GOLDEN STAGE KAPITOLA 2

Líbí se vám překlad? Přispějte koupí „kafe“ přes modrou ikonku vpravo nebo žlutou dole, které najdete na každé stránce 🙂

Návrat do hlavního města

Silnice na jih od prefektury Yan procházela okresem Guangyang, Baitan a dalšími místy. Po příjezdu do Miyun1 už bylo možné zahlédnout samotné hlavní město v dáli.

Příchod podzimu s sebou přinesl chlad. První sníh už napadl na severu, zatímco počasí v blízkosti hlavního města bylo stále příjemně chladné, dokonale vhodné pro cestování. Blízko poledne najel tým naparáděných jezdců na státní silnici. Vůdce jezdců se podíval do dálky. Spatřil čajovou chatrč postavenou u silnice nedaleko jejich aktuální pozice, lehce zvedl otěže a zpomalil tempo. Když je kočár za nimi dohnal, nahnul se napříč a dvakrát zaklepal na dřevěnou stěnu kočáru, aby si vyžádal pokyny: „Generále, celou noc cestujeme závratným tempem. Co takhle si nejprve odpočinout, než budeme pokračovat dále po silnici?”

Mezi záclonami kočáru se objevila mezírka. Spolu s hořkým pachem medicíny se vyloudil tichý hlas muže: „Je vepředu místo, kde by se dalo občerstvit? Pak si tam odpočiňme a reorganizujte se tam. Bratři, tvrdě jste pracovali.“

Jezdec obdržel rozkaz a skupina nasměrovala své koně, aby cválali směrem dopředu k čajové chýši. Kdekoli projeli, všude létal prach a bahno, přitahující pokoutné pohledy okolních odpočívajících lidí.

Tento zástup jezdců nenesl žádnou vlajku. Měli na sobě modrozelené vojenské šaty s úzkými rukávy a překříženými límci. Každý z nich měl energickou a schopnou fyzickou kondici se strohými a impozantními pohyby. I když otevřeně neuvedli svou totožnost, prakticky měli po celém obličeji napsáno „někdo, koho si nemůžete dovolit provokovat“.

Majitel, který provozoval tuto čajovnu, už dlouho viděl, jak se jeho starosti naplňují, a byl zvyklý na příchody a odchody lidí, takže byl mužem několika slov. Vedoucí jezdec sestoupil ze svého koně a předal mu stříbrný ingot, než nařídil svým podřízeným odpočívat, najíst a napít. Sám vyhledal stůl ve stínu, otřel ho a řekl majiteli, aby připravil horký čaj a několik druhů občerstvení. Poté se otočil zpět a šel vyrazit podepřít mladého šlechtice z kočáru s bledou tváří, vydávajícího dojem chronického invalidy.

Kroky toho mladého muže byly nestabilní a mělké, jeho tvář vypadala zcela nemocně. Mohl chodit jen za pomoci někoho jiného, kdo ho podpíral za paži. Dokonce i překonání krátké vzdálenosti od kočáru k čajovně trvalo dlouho a vyžadovalo úsilí. Když se konečně posadil ke stolu, zdálo se, že jeho tělo není schopno vydržet dál a musel začít kašlat. Ostatní hosté sedící pod slaměnou stříškou ve skutečnosti také vydechli úlevou – jen když ho sledovali, cítili se za něj vyčerpaní.

Při dalším zvažování to ale bylo zvláštní: i když ten muž vypadal, jako by mohl každou chvíli vydechnout naposledy, jeho tělo mělo nepopsatelnou přitažlivost, která vždy přitahovala něčí pohled. Vzhledově byl mimořádně jemný, ale ne toho typu jemné elegance tak jako krásná žena a okouzlující jako jarní květina. Místo toho měl pěkné obočí a fénixové oči, vysoký nos a tenké rty, prostoupené pocitem ostře pronikavého chladu.

