Neděle. Znovu do tohoto týdne dávám neděli protože v minulém zápisku bylo tolik fotek a byl zase dlouhý. Holt poslední týden v Kjótu.
Ráno vstávám ve čtvrt na sedm, dám si snídani, dobalím poslední věci, ustelu postel, sundám povlečení, umyju trochu koupelnu a kuchyni, vynesu odpadky a vyrážím do garáží, kam dám do keyboxu klíč. Přímo ze Saiinu vyrážím Hankjú Line směr Ósaka Umeda, což je poslední zastávka. Jako na potvoru je dnes slunečné počasí a já strávím necelé 4 hodiny ve vlaku. 🙁
Najít nástupiště na Ósaka stanici je docela detektivka. Následuju ukazatele, na zádech mám tu blbou těžkou krosnu, protože v ní mám i batůžek s pitím a foťákem a nakonec dojdu na nástupiště 21, odkud jede můj KUROŠIO do Kii-Katsura. Jsem tam mnohem dřív a tak čekám a koukám na přijíždějící vlaky. V tom svém poklidu si uvědomím: Počkat, já mám dvě jízdenky (místenka a jízdenka) na vlak, ale nikde jsem si je neodpípla! Celou dobu jsem byla zvyklá odpípávat si IC kartou a to samé jsem udělala i tady při vstupu do stanice. Myslela jsem, že pro šinkansen tu budou nějaké extra turnikety, jako byly na Kjótském nádraží, ale nebyly. Zbývá čtvrt hodiny do odjezdu, vylezu po schodech nahoru, vidím naštěstí turnikety. Nemůžu projít s IC kartou, dvířka se samozřejmě zavřou. Takže ji a jízdenku dávám obsluze a vysvětlím jí moji situaci. Další natvrdlý turista. 😀 Pustí mě a řekne, že do turniketu musím vhodit oba lístky.
Oddechnu si, protože jinak by se mi částka strhla z IC karty, na které mám přes 5 000 jenů, které by ani na jízdu nestačily. Teoreticky, prakticky nevím. To, co musím vytknout vlaku, jsou dvě věci.
1) Chybí koutek na odložení zavazadel
2) není tu wifi
Cestou koukám na Ósaku a její budovy, je to fascinující a potom vyjíždíme na venkov. Uvědomím si jednu věc. Pro Japonsko je typické, že domky nemají zahrady, ale když už mají maličký pozemek kolem nebo nějaký dvůr, vidím na něm jen věšáky s prádlem. U nás vidíte zahrady s bazény a posezením. Tady nic takového neexistuje. Je to tak divné a smutné, já bych si bez posezení nedokázala představit rodinný dům. Prostě volný čas trávíme naprosto jinak.
Chci se připojit skrze data a okouknout předpověď počasí. Nejdou mi. Nemůžu přijít proč. Restartuju mobil, data znovu nejdou. Přijde mi divné, že bych je tak rychle vypotřebovala, vždy jsem se připojovala kratičce.
NAČIKATSUURA
Přímořské městečko Načikatsuura je pro mnoho turistů známé díky vodopádům Nači no Taki a stezkou Kumano Kódo na poloostrově Kii. Mnoho turistů sem jezdí na jeden den, aby se podívali na dechberoucí vodopády a potom zase odjedou. Ale věděli jste, že se zde ukrývají další klenoty?
Tohle bude takový cestopis, protože jsem to sepsala jako samostatný článek. Jenom bude trochu podrobnější o moje postřehy. 🙂
JAK SI ZAREZERVOVAT VLAK
https://www.westjr.co.jp/global/en/ticket/route_search
Vezměme to pěkně od začátku. Na tomto webu si můžete rezervovat různé druhy vlaků do různých destinací. Pokud ale chcete jet přímo do městečka Načikatsuura (Nachikatsuura), vyplňte si údaje dle obrázku, kdy je výchozí stanicí Ósaka.
Specify train: KUROSHIO
Departure: OSAKA
Arrival: KII-KATSUURA
Jízdenka vás vyjde na 7 860 jenů (1 179 Kč) k roku 2024.
Potom si už jen vyberete datum, čas a spoj. Do stanice Kii-Katsura jezdí i přímé vlaky, takže nemusíte nikde přestupovat. Do tohoto vlaku musíte mít rezervaci, nerezervované vagóny v něm nenajdete. Celková cesta činí necelé 4 hodiny a 258 km. Vlak jede totiž podél pobřeží poloostrova Kii napříč horami. Pokud byste chtěli levnější a delší variantu, můžete jet příměstským autobusem asi 6 hodin z Kašihary. 😀
*
JAK SE SEM DOSTAT Z KJÓTA NEBO ÓSAKY
Pokud pojedete z Kjóta, můžete využít Hankjú Line, vlakového dopravce, který má svoji konečnou stanici v Ósace na Ósaka Umeda, za cenu asi 410 jenů (62 Kč).
Z Ósaka Umeda stačí projít na Ósaka Station. Do turniketů vhoďte jak jízdenku, tak místenku. Ty si před jízdou můžete vyzvednout na jednom z automatů na nádraží v Kjótu nebo Ósace, jsou zelené a označené číslem 5489.
