Zvuk tekoucí vody byl slyšet bez ustání, oblast kolem byla vlhká a studená a všechno bolelo. Fu Shen se probudil s motající hlavou; otevřel oči a nedokázal jasně zaostřit na své okolí, než padl na zem.
Někdo přišel, aby ho podepřel za rameno, a mu podal list s vodou ke straně úst. “Na pití.”
Vlna za vlnou temnoty zasáhla jeho oči, obrazy překrývající jeho pohled na tu osobu. Měl pocit, jako by mu odmontovali končetiny, i mírné úsilí pro ně byl náročný pohyb, a teprve poté, co druhý nasměroval jeho hlavu, aby si dal pár doušků vody, se pomalu a ustáleně nadechl a poznal, který z jeho společníků to byl.
„Pane Yane,“ řekl slabě, „vzdorovali jsme my dva osudu, nebo co…“
Proti očekávání Yan Xiaohan neodpověděl a pouze na něj zíral. Kapičky zdobící ty zářivé rysy, jeho zlověstná krvežíznivost byla odplavena, měl trochu bezmocný výraz ve tváři z neznámých důvodů.
Fu Shen cítil, jak se chloupky na jeho páteři zvedají, když ho sledovaly ty jantarové oči. Rychle zvedl ruku a zamával s ní před obličejem toho druhého. „Co je s tebou? Něco tě posedlo?”
Yan Xiaohan jemně zatlačil ruku zpět dolů. „Omlouvám se. Zapojil jsem tě do svého neštěstí…“
Strach, který dostal z této svérázné vlídnosti, stačil téměř na to, aby Fu Shen vyskočil, a začal divoce gestikulovat. „Nenene! To není třeba! Jsem v pořádku! Nemusíš se obviňovat!”
„Nehýbej sebou.“ Yan Xiaohan ho podrážděně znovu zatlačil druhou ruku zpět dolů. „Na zádech máš ránu. Buď opatrný.”
Fu Shen s hrůzou hleděl na to, jak tohle velké monstrum, které dokázalo zabíjet, aniž by mrklo okem, najednou změnilo povahu na něžného malého bílého králíka a měl podezření, že to byl on, kdo se uhodil do hlavy.
Ti dva byli z útesu vyhozeni kancem a naprosto věřili, že zemřou, ale bez jejich vědomí měla nebesa jiné plány – dole pod útesem byla ve skutečnosti hluboká tůně. Fu Shen se do ni vrhl hlavou napřed, obrovské množství tlaku vody způsobilo, že omdlel. Yan Xiaohan měl štěstí, když se uhodil o dno tůně a zlomil si žebro, ale naštěstí neztratil vědomí. Vytáhl Fu Shena z vody, poblíž našel suchou jeskyni a prozatím ho tam usadil.
Yan Xiaohan využil toho, že byl v bezvědomí, a šel nasbírat hromadu suchého dříví a použil svazek olejového papíru, který vzal z klop Fu Shena, jako podpal, aby zapálil oheň. Hádal, že ti dva dnes večer možná nebudou moci opustit údolí, a chtěl připravit trochu více dříví, ale počasí bohužel nechtělo spolupracovat. Netrvalo dlouho a obloha venku se zatáhla a dokonce se začal snášet déšť.
Fu Shen si nahmatal záda a zjistil, že kanec do něj udělal ránu hlubokou na kost. Rána byla ošetřena jednoduše a pokryta proužky z látky. Měl na sobě dvě vrstvy suchého vnějšího oblečení, jeho vnitřní oblečení se sušilo na ohni. Yan Xiaohan měl na sobě jen promočené, bez podšívky, kterému chyběl kus lemu, široká krvavá skvrna mu zabarvila dolní část zad.
„Není ti zima?“ Fu Shen se opřel do sedu, zatáhl za roucho Yana Xiaohana a podíval se na něj, aby ho prozkoumal. „Podívej se, co máš na sobě. Není dost dřeva a v noci bude opravdu chladno.”