Muž byl vysoké postavy a vypadal, že je zvyklý dívat se na ostatní lidi svrchu, vždy jen zvedal víčka do poloviny. Celé jeho tělo překypovalo neopatrnou malátnou apatií, vyhublé od nemoci – zdálo se, že i samotná porcelánová miska v čajovně bude dost těžká na to, aby mu zlomila zápěstí.

Ale když tiše seděl, jeho vychrtlá záda byla rovná jako štětec, jako zelený bambus vystřelující přímo z půdy, dlouhý meč zocelený v neúprosných ohních kovárny – i když byla pokryta nesčetnými jizvami, tato studená čepel dokázala stále lokat bohatý podíl krve. Stejně tak jeho oslabené tělo mu nebránilo v tom, aby tímto opovržlivým a arogantním pohledem smetl všechno pod nebesy.

Cestující obchodníci a kupci podvědomě natáhli krky, aby se podívali, připomínající hejno zírajících hus. Nakonec mladý šlechtic pomalu usrkl z misky s vodou a s řinčením udeřil porcelánovou miskou o stůl: „Pánové, vaše krky se vytahují dost dlouho na to, aby k nim člověk mohl přivázat osla. Je tento pokorný až takový krasavec2?”

Silní zdatní muži, kteří jedli a pili bokem, se pod těmito slovy okamžitě zachvěli. Většina z těchto hus v rozechvění odtáhla své pohledy, ale několik obzvláště nadšených se ve skutečnosti odvážilo k rozhovoru: „Odkud pochází tento mladý šlechtic? Také jedete do hlavního města?”

Xiao Xun, který neustále čekal na každé zavolání tohoto mladého šlechtice, cítil, jak mu temeno brní a otupuje se. Stačilo, aby mladý šlechtic řekl jedinou frázi „ztrať se“, a Xiao Xun by pověsil tuto osobu na strom venku.

Kdo by čekal, že tento velmi odtažitý mladý šlechtic skutečně projeví neočekávanou úroveň tolerance, a mírně odpověděl: „Z města v prefektuře Yan na severu, a momentálně míří do hlavního města kvůli lékařskému ošetření.”

Celá jejich skupina lidí byla oděna ve všedním oblečení a nenosila meče. Jejich kočáry a koně navíc nebyli okázalí ani extravagantní. Ačkoli stráže vyzařovaly impozantní dojem, tento mladý šlechtic měl na sobě běžné oblečení. Kupci proto hádali, že by to mohla být putovatelská družina mladého pána nějaké bohaté a vlivné rodiny z prefektury Yan. Protože město prefektury Yan bylo místem vojenského významu kvůli hranici, jeho tradice byly rychlé a divoké, takže se považovalo za normální, že cestující doprovázeli vojenští členové rodiny.

Jako cizinci, kteří se náhodou sešli, nebylo vhodné, aby se kupci přímo tázali na jeho nemoc. Místo toho změnili téma na jinou stránku: „Jelikož tento mladý šlechtic přichází ze severu, setkal jste se někdy s kočárem generála Fu? Vrátil se do svého rodiště s takovou ctí a slávou3, nedokážu si ani představit úroveň vznešenosti, kterou musí mít jeho průvod!”

Xiao Xun se málem udusil čajem. Ten mladý šlechtic zvedl dlouhé obočí a zeptal se s velkým zájmem: „Generál Fu? Je to ten samý generál Fu, kterého znám?”

“Přirozeně. Kromě markýze z Jing Ningu, kdo jiný má tak slavnou pověst!”

Mladý šlechtic vypadal z této věty nadšeně a dále pokračoval: „Vidím, že toho o Fuovi víte docela hodně… generálovi Fu?”

