Yan Xiaohan už dávno opustil panství, když se druhý den ráno Fu Shen probudil. Jejich včerejší rozloučení ve zlém služebnictvo do jisté míry vycítilo; dnes bylo neobvykle tiché, protože se obávali, že jeden neopatrný krok vyvolá jeho odpornou náladu.
Přehrání si snu o minulosti a vzpomínce na mnoho dávných událostí ho naopak nechalo v domnění, že jejich spor včera v noci nebyl nějak hrozný. Každý člověk má své vlastní ambice a nemůže požadovat, aby každý následoval „správnou cestu“ jako on. Kromě toho si dobře uvědomoval chování Yana Xiaohana, kde být laskavý a upřímný nepřicházelo v úvahu, ale nikdy nebyl tak chladný a bezcitný, jak o sobě tvrdil.
Návštěvníci se dnes hrnuli na panství markýze z Jing Ningu jako nekonečný proud vody. Po záležitosti s klečícím Fu Shenem před branami paláce, společném císařském napomenutí Šesti sedících císařských cenzorů a odchodu vévody z Yingu z důvodu nemoci, bylo v hlavním městě nezměrné množství lidí, kteří chtěli vidět, jak tato fraška skončí. Xiao Xun, už byl takový, že byl špatný v přímém tlumočení výmyslů kolem Fu Shena, takže kolem něj jen mlžil, jako že „markýz se zotavuje v panství pana Yana“. Tato formulace však opravdu popustila uzdu fantazii lidí; ti lépe informovaní se trochu poptali, slyšeli, že Ministerstvo obřadů jim připravuje svatbu, a pak věděli, že manželské pouto Yan-Fu bude pevně spojeno.
Ve srovnání s tím bylo panství Yan mnohem klidnější. Jedním z důvodů bylo, že Yan Xiaohan byl stále u dvora a zablokoval každý pokus o získání podrobností, a druhý, že Létající dračí stráž měla příliš velkou proslulost, takže množství lidí, kteří byli ochotni se s ním spojit, bylo docela omezené. Fu Shen byl od přírody flexibilní a svůj poklidný čas trávil na panství v pohodlí v domnění, že toto místo bylo stokrát lepší než jeho vlastní panství zamořené plevelem. Měl nádherné, hezké služebné, tři různá pořádná jídla denně, a milion různých druhů lahůdek. Kromě toho, že si musel zacpat nos, když do sebe házel hořkou léčivou polévku, kterou Shen Yi’ce vymyslel, bylo všechno prakticky dokonalé.
Večer Yana Xiaohana osvobodil od povinností, když uslyšel Fu Shena povzdechnout z místnosti v okamžiku, kdy vstoupil na nádvoří. „…Díla He Tiaa jsou nyní neocenitelná a je tolik, kteří chtějí jeho svitek, ale nikdy ho nedostanou, přesto ho tak ledabyle pověsí… rozumí váš pán tomu, na co se dívá?”
Od jeho příchodu byla atmosféra na panství trochu nalomená. Z napůl zavřeného okna se vznášel zvonivý smích služebné, ne nepodobný stříbrnému zvonu. Yan Xiaohan se zastavil ve svých šlépějích a soustředil se na ten jemný zvuk. Z jeho srdce vytryskl náhlý pocit, který byl stálý, ale nespokojený.
Jeho vlastní myšlenky byly nepřiměřeně rozlícené: ten, kdo ti přináší léky a vodu, jsem samozřejmě já, takže ten, kdo tě doprovází, abys ocenil umění a pil čaj, bych měl být taky já. Proč mluvíš a vtipkuješ s těmi dívkami, přesto se mnou jsi skoupý i na svoje úsměvy?
Chtěl udělat další krok vpřed, ale bylo to, jako by jeho nohy byly přibity k zemi. Jeho temný stav mysli se rychle ochladil a Yan Xiaohan se zamyslel nad pocity, které měl v tu chvíli ještě jednou. Jako by marně žvýkal hrst ledových střepů, usmál se napůl kysele, ale bez hořkosti, a ze srdce se na něco zeptal. „Jo. Proč já?”
Tento krok byl ten, který stejně nemohl udělat. Cítil se jako hlemýžď s rozbitou ulitou, protože poté, co včera v noci zhoršil onu špatnou situaci, nyní již neměl podporu toho klidného a sebraného obrnění, ve kterém by čelil Fu Shenovi.
Přemýšlel o tom jako takovém, otočil se a vrátil se zpět z nádvoří. Proti očekávání měla služebná v místnosti neobvykle ostré uši a pohlédla ven za zvukem odcházejících kroků právě včas, aby zachytila, kdo právě jde. „Pán se vrátil.”