Návod:
Osobně jsem měla problém najít nástupiště na šinkanseny, protože musíte projít skrze celým nádražím a je to jako v bludišti. Zvlášť, když s sebou táhnete na zádech krosnu a příruční kufr.
Šinkansen Kurošio odjíždí z nástupiště 21, vše je značené. Avšak, co musím vytknout vlaku je absence úložného prostoru za sedačkami a wifi připojení. Je pravda, že velké zavazadlo si můžete dát do odkládacího prostoru nad hlavou, ale když tam zvedáte 11kg krosnu, je to trochu nepraktické. Jinak místa na nohy je tam dost, vlak je pohodlný a z okénka si můžete vychutnávat jak scenérii Ósaky, tak venkova nebo hor.
Kii-Katsuura je maličká stanice, u turniketů stála nádražačka a vybírala jízdenky ze šinkansenu. V městečku jsem si zamluvila hostel, který je jen 500 m od hlavního nádraží a myslím, že jej můžu doporučit. Když se člověk táhne s tolika kily, tak 500 metrů stačí a je pěkně udýchaný.
*
HOSTEL ゲストハウスおと
Z fotek můžete vidět, že je moc pěkně zařízený v evropském rurálním stylu. Připomíná mi to tady jedno privátní ubytování, na kterém jsem loni byla na Šumavě. Je zde kuchyňka, konvice, lednička… Na krátký pobyt dostatečné. Dole je restaurace, ze které se ozývá francouzská hudba, všechno to působí tak uvolněně a evropsky.
Zarezervovala jsem si sdílený 8lůžkový pokoj, byl čistý, ale vytkla bych dvě věci – polštáře jsou moc nízké a chybí trezory. Avšak nikdo mi naštěstí nic neukradl. Vždy si s sebou vozím svůj vlastní polštářek, protože mám zkušenost s tím, že v Japonsku bývají polštáře nízké a tvrdé. Další věc, na kterou chci upozornit, jsou komáři. Hostel za ně samozřejmě nemůže, ale v Japonsku jsou celkem tyhle potvory agresivní a velice krvelačné.
První noc tady vypadala tak, že s dvěmi spolubydlícími na pokoji se celou noc ozývalo jen „plesk!“, „plác!“. Nedalo se vůbec spát, takže pokud budete otevírat okno, ujistěte se, že jste zatáhli síťku. Druhý den navečer jsem si zahrála na pokoji na komárobijce a zabila jich asi 7. 😀
*
JAK SE DOSTAT K VODOPÁDŮM
Pro většinu asi nejdůležitější část článku. Jen co by kamenem dohodil, se od hostelu nachází zastávka ASAHIMACHI. Nezapomeňte si stoupnout na levou stranu silnice. Jízdní řád autobusu si můžete vyhledat třeba na Google mapách nebo ho máte napsaný přímo na zastávce. Jízda odtud na konečnou stojí 630 jenů, což je dost. Za pouhých 7 km jízdy dáte 95 korun, když to srovnám s Kjótem, po celém městě jezdíte za pouhých 230 jenů…
Do autobusu nastupte zadními dveřmi a vezměte si jízdenku z automatu vpravo. Připravte si v drobných 630 jenů, které budete při výstupu házet do kaslíku u řidiče společně s jízdenkou. Na IC kartu tímto busem jet nemůžete.
Počasí mi v den jízdy vyšlo zajímavé – vrcholky hor zahalovala mlha, všude byla svěží zeleň. Po chvíli jízdy vystupuji u spodní vyhlídky na vodopád NAČI-NO-TAKI. Vodopád má na výšku úctyhodných 133 metrů a šířku prý 13 metrů. Podle mého patří k nejikoničtějším místům Japonska společně s rumělkovou pagodou, která se nachází o něco výše. Pokud se chcete přiblížit vodopádu, musíte zaplatit ještě 300 jenů. Dostanete se pak na malou vyhlídkovou plošinu a můžete si vychutnat celou mohutnost tohoto přírodního díla. Od vodopádu dopadají do okolí mikro kapičky, je cítit neskutečná přírodní energie a nahoře můžete vidět malou torii s lanem z rýžových stébel a bílými střapci. Vodopád je uctíván totiž jako božstvo.
Po silnici vycházím nahoru a skrze uličky k ikonické RUMĚLKOVÉ PAGODĚ. Upřímně, z fotek si člověk představuje něco naprosto jiného, že je pagoda vysoká. Ona je ale pagoda docela malá. Můžete jít dovnitř, ale to je asi zbytečné, protože si ji můžete nafotit z nedalekých schodů rovnou s vodopádem. Já měla teleobjektiv, takže mi focení nedělalo problém, navíc vynikne hloubka ostrosti. Počasí se ale začalo postupně zhoršovat, začalo mrholit a poté se mrholení přeměnilo na vytrvalý déšť a vše kolem zahalila nepropustná mléčně bílá mlha.
Dalším místem, které byste zde neměli minout, je svatyně KUMANO NAČI TAIŠA. Od areálu svatyně jsou v případě pěkného počasí nádherné výhledy. Hned, co mě upoutalo, byla tsukubai s krásnou ikebanou kousek od vstupní torii brány. Po levé straně roste mohutný kafrovník, jehož stáří je úctyhodných 850 let. Na dřevěnou tabulku můžete napsat přání a poté projít jeho dutým kmenem.