„Ach, kdepak, kdepak,“ usmál se kupec a skromně zamával rukou, „Jak my kupci pendlujeme mezi severem a jihem, na silnici často slýcháme zvěsti a rozhovory o generálovi Fu. Během posledních let, kdy hlídal Severní Xinjiang, jsou silnice klidné a bezpečné a naše obchodování je ve srovnání s předchozími mnohem jednodušší. Když obyčejní lidé v hlavním městě zmíní generála Fu, ani jeden ho nedrží v nejvyšší úctě. Nemáte tušení – loni, když generál Fu vedl Źeleznou kavalérii Severního Yanu, aby porazila Tatary, právě jsem se vrátil ze severu, abych prodával kožešiny. Všechny ulice a uličky hlavního města provolávaly: ‚Dokud je velitel Fu v severním Xinjiangu, hlavní město může nyní klidně spát.‘ Příběhy vyprávěné v čajovnách, písně zpěváků, hry v divadlech … jsou o něm.”

Z toho byla zcela evidentní vzkvétající popularita a pověst armády Severního Yanu a markýze z Jing Ningu.

Źelezná kavalérie Severního Yanu byla známá jako severní hraniční obranná linie Velkého Zhou. Od svého založení byla nepřetržitě řízena klanem Fu. Ve skutečnosti vyrostla z pohraniční posádky pod velením vévody z Yingu4, Fu Jiana.

Lidé z Centrálních plání nazývali kočovníky severních stepí „tatarským lidem“. Před desítkami let se udály mezi Tatary vnitřní nepokoje a boje a rozdělili se na několik frakcí. Část kmenů byla nucena přesunout se na západ. Spojili se s národy Hu a Sogdia v západních oblastech a byli nazváni západními Tatary. Další část zabírala bohatší pastviny ve střední a východní oblasti a nazývala se východními Tatary. Před třiadvaceti lety, když současný císař Yuantai, Sun Xun, poprvé nastoupil na trůn, východní kmen Tatarů bezostyšně napadl Velký Zhou. V té době byla pohraniční armáda slabá a křehká a zhroutila se pod jediným úderem. Na druhou stranu se tatarští vojáci chlubili dobře vycvičenou a silnou armádou5. Jako horký nůž skrze máslo6, svévolně drancovali a zabíjeli na severu. Dokonce i dvě strategicky důležitá pohraniční města Xuanqing a Baoning byla zmasakrována do stavu prázdných měst.

Předchozí císařova vláda byla charakteristická dlouhým mírem, trvajícím přes třicet let bez náznaku války. Nikdo si nedokázal představit, že by východní Tataři skutečně veleli armádě, aby pochodovali na jih. Zvláště si nikdy nedokázali představit, že by pohraniční armádě ve skutečnosti chyběla síla, aby vůbec bojovali, což nepříteli umožnilo si probít cestu k prahu Velkého Zhou mrknutím oka.

Na císařském dvoře se hlasy navrhující mírová jednání stále více ozývaly. Ale císař Yuantai byl v nejlepších letech svého života. Jako nejvyšší muž země by se nikdy nesklonil před pouhými barbary7. Právě v této době byl Fu Jian kvůli nahromadění vojenských zásluh převeden z Lingnanu8 na jihu do prefektury Gan9 na severu. Císař Yuantai ho proto povýšil na vojenského komisaře prefektury Gan a nařídil mu, aby vedl posádkové jednotky prefektur Gan, Ning a Yuan, aby bojovaly proti východním Tatarům. Po dvou letech Fu Jian, jeho dva synové a vysoce postavení vojenští důstojníci pod jeho velením, vybudovali 100 000 armádu vojáků pohraniční obrany, aby oblast vyčistili od Tatarů v průsmyku. Fu Tingzhong, nejstarší syn Fu Jiana, dokonce překročil Velkou zeď a vedl armádu do vnitrozemí stepí. Téměř dobyl hlavní město východního území Tataru, pouze nedokončil okupaci kvůli smrti svého otce, Fu Jiana, který zemřel na nemoc. Po tažení byl Fu Jianovi posmrtně udělen titul „vévoda z Jingu“ a „vysoký generál dynastie10“. Zdědil pozici vévoda z Yingu, Fu Tingzhong převzal velení nad armádami prefektury Gan, Ning a Yuan. Druhému synovi Fu Tingxinovi byla udělena pozice „generála hlídajícího stát“, aby kontroloval vojenské záležitosti prefektur Yan a You.