Odmlčel se a pak dodal něco jiného. „Je to jen malá nedůležitá rána do masa. Není třeba se bát.”
Fu Shen nevěděl, že má zlomenou kost. Když na něm neviděl žádné další stopy, věřil, že je v pořádku, a opřel se o kamennou zeď. „Asi teď nemůžu chodit, takže se budu muset smířit s tím, že tu strávím noc. Pokud máš sílu, můžeš vyrazit, až přestane pršet. Jdi napřímo roklí a do rána budeš venku.”
Yan Xiaohan nezvedl hlavu a pomocí větve rozvířil oheň. „Vezmu tě odsud s sebou. Neboj se.”
Fu Shen se rozesmál. „Nebojím se. Drahokamová hora je majetkem rodiny Fu, čeho bych se bál? Někdo mě zítra určitě přijde hledat a abych šel s tebou, byl bych jenom břemeno. Sám se dostaneš pryč mnohem rychleji.”
„Nebyl bys břemeno.“ Yan Xiaohan zavrtěl hlavou a změnil slova. „Chci tu zůstat a dělat ti společnost. Můžu?”
„Um?“ Fu Shen na něj zíral a zněl rozpačitě. „Uh, to je v pořádku… můžeš…“
Ten druhý nic neřekl.
Fu Shen byla neomalená opice se silnou zvídavostí a nemohl vydržet sedět, zatímco byl zraněný. Dlouho se držel, dokud už nemohl, a nakonec vyslovil opatrnou otázku. „Tak co, pane Yane, jsi vůbec d… ehm, z jakého důvodu trváš na tom, abys tady zůstal?“
Yan Xiaohan si myslel, že jeho otázka nedává smysl, a střelil po něm zmateným pohledem.
„Já-já-říkám -“ Fu Shen zčervenal, když koktal, a současně se v hlavě rozčiloval kvůli tomu slabošskému koktání, „myslel jsem, že… se zdá, že mě nemáš zrovna rád?”
Yan Xiaohan se přestal hýbat, otočil se a podíval se na něj. „Nemusíš mi říkat ‚pane‘.”
„Ha?”
„Jsem jen o dva roky starší než ty a ještě jsem nepřijal zdvořilostní jméno. Pokud ti to nevadí, mladý pane Fu, můžeš mi říkat bratře.”
Fu Shen byl ohromený. „Ještě jsi nedospěl? Je ti teprve osmnáct? Osmnáctileté děti se mohou dostat do Létající dračí stráže?”
Nemohl být obviňován z toho, že kvůli této maličkosti dělal takový rozruch. Yan Xiaohan byl na svůj věk upřímně příliš moudrý, neměl sebemenší lehkovážnost, jakou by mladí měli, a jeho pozice úředníka nebyla vůbec nízká. Ani jeden člověk by nedokázal tipnout, že je mu teprve osmnáct.
Jeho ohromený výraz byl vtipný, ty široké oči vypadaly obzvláště mladistvě. Yan Xiaohan sklonil hlavu, aby skryl rty v úsměvu. „Opravdu jsem ještě neměl obřad. Pokud jde o stráž, nestačí na to můj adoptivní otec?”
Fu Shen si uvědomil, že byl trochu drzý. „Nechápej to špatně, bratře Yane,“ řekl s rozpaky, „to nebyl můj záměr. S tvojí dovedností nezáleží na tom, zda je to císařská nebo Létající dračí stráž – pravděpodobně není nikdo, kdo by ti nesahal po kotníky.”
„A nemám v úmyslu tě nenávidět,“ promluvil Yan Xiaohan klidně, když přiložil dřevo do ohně. „Zachránil jsi mě dvakrát. Neodhodím tě stranou bezohledně.”
Fu Shen téměř položil pitomou otázku ‚Jste všichni z Létající dračí stráže takhle laskaví?‘, ale zastavil se. „Díky moc,“ řekl zdrženlivě.
„To já bych ti měl poděkovat.”