Dav spěšně otevřel dveře, aby ho přivítal. Fu Shen odvrátil hlavu od knihovny, v ruce držel čaj z goji-jujube a v očích měl úsměv, který se ještě nerozptýlil, jako by ho pro něj záměrně udržoval. „Jsi zpátky,“ pozdravil.
Yan Xiaohan, který nenastolil chladnou tvář v rámci svých očekávání, byl v omámení. Fu Shen si všiml, že jeho barva v obličeji je jiná. „Co se děje?“ zeptal se s obavami. „Stalo se něco?”
Otočil se a promluvil ke služebným. „Všichni pokračujte v práci a nechte kuchyň připravit večeři. Promluvím si s vaším pánem.”
Tento postoj a chování bylo upřímné, jako by byl dalším pánem tohoto panství. Yan Xiaohan si nikdy předtím nepředstavoval, jakou paničku si v budoucnu vezme – být celý život osamělým starým mládencem možná nebude nemožné – ale tato scéna před ním plynula tak přirozeně a hladce, jako by to byl kámen, který tře o touhy jeho srdce, překvapivě vyplňující chybějící kousek jeho fantazií.
Zdráhal se o tom hlouběji přemýšlet, srovnal své emoce, když se posadil naproti Fu Shenovi. „Ministerstvo obřadů vyvěštilo svatební den na dvanáctého února [1], na Květinový festival. Jak to vidím já, jelikož byl právě manželský dekret vydán, tak pokud půjdeš za císařem a řekneš, že se chceš vrátit do Severního Yanu, určitě bude mít jedno proti za každý bod, který zmíníš. Bylo by lepší počkat, až přijde konec roku, abys vytvořil úplný seznam důvodů, a vyjasnil mu, že protože jsi v předvečer svatby, máš vážnou touhu vrátit se do prefektury Yan, abys to dal vědět svým spolubojovníkům, a také uctít svého otce a strýce. Pokud vyrazíš v lednu a vrátíš se do hlavního města v únoru, císař to s velkou pravděpodobností povolí.”
Fu Shen o tom jen chvíli přemýšlel a přikývl. „To dává smysl. Tak do toho.”
Měl záblesk uvědomění, že od té doby, co začal bydlet u Yana Xiaohana, počet „Jdi do toho“, prudce vzrostl. Byl to naprosto zvláštní pocit; necítil žádnou nespokojenost s tím, že byl zbaven moci rozhodovat, ale ve skutečnosti se cítil velmi osvobozený od toho břemene. Důvodem bylo, že kdyby byl na jeho místě, pravděpodobně by učinil stejná rozhodnutí.
Ještě vzácnější bylo, že tato rozhodnutí, na kterých Fu Shen nemohl vybírat žádné chyby, byla zcela výhodná a pro něj bez jakékoli újmy. Yan Xiaohan pro něj byl „outsider“ -přemýšlel o tom, že kdyby stál na jeho místě, bylo by náhodné, kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát, ale přijít jedno po druhém, jako nyní, byl velmi hluboce skrytý záměr být ohleduplný.
Byl to docela dobrý pocit, že se nemusíte o sebe starat. Fu Shen si mdle povzdechl. Kdyby se k němu někdo choval upřímně, asi by je zkazil až k prohnilosti.
Oba si všechno vyjasnili, nebylo si už co říct, a tak se ponořili do vlny trapného ticha. O dlouhou chvíli později byl Fu Shen první, kdo vyvolal diskusi. „Před chvílí jsi nevypadal dobře. Co se děje?”
Yan Xiaohan seděl na židli s kulatým opěradlem, záda napřímená. „To nic není,“ řekl se zavrtěním hlavy.
Fu Shen věřil, že je nevyzpytatelný, přesto se vším svým ostrovtipem bylo uhádnout myšlenky pana Yana jako nalézt jehlu na dně oceánu. [2] „Nespal jsi dobře, nebo… jsi stále naštvaný z toho, co se stalo včera v noci?”
Obočí Yana Xiaohana škublo a vypadal, že je trochu překvapený, ale nevydal žádný zvuk.
Fu Shen to naskrz prohlédl. To, co vycházelo z úst muže, bylo „to nic není“, ale to, co bylo napsáno po celém obličeji, bylo „to nic není a já nic neřeknu, pojď mi teď lichotit“.
Ty jsi ten rozmazlený, pomyslel si pro sebe.
Jeho rty se však dál ptaly. „Opravdu jsi naštvaný? Protože jsem tě včera donutil odejít?”