Tito dva postavili železnou obrannou linii severní hranice pro Velký Zhou. Pohraniční armáda vedená klanem Fu byla pojmenována Źelezná kavalérie Severního Yanu. Více než deset let od 6. do 18. roku Yuantaie, pod hrozbou Źelezné kavalérie Severního Yanu, východní Tataři dočasně spali. Hranice byly klidné a tiché, bez dalších velkých válek.

Pak, během 19. roku Yuantaie, byl Fu Tingzhong zavražděn východními Tatary. Východní Tataři vytvořili spojenectví s obyvateli Zhe na severu a znovu napadli Velký Zhou. Fu Tingxin vedl izolovaný oddíl pronikající hluboko do obklíčení nepřítele a nakonec zemřel na bojišti. Minulé události, kdy útočící armáda dosáhla městských bran, se opakovaly ještě jednou. Tentokrát však císařský dvůr neměl stejné řady elitních vojsk jako v té době a císař Yuantai již neměl toto neohrožené odhodlání a iniciativu. Válečná frakce se přela s mírovou frakcí po mnoha jednáních a nakonec učinila nejvíce zmatené, ale také nejmoudřejší rozhodnutí.

Vytlačili nejstaršího syna Fu Tingzhonga, Fu Shena, který ještě nedosáhl dospělosti11, přímo na bojiště.

Východní Tataři a klan Fu byli hořkými nepřáteli se vzájemnou hluboce zakořeněnou nenávistí a tato invaze byla poháněna pomstou. Ten, kdo vyprovokoval tento problém, by měl být ten, kdo uklidí nepořádek. Navíc, Fu Shen byl již od dětství v armádě spolu se svým otcem a strýcem a učil se zkušenostem. Říkalo se, že Fu Tingxin si často s emocemi povzdechl, že „existují kvalifikovaní nástupci, kteří by mohli pokračovat“, takže Fu Shen by se možná mohl zdráhavě počítat, jako že má „talent a schopnost být vrchním velitelem.“

Tento důvod se zdál být celkem dostačující. Avšak když člověk ustoupil stranou, aby se podíval na minulé dynastie a generace, viděl někdo někdy zásadu „zahálčivých a nasycených vysokých ministrů, kteří se všichni stahují jako želvy do krunýře, a místo toho nechat dospívajícího chlapce čelit nebezpečným bestiím?“

Velké štěstí uprostřed tohoto neštěstí bylo, že rodina Fu mohla být skutečně kolekcí reinkarnací nadějných generálských hvězd12: Fu Shen překonal své předchůdce jako skutečně geniální vojenský velitel, jednou za generaci.

Severní Xinjiang byl ve stavu nouze a mohl hledat pomoc pouze u nedalekých prefektur Tang a Tong. Když však byl Fu Shen vržen na bojiště, nepočítal s tím, že může získat pomoc od svých vlastních lidí. Místo toho shromáždil Železnou kavalérii Severního Yanu a střetl se s hlavní armádou lidu Zhe na třech průsmycích prefektury Yan. Využil také sílu lehkých jezdeckých kavalérií divokých západních Tatarů13 otevřením exkluzivní obchodní cesty a udělením zvláštního povolení k přístupu. Obklíčil ze severozápadu sjednocené síly tatarských a zheských armád. Tento dvoukrokový přístup tak vyřešil nebezpečí v severním Xinjiangu.

Po válce, lehká divoká kavalérie a jezdci byli přivedeni do řad Źelezné kavalérie Severního Yanu. Aby se zabránilo nadměrným nepříjemnostem mobilizace a přetažení bitevních linií, vrátil Fu Shen svou moc pohraničního dohledu nad jednotkami a nad prefekturami Gan, Ning, zpět ústřední správě. Rozhodl se zaměřit na správu prefektur Yuan a Yan jako linii hraniční obrany. Po bitvě o tři průsmyky se Fu Shen oficiálně ujal funkce velitele Źelezné kavalérie Severního Yanu a byl odměněn titulem markýz z Jing Ningu.

