Pondělí je tak zvláštní. Donna s námi není ve třídě. Je to tam mnohem tišší a ne tak veselé. Měníme také učebnu a jsme v devítce, která je větší než 5. Celý den mám takový nostalgický pocit, nechce se mi z Kjóta. Možná je to tím, že Donna odlétá tenhle týden a já tenhle týden končím.
Ráno u přechodu před školou potkám Jenny. Je ve stejné třídě a doporučuju jí rostlinné mléko od firmy Glico, která dělá velice dobrá „mandlová“ mléka. Ono je to spíš z lískových oříšků, ale já si ho přidávám do mačči a jelikož ona prý byla zvyklá pít mačču s ovesným mlékem každý den v Německu, ocení můj tip. Tady prý ovesná mlíka nejsou vůbec dobrá. Prostě se jen tak bavím o všedních věcech a jdeme spolu do školy. Něco tak všedního pro nás, ale pro ostatní ne, nebo luxus, který si nemohou dovolit.
Opakování gramatiky celé učebnice neděláme, máme poslech, odpovídáme na otázky a koukáme na krátké video, jehož obsah částečně doplňujeme na papír. Povídám si s Amirou o zkouškách z japonštiny. Říkám jí, že bych chtěla udělat letos N4 a ona že ji prý zkoušela loni, ale že to neudělala, protože bylo málo času a nebylo to lehké. Že prý to letos zkusí taky. Napadlo mě si vzít na ni kontakt a v prosinci si napsat, jestli jsme to daly.
Je to milá holka, jelikož už pracuje, je tady jen na měsíc. Taky říkala, že každý den běhá 10 km, prý trénuje na maraton v Mexiku. Mickey si všimne mého velkého A4 sešitu a říká, jak si zvykl na ty japonské. Pak ho pochopím. Japonci totiž používají speciální formát zvaný B5. Je menší než A4, ale větší než A5. Když se nad tím zamyslím, přijde mi ten A4 sešit opravdu velký, ale co, koupila jsem si ho před odjezdem v Čechách.
Počasí je kolem 22 C, s jistotou můžu říct, že tady v Japonsku je narozdíl od Čech stabilní. Nejsou tady ty obří výkyvy, kdy je jeden den 30 a druhý 10. Brácha mi říkal, že u nich dokonce sněžilo a v noci byly -2. Tady tohle na jaře neexistuje. Duben je tady opravdu jarní, nejsou tady letní teploty, jako bývají někdy u nás. Každý den taky není slunečný, často je zataženo a když prší, tak je to na půl dne až den.
Po škole se nostalgicky vydávám ke křižovatce u Kawaramači stanice. Mrkněte na video, jak to tady vypadá v reálu.
Vnímám veškerý ten shon a ruch, ty úžasný chlápky v kvádrech, kterých se pořád nemůžu nabažit, protože je to prostě neskutečně pro mě zajímavé a romantické zároveň. Co kdybych se s jedním z nich náhodně seznámila. Prd, nech si zdát! Koukám, co kdo nosí na sobě a poslouchám, jestli neuslyším češtinu. Já tady za celou tu dobu Čechy ani nepotkala. Na FB se mi ozvali dva lidé, jednoho možná provedu začátkem května, druhé možná tuhle sobotu. Prostě bych si chtěla popovídat s lidmi v mé řeči, dozvědět se, jak se jim líbí Japonsko a co na něj říkají a co je nového v té naší kotlině.
Mám s sebou malý seznámek:
- struhadlo
- škrob
a ještě dvě věci, které si zpětně nemůžu vybavit, ale mému příběhu určitě nebudou chybět.
Nejdřív zajdu do obchoďáku TAKAŠIMAJA, který je hned nad Kawaramači stanicí. V suterénu mají obrovskou plochu, kde jsou jednotlivé stánky s různými dobrotami, tradičními japonskými pokrmy… a také evropskými produkty. Sháním bramborový škrob a normálně ho tady najdu! Jsem překvapená, ve čtvrtek plánuju usmažit bramboráky. Popojdu o pár metrů dál a tam droždí, kypřicí prášek, třtinový cukr, kokosové mléko, rýžová mouka, žitná mouka, nakládané okurky. Opravdu mě to překvapilo, že i takové věci jsem tam našla. Ty okurky mě dostaly nejvíc, ale bohužel, naše značka to nebyla. Podle mě jsou určitě hnusné, domácí okurky jsou prostě nejlepší.