Déšť byl stále těžší, hustá mlha zaplňovala každý kout hory studeným větrem, který se čas od času valil do jeskyně. Fu Shen ztratil příliš mnoho krve a jeho vnitřní teplota byla nízká a jeho rty z chladu zbledly. Neřekl nic, přesto to Yan Xiaohan viděl – posunul ho, aby byl vedle ohně, a pak se posadil na vnější stranu, aby ho chránil před větrem.
Fu Shen cítil ve svém srdci velké množství tepla. Byl prvním z mladší generace Fu; jeho rodinný učitel ho od dětství učil o tom, jak by starší bratři měli projevovat náklonnost a mladší respekt, a interakce s jeho přáteli byla jen škádlením mezi těmi stejné věkové skupiny, takže nikdy skutečně nezažil pocit, že by ho starší bratr chránil. V této současné situaci byl Yan Xiaohan cizinec, přesto do této pozice dokonale zapadl.
Odhodil stranou fámy a zaujatost, byl vyspělý, vyrovnaný a ohleduplný, přičemž jeho postoj k Fu Shenovi byl jako postoj tolerantního a zralého velkého bratra.
Nyní si nedokázal představit, že by dvorní ohař odpovídal výrazu „extrémně zlý“, ani jako něčemu podobnému, jak klepy na ulici říkaly, že je vulgární lichotník, který je ochotný uznat eunucha za svého pěstouna.
Fu Tingxin ho vždy učil, že když se na někoho podívá, musí vzít v úvahu masku, kterou si nasadili, oproti jejich vnitřnímu já a nesmí věřit ničemu z doslechu. Fu Sheen koukl na boční profil Yana Xiaohana, oči toho druhého sklopené a obočí se zvrásnilo, pomyslel si: mezi císařským strážcem, který vytáhne v reakci na urážku šavli, a mladým mužem, který mě chrání před větrem a deštěm, který z nich je tvoje skutečné „já“?
„Bratře Yane,“ promluvil Fu Shen, „sundej si mokré oblečení, Dám ti svoji vnější róbu.“
„Není třeba,“ přišla odpověď.
„Posaď se tedy trochu blíž.”
Yan Xiaohan se na něj podíval a chtěl ho poplácat po temeni hlavy. „Není mi zima.”
„Neříkej ty plané řeči, jako by ses snažil přemluvit dítě.“ Jakmile promluvil, rána na zádech se napnula a strašná bolest ho přiměla k úšklebku. „Co když se nachladíš od větru? Jak se o tebe mám takhle starat? Přece jen tu musíme dávat na sebe pozor.”
Přestože mluvil, dokud mu nevyschly rty, mladík u vchodu do jeskyně byl nehybný jako hora.
„Čekáš, až tě sem přetáhnu?“ řekl Fu Shen slabě.
Zdálo se, že postava Yana Xiaohana byla zcela uzavřena ve stínech jeskyně, oheň a teplo od něj byly daleko. Velmi dlouho mlčel, až nakonec řekl: „Víš, jaký je můj stav, Fu Shene.”
„Ha?”
„Ty a já jsme odlišní jako mraky a bláto. Nemusíš se nutit a nemusíš brát v úvahu slušnost, pokud jde o mě.”
Fu Shen si ta slova několikrát přebral v mysli, než pochopil jejich význam; ukázalo se, že se stále bál jeho opovržení. „Se vším, co jsem řekl, se na tebe nedívám skrz prsty – neklaď mě na stejnou úroveň jako toho pitomce Xie Qianfana!“ okamžitě pěnil, nevěděl, jak tohle vzít. „Říkal bych ‚bratře Yane‘ znovu a znovu, kdybych tě nenáviděl? Na téhle hoře uprostřed ničeho jsme zůstali jen my dva, kdo je tu, aby se o něco staral? Byl bych tak znuděný, že bych šel hledat trable?!”
Padl na záda a se syčením nasál studený vzduch mezi zuby. „Vzdávám se, jsi opravdu něco… jsi o dva roky starší než já, nebo ti jsou jen dva roky, bratře Yane?“
Yan Xiaohan na něj zíral, jeho výraz byl rozzlobený, ale také dojatý.