Pro milovníky turistiky je zajímavější určitě KUMANO KÓDO TRAIL, ale v tomhle bodě k němu nemám co říct. Jelikož pršelo celkem vydatně, rozhodla jsem se tam nevydat. Stezka je totiž tvořená z kamenů a nechtěla jsem riskovat uklouznutí sama někde v horách. Stačilo, že mi to mírně podklouzlo na kamenech v pohorách nad svatyní Kumano, a to bylo jen mrholení.
*
MĚSTEČKO NAČIKATSUURA
Samotné městečko nepatří zrovna k těm malebným. Mnoho domů je oplechovaných a plech na nich je rezavý, dokonce tu můžete vidět i opuštěné a zarostlé domy. Dříve se zde lovily velryby, nápisy くじら (velryba) můžete vidět celkem často, ale hlavní obživou je v současnosti lov tuňáků まぐろ. Po celém městečku můžete najít mnoho restaurací nabízejících pokrmy z tuňáka, nakoupit nějaké suvenýry nebo zajít do kavárny. Turisté jsou jistě nejdůležitějším prvkem pro obživu místních, nejvíc můžete potkat Číňany.
*
CHRÁM FUDARAKUSANDŽI, 補陀洛山寺
Malý, ale nádherný, zařazený na seznam UNESCO. Fotím si chrám a jeho správce mě zve dovnitř. Zouvám si boty na schodišti a v ponožkách vlezu dovnitř. Využiju zde svoji základní japonštinu, ptá se mě, odkud jsem přijela. Říkám, že z Kjóta, kde jsem bydlela dva měsíce a učila se japonštinu na jazykovce. Pak se ptá, odkud jsem. Je to moc milé, dle mého sem turisté jen zřídka zavítají.
Člun pro plavby do jiného světa
Toto je rekonstrukce člunu Fudaraku. Lodě jako tyto bývaly používány hlavními kněžími chrámu Fudarakusan-dži pro vykonávání Fudaraku-tokai. Jednalo se o rituální sebemučednictví, ve kterém se oddaní uctívači snažili dostat do Fudaraku, Čisté země nacházející se na jihu, které panuje Kannon, bódhisattva soucitu.
Nejvýraznějším prvkem designu lodi je utěsněná kabina. Kabina je uzavřená, bez oken a dveří, obsahovala omezenou zásobu jídla, vody a paliva do lamp, takže knězi mohli pokračovat v recitování súter a proseb ke Kannon až do samého konce.
Článek o Načikatsuuře najdete samostatně v sekci JAPONSKO.
*
FANTASKNÍ ÚTESY
Od chrámu se vydávám k pobřeží, kde mě cestou zdraví na kole projíždějící stařenka „ohajó“ nebo vidím sušící se řasy na fólii u jedné rybárny. Objevím skrytý poklad. Fantaskní a křivolaké mořské útesy. Nejkrásnějším je možná ostrůvek zvaný Bentendžima, na němž je jediná torii brána. Tenhle jediný rumělkový bod rozsvicí už tak tmavé a ponuré útesy. Na ostrůvek se můžete dostat po odlivu. Na tomhle místě se dá nádherně zrelaxovat a vypnout. Sedněte si třeba na schody a kochejte se touto nevšední podívanou. Vlny burácí, větrem se nese vůně moře, vzadu zakrývají vrcholy hor mlžné opary a mraky. Trochu mi to připomíná Norsko.
Opodál si můžete smočit nohy v horké lázni a třeba si přečíst knížku. Takové maličkosti, které dělají obyčejnou procházku mnohem příjemnější a záživnější. Pokračujte dále po chodníku a objevíte ještě větší kamenné útesy špičatých tvarů. Všude kolem kvete vonokvětka, její příjemná vůně se mi dostává do nosu. Na chodníku přistane obrovský černý motýl. V Japonsku můžete vidět dokonce i otakárka.
Druhý den, kdy jsem fotila jen ty útesy, řekla jsem si, že se tady zrelaxuju, a tak jsem si sedla na lavičku smočila si nohy ve vodní lázni a přitom četla čtečku s celkem slušnou web novelou YU WU, která je spíš na city. Přímo přede mnou se z moře tyčil maličký ostrov Bentendžima s rumělkovou torii, za ním ty zahalené hory v mlze. Vítr sem přinášel vůni moře, vlny se tříštily o útesy a bylo možné taky zachytit vůni vonokvětky. Bylo to parádní.