Takže jsem se tam procházela mezi regály a koukala na sortiment, jak je to všechno uspořádané a na úrovni, tolik lidí si každý den nakupuje potraviny tady a kolik se asi těch potravin týdně vyhodí. Tuny. Ale to je jiné téma. Tak, a teď na to struhadlo. Vyjedu eskalátory nahoru a najdu patro s domácími potřebami, ale struhadlo nikde. Takže zajdu do dalšího obchoďáku, koukám na kawaii dámskou módu, která je taky specifická pro Japonsko a v domácích potřebách kupuju struhadlo. Bohužel nemají to jemné, jen hrubé, takže nevím, jak budu strouhat česnek. Dokonce jsem sehnala majoránku i kmín v LIFE.
Kouknu do knihkupectví, kde mají i knížku českých frází přepsanou do japonské výslovnosti. Je to vtipné to číst, ale průvodce o Praze nebo Česku tam není. O kousek dál jsou různé dekorace a okrasné prvky, nádobí, které je tak nádherné, že byste si ho hned koupili, čajové konvičky, které bych hned použila na čaj… Kdybych si zařizovala nový byt, zašla bych sem a nakoupila vybavení do něj, pak bych pozvala sestřenky a bráchu, pohostila je v Kjótu a zašli bysme někam na památky… Jo, sen by to byl hezký, aspoň bych jim oplatila to, že mě u sebe kolikrát ubytovávali. 🙂
Nostalgický den nekončí, nasednu do vlaku společnosti Hankjú, kterým jezdím každý den. Tady je video pro představu:
Koukám na lidi kolem sebe, jsou tady i hezcí chlápci, na ty se vždy kouká dobře. Strojvůdce hlásí živě jako vždy, jen nastoupím do špatného vlaku, který přejede Saiin a zastavuje na Katsuře. Zpátky to jsou jen 2 zastávky zeleným, ale naštěstí nemusím procházet turnikety, jen projdu na jiný perón, takže mi to jízdné navíc nestrhne. Vycházím ze stanice, přejdu přechod a zastavuju se v zelinářství.
Hraje tam pop japonská hudba jako vždy. Lidí je tam dost, mají ředkve, jahody, rajčata, jablka, kiwi… Melouny. Hned si vzpomenu na mamku a jak milovala melouny. Já je taky moc ráda jím a tak se rozhodnu koupit čtvrtku melouna. Vezmu i velké kiwi, jablko, dva balíčky jahod a rajčátka. Pokladní to namarkuje a z koše to přendá do druhého koše. Do automatu vložím bankovku, vrátí mi peníze a stisknu tlačítko s účtenkou. Z košíku si přendám nákup do tašky a jdu na byt. Chci se učit, ale pořád do toho dělám něco jiného.
Keidži neodepisuje od soboty, tak ani nevím, jaký měl víkend, ještě si píšu s tím Číňanem, koukám na seriál a dávám si při něm polévku. Pohledy mám napsané, v týdnu je odešlu. Pak se konečně dostávám k učení, projdu to, ale nakonec mě to uspí.
Úterý. Začínáme až od půl 12. a já mám v plánu Rjóandži, který je známý pro svoji kamennou zahradu. Vstávám v půl sedmé a vyrážím lehce po půl osmé z bytu. Popojedu busem ke svatyni Hirano a odtamtud to dojdu s deštníkem k Rjóandži. Prší tak nádherně a všechno je takové jiné, klidné a nádherně čerstvě zelené. Je to takové zvláštní, jak už nekvetou sakury.
V RJÓDANDŽI jsem byla před 8 lety a moc se mi tam líbilo. Jenomže jsme měli tak 10 minut na prohlídku a pak jsme šli dál. Je to tady fantastické. Platí se vstup, samozřejmě, ale překvapilo mě, že je tady ten rybník. Vůbec si nevybavuju, že bych ho tady před těmi 8 lety viděla. Všude kolem jsou javory momidži, svěže zelené, pod stromy je mechový porost, v zeleni kvetou azalky a dokonce i vistárie. Je tady konstrukce s vistárií, ale ta ještě nekvete. Na posezení je tady naprosto ideální místo, ale vše je mokré.