Vzhledem k zoufalé snaze Fu Shena obrátit příliv14, bylo by naprosto oprávněné, aby zdědil titul vévody podle tradice feudální šlechty. Císař Yuantai však zakolísal a ve skutečnosti skončil úplným ignorováním systému předků. Nejen, že schválil třetího mladého pána klanu Fu, aby místo toho zdědil titul vévody z Yingu, ale také se tiše proti němu spikl, aby Fu Shena oddělil od své rezidence vévody z Yingu, aby žil sám.

Jakékoli bystré oko vidělo, že Jeho Veličenstvo mělo strach z klanu Fu, že jejich rodina může vyprodukovat vévodu z Yingu, který bude skutečně „proslulý po celé věky.“

Jenomže někteří lidé byli předurčeni jít proti proudu. Za pouhých několik let markýz Jing Ningu, Fu Shen, prohloubil pevné uchopení nad Železnou kavalerií. Povstal přímo, aby se stal pevnou věží podpírající Velký Zhou, a zároveň byl trnem v oku tatarským a zheským národům. Nedostatek konfliktů v Severním Xinjiangu v posledních několika letech, umožňující obyčejným lidem na severu žít a pracovat v míru a spokojenosti, mu mohl být většinou připsán. Dokud byl Fu Shen přítomen v armádě, i kdyby seděl úplně nehybně jako maskot, vždy by byl největším odstrašujícím prostředkem pro různé severní kmeny.

Tváří v tvář těmto obyčejným lidem, kterým jela huba, mladý šlechtic nejprve poslouchal jejich slova jako zábavné vtipy. Ale když uslyšel frázi „hlavní město může dále klidně spát“, jeho úsměv úplně vyprchal. Když ho Xiao Xun viděl v omámení, spěšně zvedl konvici, aby přilil vodu do jeho čaje, a záměrně přerušil: „Generále… mladý pane, musíme si ještě odpoledne pospíšit, měl byste si dát ještě nějaké občerstvení.”

Mladý šlechtic se vzpamatoval a zvedl misku, aby usrkl doušek horkého čaje. Koutek jeho úst se povytáhl a jeho úsměv ve skutečnosti nesl náznak posměchu. Povzdechl si: „Pokud se tahle slova rozšíří, kolik lidí nebude moci klidně spát…“

Jejich rozhovor přitahoval nedalekého hosta s kuželovitým bambusovým kloboukem. „Často jsem slýchal, jak lidé říkají, že ‚extrémní síla je nevyhnutelně následována hanbou, zatímco extrémní prosperita předznamenává začátek úpadku‘. Jen o tom přemýšlejte: markýz z Jing Ningu bojoval v Severním Xinjiangu tolik let, neodpovídá jeho situace přesně tomuto rčení? Všichni tihle slavní generálové v historii měli buď krátkou životnost, nebo osaměli a byli bez dědictví. Je to proto, že to byly všechny obyčejné hvězdy sestupující na zemi s osudem hromadných vražd15, odlišné od obyčejných lidí. Podle mého názoru se markýz z Jing Ningu pravděpodobně narodil pod hvězdou Sedmi zabití12. To, co se stalo s jeho nohama, bylo pravděpodobně důsledkem spáchání příliš mnoha vražedných hříchů……“

S hlasitým tříštivým zvukem byla miska v ruce Xiao Xuna rozdrcena na několik kusů. Mezi prsty mu začala kapat krev. Všichni sledovali zvuk, aby se podívali, každý ohromený a zkoprnělý. Celá čajovna okamžitě upadla do trapného a rozpačitého ticha.