Fu Shen neznal pocit být pomlouván za svými zády, ani nevěděl, že jeho velkorysost je v očích většiny lidí cizí. Yan Xiaohan věřil, že to, jak ho opakovaně zachránil, je absolutní hranicí, ale nečekal, že srdce toho mladíka bude ještě rozsáhlejší, než předpokládal.
„Bolí mě ten řez,“ řekl Fu Shen najednou. „Kameny na něj docela silně tlačí.“
Zdálo se, že prakticky rozmazlená a iracionální žádost, která vyšla z jeho úst, okamžitě nabyla nekonečnou platnost, když padla do uší Yana Xiaohana. Nakonec udělal kompromis a vrátil se z ústí jeskyně, aby si sedl vedle Fu Shena. „Co chceš, abych udělal?”
Fu Shen se okamžitě opřel o jeho stehno. „Abych tě mohl využít,“ řekl neurčitě. „Stejně proti tobě nic nemám, a pokud ty proti mě taky ne, budeš se s tím muset smířit.“
“Darebáku.“ Yan Xiaohan se zasmál a natáhl nohy, aby si mohl trochu pohodlněji lehnout.
Fu Shen zavřel oči a vydal mu příkazy. „Přehoď si přes sebe roucho a přikryj mě, když už budeš u toho. Nenachlaď se.”
Yan Xiaohan zabručel, vzal si šaty, které se sušily u ohně, a přikryl ho, pak si sundal vlastní vlhké oblečení a položil si na holé tělo roucho.
„Nedokážu říct, kdy přestane pršet,“ promluvil v nízkých tónech. „Buď v noci trochu ostražitý. Pokud ucítíš něco špatného, seber se a uteč.”
Odpověď Fu Shena byla velké zívnutí.
Když Yan Xiaohan viděl, že je ospalý, už nemluvil. Jeden sedící a jeden ležící, oba zavřeli oči v klidu a tiše čekali na svítání.
Oheň zhasl uprostřed noci a liják ještě nepolevil. Rána na zádech Fu Shena natekla spolu s doprovodným zánětem a otokem a během noci dostal nízkou horečku, zuby drkotající se z chvění.
Yan Xiaohan si všiml tohoto nepříjemného obratu událostí a nemohl dovolit, aby se to zhoršilo. Položil ruku za hlavu Fu Shena, aby mu pomohl vstát, a naklonil se k němu. „Pojď, posaď se mi na klín… natoč nohy nahoru.“
Fu Shen byl omámený, nechal se vést a byl příliš poslušný. Yan Xiaohan si oblékl napůl suché vnitřní roucho a nechal si v náručí schoulit Fu Shen, oboje šaty ho pevně zakrývaly, když ho zahříval pomocí vlastního tělesného tepla.
Jedna ruka držela Fu Shena za pas a jedna ho držela za rameno a chránila mu záda, aby mu zabránil v pádu. Fu Shen natáhl ruku, aby ho obejmul za pas, jeho tvář byla položena na prohlubni ramene a nakonec se přestal hýbat, když pro sebe našel pohodlnou polohu.
„Je ti zima?”
“Ne. Ale mám hlad.”
“……”
„Prochladlý a hladový bez jídla nebo vody. Svaluju veškerou vinu na tebe, že jsi nás dostal do téhle šlamastyky.”
“Mn. Obviňuj mě.”
„Jít chytat uprchlíka, šlo tentokrát skvěle! Nechytil jsi je a dostal tě kanec… budeš potrestaný, až se vrátíš?”
“Ne.”
„Proč?”
„Kvůli mému adoptivnímu otci by se mě nikdo neodvážil potrestat.“
„Ty jsi ty a tvůj adoptivní otec je právě – proč ho pořád zmiňuješ?“ zamumlal Fu Shen. „A co tvůj pravý otec?”
Yan Xiaohan najednou ztichl.
O dlouhou chvíli později byla jeho jediná slova tiše pronesena: „Já nemám otce.”
Bože oni maji takovou minulost??? To je boži.