Odpoledne jsem dala na hostelu oběd a šla zarezervovat hostel v Ósace. Obepsala jsem totiž ještě několik lidí na helpexu, a tak jsem si prodloužila pobyt v Ósace s tím, že se mi do té doby snad někdo ozve. Když si ale chci poslat peníze na kartu Revolut, nemůže mi dorazit smska. Už asi dva dny mi nefunguje O2 simka. Předtím mi to nevadilo, jednou fungovala, pak zase ne, ale když mi má přijít ověřovací sms, je to problém. A dost důležitý. Vyndavám a nandavám simku, nefunguje. Píšu si s bráchou, že zavolá na O2. Jak ráda jsem, že ho mám! Pěkně mě to se*e. Pořád mi něco nefunguje. Když fungovala česká sim, nefungovala zas ta japonská…
Po několikátém pokusu česká simka naskočí. Aspoň něco. Štve mě taky, že si budu muset platit ubytko navíc a asi i přerezervovat bus do Fukuoky na tento víkend, kvůli jedné krávě, která mě pěkně podrazila s dobrovolnictvím…
Až později odpoledne dorazí další lidi na hostel, od rána až doteď jsem tam byla sama. Na pokoji mi přibyde Taiwanka, říká, že ušla asi 100 km Kumano Kódo. V noci se mi spí dobře, však jsem pozabíjela ty krvelačné příšery, ale nad ránem slyším zase mírné bzučení. Večer jsem si pobalila, mluvila přitom sama pro sebe, co mám a nemám, protože byl pokoj v tu chvíli prázdný, ale nevšimla jsem si, že jsou pootevřené dveře a u nich sedí jedna Asiatka. Asi si myslela, že jsem blázen. 😀 Byla jsem do toho balení fakt zažraná. 😀
Na facebook jsem dala taky hezký článek o tomhle místě, ale asi moc velkou úspěšnost mít nebude, pracovala jsem na něm snad 4, 5 hodin. Druhý den ráno si dávám černý čaj se sójovým mlíkem, beru si nepromokavé sportovní kalhoty, pohorky, pláštěnku a na kufr navleču pytel na odpadky, který poslouží jako pláštěnka. 😀 Vypadám jako kašpar, ale ono prší dost vydatně.
Nasedám znovu na KUROŠIO a mířím směr Ósaka. Tentokrát nejsou tak nádherné výhledy na oceán a ty fantaskní útesy. Hory jsou v mlze, má to svoji krásnou atmosféru. Vlak má 6 vagónů, ale vůbec není plný. Včera jsem dočetla třetí díl YU WU, Remnants of Filth a další vyjde až v červenci, takže jsem si tam natáhla Qiang Jin Jiu, které má asi 300 kapitol. K snídani si ve vlaku dávám bento s rýží, vajíčkem a masovou směsí a pak pikantní wasabi směs. Celou cestu prší
Na Osaka Station hledám místo na sezení a nakonec se rozhodnu zajít do Starbucks. Tam si dám obří kelímek chai latté se sójovým mlíkem, což mě moc potěší. Celé to stojí 650 jenů, což je dobrá cena za snad tři čtvrtě litru. Sedím u stolku s Japonkou, popíjím přeslazený a překořeněný chai latté a čtu si. Ve 3, což je asi za dvě hodiny, je check-in na hotelu, který mám odtud 500 metrů.
*
Hotel Hokke Club Osaka nebyl vůbec špatný výběr. Na recepci jsem hned dostala instrukce nejen jak používat kartu, ale taky info, že můžu jít do lázní v 11. patře. A tak si řeknu, proč ne? Pokoj je hezký, tak akorát. Vybalím si, převléknu se a vyrazím do města. Jenomže nakonec dojdu jenom do nostalgického LIFE, kde si nakoupím jídlo na dnes a na zítra. Když vidím všechny ty potraviny, chce se mi uvařit něco s rýží, ach jo!
Nemá cenu jít něco fotit, ani se mi nechce. V ruce držet deštník a přitom foťák, počkám na pátek. Zítra se totiž chystám do chrámu Tsubosaka, který jsem měla v plánu na hanami před pár týdny. Tentokrát se tam ale dostanu!
Je to tady tak příjemné. Mám ráda přírodu a venkov, ale tady si člověk nepřijde tak osamělý a samozřejmě je tu 100 x víc možností. Na hotelu si uvařím čaj, dám večeři – bentó a hrozno a rozhodnu se na sebe hodit to velké pyžamo a zajít na koupel.
Pantofle si nechávám v botníku, pyžamo a kosmetickou taštičku zamknu do skříňky, vlasy mám už zvednuté v drdolu (nemůžete jít do koupele s rozpuštěnými a ani tetováním). Je tam jen Japonka, která se asi 15 (!) minut sprchuje. Před vstupem se musíte osprchovat, já si s sebou vzala osušku, nevím, jestli se tam může brát nebo ne, ale chodit s mokrými vlasy ke skříňce mi přišlo divné. Voda je horká, hned v ní člověk zrelaxuje. Je to ale nanejvýš na 15 minut, protože pak se vám začne točit hlava a mohli byste i omdlít (to jsem viděla v jednom anime). 😀
Umeju si vlasy, pak si vlezu do pyžama a vyfénuju kštici. Jo, mám pěkně červenou špičku nosu jak nějaký klaun. Ráno mě do něho totiž štípnul komár a ono to za celou cestu vlakem zčervenalo a když mě recepční viděla, musela se v duchu smát… Ha haha haaa.