„Tvoje ruka nesprávně použila příliš mnoho síly, příště ti koupím železnou rýžovou misku, abych tě ušetřil od ničení věcí.“ Výraz mladého šlechtice zůstal úplně stejný jako předtím. Ledabyle promluvil: „Ošetři si to. Nezapomeň zaplatit náhradu za škodu.”

Xiao Xun sklonil hlavu a zahučel na souhlas.

Rozhovor přerušený touto malou epizodou už nemohl pokračovat. Bez ohledu na to, jak extravagantně tento člověk popsal nesmrtelné přicházející na zemi, nebyla to žádná příznivá slova chvály. Tentokrát to byla rozbitá rýžová miska, ale příště by někoho mohli obklíčit a zbít.

Jen ten mladý šlechtic vypadal rozladěný v té současné atmosféře, sledoval vzrušení, aniž by kladl velký důraz na to, co se právě stalo. Lehce se usmál: „Zajímavé. Podle toho, co říká tento bratr, podobně jako ti krátce žijící a osamělí museli spáchat zločin… protože markýz z Jing Ningu se už stal invalidou, zdá se, že brzy pojme manželku.”

Xiao Xun: „……“

Někdo jiný plácl do stolu a vstal: „Jaký pravý muž by se staral o utrpení bez manželky?! Hrdina jako markýz z Jing Ningu může mít jakoukoli ženu, kterou bude chtít!”

Další osoba se ozvala: „Ano! Přesně tak! A pokud má zájem o muže, kolik dobrých mužů čeká, aby se s ním mohlo oženit16!”

V čajové chýši vypukl výbuch zemí otřásajícího smíchu.

Mužské sňatky byly v předchozí dynastii módní, takže ačkoli dynastie Velký Zhou zakázala manželství mezi muži mezi obyčejnými lidmi, vlivní úředníci byli od tohoto tabu osvobozeni. Existoval dokonce precedens, že císař udělil mužský sňatek. Jako slavný zlatý mládenec v hlavním městě byl markýz z Jing Ningu vysněným mužem pro nespočet dívek v jejich budoárech. Manželství však odkládal tak dlouho, že někteří lidé hádali, že jeho zájmy jsou neobvyklé.

Když došlo na tyto drobné romantické záležitosti, nadšení všech pro konverzaci ještě vzrostlo. Mladý šlechtic už nezasahoval, jen tiše poslouchal, jak diskutují o životě markýze z Jing Ningu. Vždy měl na rtech náznak úsměvu, jako by poslouchal nesmírně fascinující a úžasný příběh.

Po chvíli ticha Xiao Xun zašeptal připomínku: „Gener… mladý pane, slunce už zapadlo, vyjedeme už?”

„Mmm? Ano, vyjedeme.“ Mladý šlechtic natáhl ruku, aby umožnil Xiao Xunovi ho zvednout. Nedbale sepjal ruce na pozdrav ke kupcům: „Bratři, tento prostý musí už jít, spěchá do hlavního města.”

Všichni zvedli ruce v pozdrav, aby se s ním rozloučili. Xiao Xun ho podepíral až do kočáru a spustil závěs. Kočár a stovky koňských kroků zarachotily, když Xiao Xun najednou uslyšel hlas mladého šlechtice, přicházející zevnitř kočáru: „Zhongshane17, dej mi pilulku.”

„Ale neřekl doktor Du, abyste si vzal lék půl hodiny před příjezdem?“ Xiao Xun vytáhl malý váček, který obsahoval bílou porcelánovou lahvičku. „Máme ještě dvě hodiny, než vstoupíme do hlavního města.“

„Nemel nesmysly,“ zpod závěsu se natáhla ruka a vytrhla mu porcelánovou lahvičku, „Před námi jsou vojenské kasárny hlavního města. Náš současný vzhled může oklamat obyčejné lidi, ale určitě neunikne zraku kasáren hlavního města. Rozhodně nebudu mít čas předstírat, že jsem na místě zmrzačený.“

Xiao Xun s obavami zamumlal: „Ale vy jste ve skutečnosti zmrzačený…“

Nemocný mladý šlechtic – tedy markýz „určený k masovému zabíjení“ z Jing Ningu, Fu Shen, zvedl bradu a spolkl hnědou pilulku velikosti prstu. Zasmál se: „Zhongshane, mezi generálem s nadějí na uzdravení a zcela ubohým mrzákem… co si myslíš, že by ti umožnilo spát snadněji?”