Yan Xiaohan vydal z nosu něco, co velmi připomínalo pohrdání.
Fu Shen odolal úsměvu a nasadil výraz „protože jsi to ode mě žádal, převezmu obtížnou práci, abych ti podlézal“. „Mýlil jsem se, neměl jsem ti říkat, abys vypadl. Jsi velkorysý kavalír, takže se nesnižuj na moji úroveň, hm?”
Yan Xiaohan se na něj intenzivně díval a jeho pohled způsoboval Fu Shenovi husí kůži, když se s ním odvážně setkal. O chvíli později Yan Xiaohan náhle odvrátil pohled a vydal pfft, když se začal smát.
Fu Shen si tajně úlevou povzdechl a zvedl ruku, aby se dotkl boltce ucha, který se trochu rozpálil.
Přemýšlel o této záhadě: jsem nemocný? Proč ho prostě nenechám být naštvaného a nezapomenu na to?
Yan Xiaohan se nepřestal smát docela dlouho, falešná něha Fu Shena už do té doby zmizela ve vzduchu. Střelil po něm pohledem, hlasem klidným. „Tentokrát je to v pořádku, ale mohl bys přestat s tím předstíraným hněvem?“
Yan Xiaohan k němu sepjal ruce. “Dobře. Děkuji, že jsi tak ohleduplný, markýzi,“ řekl klidně.
Fu Shen se ušklíbl, otočil invalidní vozík a vyjel ze dveří. „Kolik ti je? Že se nestydíš.”
Té noci se smířený pár znovu sešel ve stejné ložnici. Nebylo to kvůli oficiálním záležitostem; byl to jen zvyk Yana Xiaohana, aby se na něj před spaním podíval. V poslední době Fu Shenovi osobně pomáhal, jako s převlékáním, mytím, příchody a odchody, sedáním a uléháním. Jedinou výjimkou bylo užívání léků, protože nebyl ve dne na panství, a prvních pár dní osobně nedozoroval jeho užívání léků. Čtvrt hodiny před spaním přinesla služka lék právě ve chvíli, kdy Yana Xiaohana vyslal, aby mu našel knihu ve studovně. Ve chvíli, kdy přišel, se Fu Shen opíral o čelo postele a miska na léky na stole už byla vyprázdněna.
Yan Xiaohan měl jakýsi pocit, že zde něco není v pořádku. Dal knihu Fu Shenovi a podezřele se podíval na misku. Fu Shen si toho všiml. „Na co se díváš?“ zeptal se nedbale.
Yan Xiaohan se k němu otočil a očima sklouzl po tváři toho druhého, jako by vážka sklouzla po vodě. „Něco je špatně.”
„Hm?”
„Vypil jsi svůj lék?“
„Vypil. Miska je támhle.“ Fu Shen na ni ukázal.“
„Lži a další lži.“ Yan Xiaohan byl mimořádně naštvaný. „Mám ti přinést zrcadlo, aby ses podíval na tvůj odraz? Tvoje rty jsou úplně suché! Tys to vypil? Čím jsi to pil, ušima? Očima? Musím ti sehnat léky na opravu hlavy?!”
“……”
Je po všem. Podvádět není jen zábava a hra, chytil ho při činu.
Yan Xiaohan se jednou podíval na jeho hloupý výraz a věděl, že to rozhodně nebylo poprvé, co to udělal. Rozrušeně obešel místnost a nakonec kopl do plivátka po boku postele. Sklonil hlavu a nyní chytil zloděje i s lupem.
Fu Shen seděl na posteli spokojeně, s velmi vážným postojem muže, který se přiznává k vině a je odsouzen k smrti.
Yan Xiaohan na něj ukázal, sotva dokázal potlačit své podráždění, šel ven a nařídil služebnictvu, aby odvařili další misku medicíny. Když se vrátil do místnosti a zavřel dveře, jeho tvář byla temná. „Řekni mi to. Kdy jsi začal?”
Fu Shen se několikrát nuceně zasmál. „Nezlob se. Chladný vítr v mém těle je už fajn, nezáleží na tom, jestli to budu brát nebo ne…“
„Že na tom nezáleží?“ Yan Xiaohan chladně opáčil. „Kdo ti řekl, že to nemusíš brát? Shen Yi’ce, nebo já?”