Po koupeli jsem příjemně unavená, domlouvám se s jednou osobou, ale o tom budu psát až později, abych to zase nezakřikla. Tedy domlouvám se s dvěma lidmi vlastně. Zítra má být polojasno na chrám Tsubosaka, tak by to mohlo být fajn. Pustím si televizi s japonskými zprávami, sepisuju tenhle cestopis a zkoumám, co lze vidět v chrámu. Některé artefakty pochází už z doby Heian (800 – 1200), nad ním jsou ještě ruiny hradu Takatori. Vnímám tu příjemnou atmosféru tady při otevřeném okně. Nejezdí tu žádné silné motorky, nesvítí světlo skrze luxfery a ráno, ráno si dám pořádnou snídani dole, protože ji mám v ceně!
Zvládla jsem tolik věcí, musím být flexibilní, protože se dějou nepředvídatelné události, ale čím víc si s tím člověk poradí, tím líp se cítí. 🙂 Hlavní je být neochvějný a věřit v sebe sama. Můj pobyt v Japonsku bude ještě zajímavý, věřím tomu.
*
JAK JSME ŠLI NA TSUBOSAKA-DERA
Rozhodla jsem se o tom nějak nepsat, abych to nezakřikla, ale ozvala jsem se Honzovi, který reagoval na moji nabídku na Facebooku ohledně průvodcování po Kjótu. Dohodli jsme se, že se podíváme na chrám Tsubosaka-dera, vzali jsme si na sebe LINE a já si říkala, jestli se Honza vůbec objeví, protože nespolehlivých lidí jsem potkala už hafo. Sraz jsme měli mít ve čtvrtek na prvním nástupišti na Ósackém nádraží. A taky jsme se tam sešli.
Naštěstí jsem natrefila na někoho, kdo rád chodí pěšky a s kým jsem si rozuměla, což nebývá tak časté. Byl to čtvrtek 3. května a my vyrazili vlakem nejdřív směr stanice Ódži, kde jsme přestoupili na další vlak. Naštěstí nám vyšlo pěkné počasí, ne jako včera, kdy v Ósace propršelo.
Šli jsme venkovem a povídali si, cesta příjemně ubíhala, akorát byl celkem hustý provoz a jít po krajnici frekventované silnice nebylo příjemné. Avšak to byla nejkratší cesta. Potom jsme to vzali lesní stezkou, kde nás překvapila jedna věc. Černá skládka.
Staré monitory, staré televizory, snad i z 80. nebo 70. let, lednička… No nechápu, proč tu skládku někdo nenahlásil. Potom jsme vystoupali poslední pasáž k parkovišti pod chrámem. Právě tenhle chrám jsem chtěla navštívit v půlce dubna, na hanami, ale nepodařilo se mi to. Ono vlastně navštívit ho i teď nebylo vůbec špatné, protože rozkvetlé sakury nahradily krásné azalky různých odstínů, někdy až kýčovitých růžových, které ladily s oprýskanou nízkou pagodou.
Článek o chrámu najdete samostatně v sekci ŽIVOT V JAPONSKU.
Areál je celkem velký a také v sobě ukrývá mnohé staré poklady. Já tam chtěla kvůli tomu, že je nejen nádherný, ale také je tam uctívána bohyně Kannon se 42 rukama, které se můžete dotknout a pomůže vám uzdravit oční vady. Zajímavostí je, že je v areálu i budova pro lidi se slepotou.
Oba dva jsme byli nadšeni, za což jsem byla ráda. Podařilo se nám tam také menší faux-paux. 😀 Honza mi zaplatil vstupné a to vstupné zahrnovalo i bohyni na oční vady. Když jsme prolezli spodek, vystoupali jsme k horní síni s bohyní. Lámanou angličtinou nám dozorčí Japonec vysvětlil, že si máme nejdříve nad kadidelnicí očistit ruce. Potom nám dal „omamori“ ubrousky na otření kolen. Pak řekl, že se ji můžeme dotknout a pomodlit se.
Oba jsme si stoupli před dřevěnou sochu a Honza si otřel kolena. Já to po něm opakovala, ale přišlo mi to zvláštní. Bodejď by ne, když kolena měla být otřena bohyni! Ani jeden jsme nekoukali na lidi před námi, viděli jsme to až u těch po nás. Tak jsme si dělali srandu, že jsme blbí turisti. Na chvíli jsme si sedli na židličky na terasu venku a koukali na pěkný výhled. To byly asi 2 hod. odpo. Na kopci nad námi se nachází ruiny hradu, tak proč se tam nepodívat?
Vzali jsme to lesní stezkou, hezky to stoupalo, ale nerovnalo se to výstupu na Hiei-zan. Když jsme dorazili k ruinám hradu, sedli jsme si na lavičku a chvíli odpočívali. Pak jsme se zvedli a řekli si, že to vezmem po silnici pro kratší čas. Jenomže… Těsně nad chrámem Honza zjistil, že nechal nahoře na lavičce mobil! Vůbec jsem si toho nevšimla. Takže jsme se domluvili, že se tam vrátí a já na něj počkám. Co kdyby ho někdo ukradl, jak by trefil zpátky na nádro?