Xiao Xun už nic neřekl.

Fu Shen mu hodil porcelánovou lahvičku zpět, zavřel oči a čekal, až se mu necitlivost v končetinách rozptýlí. Zašeptal: „Pojďme.”

Poznámky překladatele:

1. To vše jsou skutečná místa v severovýchodní Číně. Hlavním městem tohoto románu je Peking.
2. Konkrétněji, ptá se „好看么?“ což může znamenat jak „jsem dobrý na pohled?“ a „jsem tak dobře vypadající?“
3. 衣锦还乡 dosl. „vrátit se do svého rodiště v hedvábných šatech“ v podstatě znamená vrátit se se slávou.
4. Celý název v čínštině je 颖国公. Zajímavé je, že stejný titul byl udělen historické postavě Fu Youde (stejné příjmení jako rodina Fu zde 😛, dokonce se potýkal se stejným problémem, že byl skvělým generálem, ale nakonec byl císařem potlačen.) 颖 (yǐng) znamená chytrý/nadaný/vynikající. Opět vévoda, nejvyšší neimperiální šlechta.
5. 兵强马壮 dosl. „silní vojáci a robustní koně“.
6. 势如破竹 dosl. „jako rozdělit bambus ve dví“, v podstatě znamená přemoci nezdolatelnou silou.
7. Specifický termín je 蛮夷 (mán yí), což byl běžný termín pro národy jiné než Han, který nebyl nutně hanlivý. Zde je použit zjednodušený termín barbar.
8. 岭南 (lǐng nán) odkazuje na jih od pohoří Nanling. Toto je starý termín pro jižní Čínu, zejména kde leží současné provincie Guangdong, Guangxi a Hainan.
9. 甘州 je zkratka pro provincii Gansu, která se nachází na severozápadě Číny poblíž Mongolska.
10. 上柱国将军: jednalo se o čestný titul záslužné služby vysoce postavených vojenských velitelů. První znaky 上柱 se zhruba překládají „horní pilíř.“
11. .弱冠 (ruò guān) odkazuje na to, jak v minulosti, když čínští mladí muži dosáhli věku 20 let, oslavovali svůj věk tím, že nosili korunku.
12. 将星 dosl. „generálská / velitelská hvězda“ byla příznivá hvězda v čínské astrologii/věštění, symbolizující generály. Byla asi také známa jako 七杀星 nebo „hvězda sedmi vražd“, spojená se statečností, rozhodností a impulzivitou.
13. 野良 (yě liáng): 野 znamená „divoký“, zatímco 良 může znamenat „dobrý nebo ucházející“. Kdo ví, jaký to má mít význam…
14. 力挽狂澜 dosl. „silně táhnout proti šílenému přílivu“ v podstatě znamená snažit se zachránit zoufalou krizi.
15. 命主杀伐; nějaký termín z čínské astrologie.
16. Dost zajímavě, Číňané mají ve skutečnosti více termínů pro manželství, neodlišující nevěstu vs. ženicha. Zde klevetící kupci používají 嫁, což je termín pro nevěstu, která si vezme svého manžela (tj. Fu Shen by byl „manželem“, zatímco druhý muž by byl „manželkou“.“)
17. Jen pro objasnění, „Xiao Xun“, tak ho nazývá jeho zdvořilostním jménem. Lidé ve starověké Číně měli často více jmen. Xiao Xun je jeho jméno dané při narození, zatímco 重山 (zhòng shān, zhruba znamená „těžká Hora“) je jeho zdvořilostní/stylové jméno dané v dospělosti. Zdvořilostní jméno hlavního protagonisty se dozvíme brzy.