“……”
Bylo vidět, že velmi tvrdě udržoval trpělivost, aby se s ním nerozhádal, veškerá jeho ohleduplnost k jeho zdraví viditelná na povrchu, přesto se Yan Xiaohan nedokázal uklidnit od hanebné záležitosti spáchané tím druhým a pokračoval v rýpání bez ustání. „Spoléháš se na to, že tvoje mládí ti pomůže ustát zdraví – nemyslíš na to, co budeš dělat, až zestárneš? Kolik zranění máš, o kterých ani nevíš? Pokud se s chladným větrem nezachází správně, může to skončit jinou vážnou nemocí a pak se poučíš příliš pozdě!”
Fu Shena bolela hlava z jeho kárání. Jedním ze znaků jeho osobnosti byl aspekt tvrdohlavého diktátora a nikdo se mu neodvážil takto nadávat po mnoho let – původně to byl on, kdo chyboval, ale to, co říkal Yan Xiaohan, místo toho podnítilo jeho odmlouvání. „Fajn, jen pokračuj dál a dál. Nemusíš být tak nervózní, rozhodně tě nenechám hlídat na prahu jako ovdovělého snoubence– sst!” [3]
Ruka Yana Xiaohana byla jako blesk a už svírala jeho bradu. „Takhle nemluv!“ zařval.
Byl opravdu rozzuřený, obrovská síla z jeho ruky způsobila, že Fu Shen měl pocit, že mu bude rozdrcena čelist. Právě kvůli tomu však konečně viděl záblesky strachu a bolesti v očích Yana Xiaohana.
Jeho srdce nečekaně změklo.
Fu Shen byl ten, koho nelze nutit, ale lze ho přesvědčit. Bylo obzvláště snazší prolomit obranu jádra člověka, když trvale houževnatá osoba občas projeví pramínek slabosti.
Kromě toho, on byl ten, kdo byl na vině.
Zvedl ruku, aby uchopil pravou ruku Yana Xiaohana, která ho svírala jako náhubek, a několikrát ji uklidňujícím způsobem lehce poplácal. „Dobře, dobře, omlouvám se. Pochybil jsem, jasný?”
Ruka Yana Xiaohana zvolnila, přesto se Fu Shena nepustil a nadále bradu slabě svíral v dlani s nesmyslným druhem neodolatelné něhy.
Sklopil oči a oheň v jeho srdci byl z většiny uhašený.
Yan Xiaohan si povzdechl. „Ty mě ale štveš.”
Fu Shen spěšně přiznal svou chybu a omluvil se, opakovaně ujišťoval, že to byla jen chvilková chyba v úsudku z jeho strany, a že v budoucnu rozhodně nebude jednat nepromyšleně. Na konci toho všeho se nemohl ubránit úsměvu a zavrtěl hlavou. „Co se dneska stalo? Všechno, co jsi udělal, byl jenom vztek.”
Yan Xiaohan byl stále přísný, přesto měl v koutcích očí malé zahnuté obloučky nahoru. „Ďábel chodí po světě,“ zhodnotil ostře.
Když o tom pečlivě přemýšlel, od té doby, co se vrátil do hlavního města, se situace obrátila k nejhoršímu. Přepadení a atentát, spiknutí a konspirace, císařova manželská sankce… která z nich nezpůsobila, že se člověk necítil znepokojený hluboko ve svém srdci, v noci neklidně sebou házejíc a otáčejíc? Proč oni teď měli nějaké nesmyslné maličkosti, kdy si dva dospělí muži hrají na domov jako malé děti, hádají se a pak se usmiřují?
Neměli by ve svém volném čase panikařit?
Fu Shen se železnými kostmi a hluboce uvažující Yan Xiaohan se zdáli být mocnou bouří, která se snáší ze všech směrů do vnějšího světa. Ale v té stejné místností se ukázalo, že jsou obyčejní lidé jako kdokoli jiný, schopní cítit všechny emoce, které existují.
To vše proto, že to byl „domov“.
Poznámka překladatele:
[1] Starověká Čína upustila od lunárních měsíců na rozdíl od slunečních měsíců a ty nemají zvláštní jména. Je to doslova jen „měsíc #2“ a tak. Pro stručnost/důslednost je tady použit gregoriánský termín, ale lunární roky mají ve svých měsících méně dní, takže datum Květinového festivalu v solárním kalendáři by ve skutečnosti bylo 15.
{2] 海底针- znamená něco těžko pochopitelného. Důležité je, že původní, celý idiom je 女人心海底针- dívčí myšlenky jsou obtížné na pochopení.
[3] 望门寡 – „vdova hledící na práh“ označuje zasnoubený pár, kde muž zemře dříve, než se skutečně ožení (a překročí práh). znak 守 byl přidán na začátek, což z něj dělá „vdova (er) hlídá na prahu“.