Sedla jsem si na kámen u silnice, vyhřívala na sluníčku a pak si dala bentó. Honza potom celý udýchaný přiběhl a vyrazili jsme na vlak. Měli jsme na něj něco přes hodinu a půl. Jenomže čas se krátil a tak jsme museli potom nasadit opravdu svižné tempo. Myslím, že tohle bude pro něj dobrá historka, jak zapomněl mobil v Japonsku (prý se mu to nestalo poprvé na dovolené). 😀
V Ósace jsme se rozloučili, on odjel do Kjóta, kde jsem mu doporučila ten krásný trek údolím od stanice Hozukjó a já vyrazila ke skříňkám, kam jsem si dala ráno zavazadla. Super věc je, že jsou na IC kartu. Už byla tma (něco po osmé) a já se ještě musela dostat na hostel. Sedla jsem na metro, došla jsem k hostelu, otevřu dveře a koukám – to vypadá nějak divně. Ale bylo to vevnitř velké. Otevřela jsem totiž dveře nějaké domácnosti. A tak jsem je zase hezky zavřela a vrátila se, cedulka s hostelem byla na plotě mezi dvěma domy a až teď jsem si všimla, kde je správný vchod. 😀
Tam mě přivítal pan domácí, Takeši. Byl ohromně vstřícný, všechno mi vysvětlil a ukázal, ptal se různě možně a nakonec mě zavedl nahoru, kde byly palandy pro 4 ženy. Byla jsem na pokoji sama. Navíc musím říct, že tenhle hostel v japonském stylu jsem si vybrala záměrně. Byl moc hezký, opravdu typicky klasický. Nebylo to nic nového, ale líbilo se mi, jak majitel rád komunikuje s turisty.
První noc na hostelu proběhla skvěle. Spalo se mi dobře. Ráno jsem si dala k snídani čaj, banán, ořechy atd. a povídala si s majitelem. Říkal, že stáří domu je 40 let a že ho s manželkou předělali na hostel před 9 lety. Prý se učil anglicky od turistů, ale kolikrát mu angličtina francouzů způsobuje bolest uší. To mi přišlo dost vtipné a je to pravda. Jeho manželka potom taky přijela a ptala se mě na dost věcí, oba opravdu vstřícní a milí. Říkala jsem jí, že si chci koupit tapiokový čaj, doporučila mi GONG CHA hned na vlakové Moriguči stanici.
Já se ale vydala vlakem k ÓSACKÉMU HRADU. S sebou jsem měla jen pití a čtečku. Obdivovala jsem atmosféru a vysoké budovy Ósaky, bylo nádherně asi 24 stupňů, vlasy jsem měla v culíku a tričko s dírami na ramenech. Nevěděla jsem, že Ósacký hrad obklopuje tak impozantní příkop. V parku bylo narváno, ale já si tam sedla na schody a četla si Qiang Jin Jiu. Docela mě ta webnovela baví, je to propracované a opravdu zajímavé.
Brácha právě přijel s rodinou „domů“ za otcem, no, uklizeno tam zrovna prý nebylo. Na cestě by měl být i balík s učebnicemi. Když jsem si poposedla na jiné schody, přišel starší Japonec s foťákem a začal se se mnou bavit. Pak mi řekl, že jsem hezká, dokonce česky. 😀 Nakonec si mě vyfotil, což byl jeho záměr už od začátku. Ale bylo to hezké.
Potom jsem si chtěla dát oběd ve vietnamské restauraci, ale nějak měli zavřeno, takže jsem to zapíchla v jedné izakaje a dala si výborné menu za pouhých 690 jenů (104,-). Padala na mě únava, asi z toho horka a přesouvání, nakonec jsem u Ósackého nádraží ani nenašla ten tapiokový čaj a radši si tam sedla, unavená z toho neustále proudícího davu lidí. Při cestě zpátky jsem si ten čaj koupila na stanici Moriguči kousek od hostelu, měli tam totiž s mandlovým mlékem.
*
KATHY A HIDEO
A je to tu! Dobrovolničení mi vyšlo! Jedna paní jménem Kathy se mi ozvala, takže jsem to riskla a vydala se do Tanabe, který se nachází na poloostrově Kii. Vybrala jsem si jízdu šouráky, takže jsem 2x přestupovala a říkala si, jestli mě opravdu někdo přijde vyzvednout… A taky jo! Kathy tam stála se svým japonským manželem, strašně mě to překvapilo. Dokonce mě svezli autem k jejich airb’n’b domu Kanden. Kanden v japonštině má dva znaky – svatyně a pole – rýžové pole bohů v překladu. Ono tady kdysi totiž rýžové pole stávalo a kousek odtud je nádherná svatyně, u níž jsou dva mohutné kafrovníky. Kafrovník má léčivé květy a listy, ten první je 600 let starý, ten druhý prý 900! Samotná svatyně asi 2 000 let. Kathy s Hideem na mě mluví dle mé prosby japonsky, no, na úrovni rodilého mluvčího nejsem ale rozumím jim to hlavní.
Hideo jel vyzvednout další hosty na ubytování, takhle to dělají pro každého. Pro každého hosta jezdí na nádraží autem. Kdo to v dnešní době dělá? Takže jdu s Kathy, která je mimochodem z Aljašky do jejich domu. Ten si nechali postavit, Kathy se do Japonska dostala před 40 lety, protože sem jela učit angličtinu. I teď učí angličtinu, různé věkové kategorie, takže mi navrhuje, že se můžu připojit. Provede mě po domě, zahraje mi kratičce na elektrické klávesy, protože se na ně učí a potom sejdeme dolů. Oba už jsou důchodci.
