakra bylo za humusáckou drogu? Bylo to něco jako bílá rosa? Proč to bylo taky návykové?!
Byl plný otázek, ale bylo příliš pozdě se na ně podrobně zeptat, protože na posteli byla stále naléhavá záležitost. Ren Miao neměl volný čas, aby ho poslouchal lamentovat nad tím, jak dnešní generace degraduje, a nechtěl mít hlavobol. „Dobře, chápu to … udělám to dnes večer a zítra ho vezmu za vámi na prohlídku.“
Starý lékař vzal poplatek za konzultaci a odešel s kroucením hlavy. Ren Miao se podíval na Yana Xiaohana, jehož obočí bylo pevně svraštěné, protože nebyl schopný snášet tu bolest, a povzdechl si z duševního vyčerpání. Seděl u stolu, vytáhl z vnitřní kapsy v šatech malou lahvičku s lékem a opatrně ji aplikoval, když seděl naproti zrcadlu. Po čase, který trvalo uvaření šálku čaje, pomalu odloupl masku lidské kůže [3] z obličeje.
Mrazivé, hezké rysy mladého generála se odrážely v bronzovém povrchu.
Položil masku před zrcadlo, vstal, přešel k posteli a poté stiskl aku bod na hrudi Yana Xiaohana. Dříve nevědomý muž se zakuckal několika zakašláními a po dlouhé, vyčerpávající době se vrátil k sobě.
Fu Shen se zvedl, aby se posadil na okraj postele, pak si přendal šaty na stranu a odhalil pár dlouhých černých bot, které dosahovaly do poloviny stehen. Ty byly vyrobeny muničním oddělením armády Severního Yanu; kolena a kotníky byly všechny zpevněny speciálními mechanismy. Lýtka byla vyztužena šesti tmavými železnými „kostmi“ a pod podrážkou byly železné desky, obě spojeny komplikovanými pastorkami. Po nasazení uvolnily napětí na nohou a chodidlech a všechny mechanismy od kolena dolů mohly být použity k chůzi místo nohou.
Jednalo se o chodící aparát speciálně vyvinutý muničním oddělením na jeho zranění. I kdyby byl skutečně postižený až ke kolenům, pod kterými neměl cit, stále by byl schopný chodit jako obvykle, když nosil boty – nemluvě o tom, že se Fu Shen od té doby zotavil z toho, že je napůl postižený. Přijal boty od osoby, kterou Yu Qiaoting poslal, když byl v horské vile; myslel si, že stejně nemá co dělat, a rozhodl se, že bude lepší si pohrát s Yanem Xiaohanem. Proto ve chvíli rozmaru změnil svůj vzhled a přijal jinou identitu, aby ho pronásledoval do prefektury Jing.
Opravdu by měl být vděčný zručným řemeslníkům železné kavalérie a jeho vlastnímu náhlému popudu. Bylo štěstí, že přišel za ním, protože jinak, když by tato královská výprava skončila, jejich rodina by se rozpadla.
Otevřel několik západek a skopl boty. Vytáhl ručník z lavoru na boku a přitiskl ho na tvář Yana Xiaohana. „To už stačí, pojď si utřít slzy. Tak žalostné.“
Jedna horkem sálající, třesoucí se ruka, ho popadla za zápěstí.
Yan Xiaohan měl podezření, že se úplně zbláznil. Neochvějně na něj zíral a neodvážil se tomu uvěřit, ani se neodvážil mrknout, jako by se bál, že příští okamžik zmizí. „Jingyuane…“ zamumlal.
„Mhm.“ Fu Shen mu otřel obličej a pokračoval na ruce a krk, hlas vřelý. „To jsem já.“
„Sním…?“
Fu Shen šlehl určitou, hanbatou oblast se špatným úmyslem a poslal toho druhého do záchvatu otřesů. „Možná je to jarní sen, hm?“ zlověstně se ušklíbl.
Na Yana Xiaohana se nijak zvlášť nezlobil, ale měl určité znepokojení, když si vzpomněl na rozhodující energii, kterou muž použil, aby se pokusil bodnout do paže, a to ve spojení s nepopsatelnou úzkostí znamenalo nenávist k celé vesnici Potoční Hora. Kdyby ho nikdo nepřišel zachránit a on zůstal na tom zatraceném místě celou noc, měl by velmi pravděpodobně poškození poté, co by vyšel; kdyby se mu podařilo uprchnout, najít poté protilátku, byl by velký problém. Naštěstí se Fu Shen s ním včas vydrápal ven a s ním po jeho boku mohl tuto událost použít jako škádlení druhého, jako mezi manželem a manželkou.
„Jak ses sem dostal…?“
Fu Shen spustil závěsy na obou stranách, převrátil se na postel a pak ho začal svlékat, když mluvil. „Opravdu máš ještě čas se mnou tlachat o těchhle nudných věcech?“
Jeho konečky prstů se náhodou setkaly s odhalenou kůží Yana Xiaohana. Muž se choval, jako by byl popálený, třásl se od hlavy až k patě. Jistá nehmotná klec se brzy poté rozpadla a zlá bestie vypustila dlouhé zasyčení. V pase Fu Shena bylo cítit sevření, pak byl přitažen a převalen na polštář, horký, zdrcující divoký polibek na něj zatlačil shora.
„Jingyuane, já už to nevydržím…“ jeho racionalita ve smrtelných křečích, Yan Xiaohan se naklonil k uchu Fu Shena a jeho opakované drsné vzdechy přerušily jednu větu na tři segmenty. „Jestli ti ublížím … musíš si pamatovat, abys mě odstrčil…“
Fu Shen natočil hlavu, aby mu políbil tvář, a natáhl se, aby mu masíroval zpocený zátylek. „To je v pořádku,“ řekl utěšeně pod dechem. „Neboj se. Jsem tady.“
Poznámka překladatele:
[1] TCM uvádí, že každá ruka má „srdeční meridián“, počínaje špičkou malíčku a vinoucím se k srdci. Poškození tohoto meridiánu je ekvivalentní přímému poškození srdce a dostatečně závažné poškození zabije.
[2] 秋夜白 – dosl. podzimní bílá noc.
[3] ‚Maska lidské kůže‘ jsou staré wuxia klišé používané pro bezchybné maskování. Někdy jsou vyrobeny z flebotinu, někdy jsou doslova lidskou kůží.