Sedneme si ke stolu v kuchyni a povídáme si, na moji žádost už v angličtině, protože potřebuju vysvětlit, co po mě chtějí za práci atd. Dostanu dokonce napsaný rozvrh, což je super. Budu uklízet pokoje po hostech, dávat tam nové prádlo, prát, sekat trávu, pomáhat vařit u Kathy doma a na oplátku ona bude vařit mně. Ukazuje mi knihu s tradičními japonskými recepty, říkám jí, že bych se taky nějaké chtěla naučit a ona na to kývla a potom se mě začala ptát, co ráda jím. Začala si to zapisovat na papírek a jak jsme procházely knihu, co musí umět japonská manželka.
V té knize bylo tolik věcí z japonské kultury, například to, jak si těhotné ženy podvazují břicho, aby se jim po porodu kůže nevytahala (není to nebezpečné pro plod). Sama měla tradiční svatbu a ptá se mě, proč je nevěsta v bílém kimonu s čepcem. Říkám, že je to jako čistota (bílá u nás přeci znamená čistotu) a ona, že ten čepec má zakrýt ženě rohy, protože Japonky bývají žárlivé. Na to se obě smějeme. S Hideem mají 4 děti, oba jsou lingvisté a Hideo umí pěkně anglicky. Nakonec si dáváme kari, Kathy mi ukáže, jak se připravuje okurka k příloze – nejdříve se na třech místech seškrábne slupka, do nich se natlačí sůl a pak se vyválí na prkénku, aby do ní sůl vešla. Potom se nakrájí.
Dá se do dvou misek – jedna s majonézou, druhá s octem a ještě něčím. Kari je příjemně pálivé a dobré, takže jí to pochválím. Do kari přidala skořici, anýz, mrkev, brambory, houby a hovězí maso. S Hideem se dohodneme, že přijede na ubytko v 10, kdy je check-out a já začnu svoji práci, potom budu mít volno a pak přijdu na večeři na šestou hodinu. K tomu to mám asi 5 minut na pláž, no není to fajn? Potom jsem se vydala na pláž, to už zapadlo slunce, které by se odsud dalo pěkně pozorovat. Fouká ale chladnější větřík, takže je to na svetr. Jen se stavím podívat, kde je 24 hodin otevřený supermarket, kam určitě zítra skočím pro jídlo.
*
Kathy a Hideo jsou úžasní lidé. Čím víc je člověk poznává, tím víc zjišťuje, že to nejsou obyčejní „vesničtí balíci“, jak sebe dneska nazvali. Kathy je totiž osobnost, a ne jen tak nějaká. Je oficiální překladatelkou pro aikidistické semináře konající se zde v Tanabe, které je rodištěm zakladatele aikidó, Morihei Uešiby. Tahle dáma se dostala z aljašského ostrova až sem do prefektury Wakajama, protože zde dostala práci jako učitelka angličtiny. A taky tady zůstala, protože potkala Hidea. Spolu s Hideem dělali roky průvodce po
Tanabe a Kumano Kódo, vydali taky průvodcovské publikace.
Pokud se půjdete podívat na sochu Morihei Uešiby v parku u pláže, uvidíte tam ceduli s anglickým překladem. Ten obstarala ona, přeložila text v roce 1987 a o rok později na to místo dali sochu ó-senseie, jak je Uešiba nazýván. I můj sensei z Hradce Králové sem jel před lety s kamarády, aby navštívili jeho dům, který však už nestojí. Byla to vtipná historka, protože jeho dům nemohli najít, byl takřka neznámý. Avšak lidé z celého světa sem jezdí na semináře aikidó a také aby navštívili tuto sochu, muzeum a hrob.
Kathy také praktikuje aikidó už 12 let a má úroveň dan, chodí pravidelně trénovat do tamního dódžo. Dokonce byla i v televizi, kdy moderátorku provázela po místech spojených s Uešibou. Tahle paní se nezdá, je malá, vypadá křehce, ale má ohromně silnou vůli, jak mi řekla a dosáhla mnoha úspěchů. A právě já jsem na takové lidi narazila, úplnou náhodou skrze dobrovolničení v Japonsku!
Abych to ještě vzala chronologicky, včera, v neděli, jsem se dohodla s Hideem, že přijede na desátou a že uklidíme pokoje po hostech, vypereme a pak připravíme futony. Jejich hostel, který nabízí jako ubytko na airb’n’b, je totiž v tradičním stylu, což jsem chtěla sama zažít. A teď jsem tu.
Dům je starší, vybavení vypadá spíš z 80. let, takže je to tu takové babičkovské, ale velice přátelské a útulné. Hideo dorazil, stáhli jsme povlaky z polštářů, vzali prostěradla a dali vyprat do pračky. Jelikož bylo krásně a vedro, prádlo se dalo sušit ven, to samé jsme udělali s peřinami a polštáři, které jsme přehodili přes okenní rámy a nechali vyvětrat.
Potom jsem vzala vysavač a vysála pokoje a chodby. Pak jsme si sedli v kuchyni u stolu a povídali si. Hideo mi nabídl, že mě pozve na kafe, takže jsem souhlasila. Zajeli jsme do nedaleké kavárny, kde jsem si objednala karamelové latté a bylo opravdu vynikající. Kavárna je v květinářství, mají tam jen dva malé stolky, ale atmosféra velice příjemná. Hideo a Kathy se tady samozřejmě znají snad se všemi místními (město Tanabe má 70 000 obyvatel).
Bylo to moc pěkné jen tak posedět a povídat si, někdy v japonštině, někdy v angličtině, ale spíš v angličtině, protože v japonštině všemu nerozumím. Odpoledne, když po 4 hodinách vyschlo prádlo, jsem připravila pokoje s futony. Je zajímavé, že sem jezdí mnoho čínských turistů. Dříve to bývalo kvůli plážím, ale poslední dobou sem jezdí jako mezibod na Kumano Kódo. Potom jsem sepisovala články na web a upravovala fotky z chrámu Tsubosaka a před šestou vyrazila ke Kathy a Hideovi na večeři (tu mám pravidelně až na dny, kdy budu vařit já nebo kdy mám prázdniny).
Ještě jsem stačila zajít na pláž a do muzea Morihei Uešiby, kde je oddělení věnované pouze jemu a jeho životu spojenému s aikidó. Vstup je zadarmo, musíte si ale zout boty, tak na to nezapomeňte a ještě jsem musela vyplnit krátký formulář. Expozice byla velice pěkná a plná zajímavých informací, a jelikož jich bylo hodně a ne všichni, co tohle čtou, jsou nadšenci pro aikidó, článek o něm najdete samostatně v sekci ŽIVOT V JAPONSKU.
Hideo osobně vyzvedává na nádraží každého hosta nebo dobrovolníka. Ono nádraží není tak daleko odsud, ale je to jeho zvyk, má rád lidi a rád si s nimi povídá. Taky s Kathy hodně cestovali po Asii, byli i v Evropě a tak. Je to opravdu obdivuhodný pár. K večeři máme OČAZUKE.
Očazuke znamená „čaj“ a „máčet“. Vývar je totiž zelený čaj, v tomhle případě je to genmača, což je zelený čaj s praženými rýžovými zrny. Poté řasy, losos a kulatozrnná rýže. Je to takové rychlé jídlo. K tomu je ještě terijaki, což je skládaná vaječná omeleta, suši a místní specialita Tanabe – nakládané umeboši, což jsou ve skutečnosti plané meruňky.
Vysvětlím, jak se vše jí. Umeboši vezmete hůlkami a namáčíte v polévce očazuke. Tyhle nakládané meruňky si s sebou nosívali samurajové do bitvy a jedli jednu denně. Energeticky jsou vydatné a prý vydrží až 1 000 let. Suši se jí tak, že odendáte z vrchu maso, rýži potřete wasabi a rybu namočíte v sójové omáčce. Pak ji vrátíte na rýži a sníte. Wasabi můžete přidat i do polévky, nabyde to jiné chuti.
Kathy mi vysvětluje, jaký je zasedací pořádek u stolu. Že osoba nejvýše postavená sedí na místě, které je proti dveřím, je to spíše z dávných dob, kdy ji osoby čelící dveřím zády, chránily. Potom jsme se dostali k vodopádům Nači, že před lety tady byl silný tajfun, který strhl kus skály u vodopádu a potom se pod ním v jedné části vytvořilo jezero a zaplavilo to místní obec. Mnoho lidí umřelo.
Zemětřesení. „Pokud uslyšíš sirény, vyběhni ven na dvorek nebo se schovej do koupelny, kde je voda.“ Lidé samozřejmě nemohou tušit, jak silné bude a jestli přijde vlna tsunami – v případě tsunami vlny by tenhle dvoupatrový dům voda zaplavila, proto mi poradila jít pro jistotu při rozeznění sirén nahoru do kopců. Oni prý mají připravený vždy nějaký „nouzový balíček“, kde mají sbalené věci první pomoci, umeboši atd.
Při návratu na ubytování mi to všechno probíhalo hlavou. Uvědomila jsem si, že tu lidé žijí takto a nevědí, kdy a co udeří, tedy vědí o tom, protože existují aplikace, které na to upozorní, ale nemusí stačit utéct z domu. Celou noc nemůžu usnout. Stihla bych seběhnout po schodech z domu? Co všechno bych tady musela nechat? V půl čtvrté ráno slyším sirény. Zní to, jako by se to pohybovalo, ale hned si vzpomenu na Kathy a tak na mobilu a nově stažené apce zkontroluju varování před zemětřesením – nic hlášeno není. Byli to jen hasiči.
Dozvěděla jsem se, že jak se v Japonsku platí za univerzitu, je to až 50 000 dolarů za rok/ 1 164 450 Kč. Studenti prý využívají studentské půjčky, ale je jasné, že univerzita, ač se tady na to v Japonsku tlačí dost, není pro každého. Také se bavíme o vlacích. Spoj Kurošio, který má předražené jízdenky díky místenkám, toto prý před covidem neměl. Po něm zavedl poplatek za místenku, který je skoro stejný jako jízdenka samotná.