Musím říct, že tohle je nejlepší zahrada, která v Kjótu je. Naprosto dokonalé a vyvážené dílo. Všude je klid a ticho, slyším jen kapky deště dopadající na vše kolem. Projdu si park a potom se vydám do hlavní budovy, kde je vyhlášená kamenná zahrada. Na verandě sedí skupina francouzských turistů. Myslím, že Francouzů a Němců je tady nejvíc. Tyhle jazyky společně s angličtinou v Kjótu dominují. Pomalu si procházím malou budovu a vzadu fotím legendární tsukubai, nádržku na vodu, která v sobě nese hluboké učení.
Je strašně příjemné si tam sednout a jen koukat na zahradu. Natočím krátké video, dojdu si na záchod, kde jsou typicky záchodové pantofle, potom nazuju boty (uvnitř musíte chodit samozřejmě v ponožkách) a s deštníkem v ruce se vydávám směr Ninnandži.
NINNANDŽI se nachází jen kousek od Rjóandži. Není ale tak pěkný. Avšak, pokud stihnete hanami, tak tady musí být nádherné. Já přišla pozdě, všech 200 sakur je už odkvetlých. Proto bych toto místo doporučila pro hanami taky, kdybych o něm věděla, určitě bych sem zajela. Kupuju si nejdražší variantu vstupenky do všech tří částí areálu. Nejdřív jdu do muzea, kde ničemu nerozumím, popisky nejsou přeložené, ale malby jsou nádherné.
Z muzea se vydávám do severní části se sakurami a pagodou. Co mě ale nejvíce zaujme, je zahrada, která se nachází v jižní částí areálu. Znovu je třeba se zout, budova je sice v rekonstrukci, ale zahradu to nijak nenarušilo. Je odtud totiž moc pěkný výhled na pagodu, která vykukuje zpoza stromů. Nad jezírkem visí vodopád a otevřenou pasáží se dostanete k malé modlitebně, odkud jsou také malebné výhledy na zahradu. Koukám na čas, je asi půl jedenácté a za hodinu začíná výuka. Nechci nikam spěchat, takže na skupinový chat na LINE píšu, že se na první hodinu trochu opozdím.
Pěšky jdu k zastávce autobusu k hlavní, džíny a mikinu mám od vytrvalého deště vlhké, padají jemné kapičky v šikmém úhlu, ale mně to nevadí, je to jen voda. Mám pohorky, takže vodu v botách nemám. Dám si oběd – šťouchané batáty s mandlovým mlíkem a lososem. Z batohu vytáhnu foťák a vyměním ho za učebnice, mám v plánu se ještě trochu učit na test. Včera jsme totiž neprobírali opakování, první dvě hodiny bylo kandži.
Do školy přijdu kolem 12. Otevřu učebnici, procházím opakování gramatiky a pak jdu do učebny. Zrovna vyučuje Hana-sensei, ta naše roztomilá čarodějka. Omluvím se za pozdní příchod, vidím, že Kevin ani dneska nepřišel a sednu si vedle Rety. No, a zrovna dělají opakování. 😀 Nevadí, dopíšu si správné odpovědi z tabule do papírů a potom se učitelka vymění – máme Juri-sensei. S ní máme taky opakování, které je dost užitečné (něco z toho se objevilo v zítřejším testu).
Končíme před čtvrtou a Donna mi zatím neodpověděla na zprávu, jestli šla s Jarkem na oběd. Rozhodnu se jít s Retou do kavárny se učit. Je to fakt fajn holka, je na ni vidět, jak moc má ráda Japonsko. Taky tady už párkrát byla a strávila půl roku v Beppu na univerzitě. Dostane mě koment, že až dorazí do Finska, najde si nějakou brigádu nebo půjde dělat zase elfa do Laponska na půl roku a pak se sem znovu podívá. 😀
Zakotvíme v kavárně v prvním patře. Je to tam bezva, sedíme hned u okna, vytáhneme učebnice a polohlasem si sem tam povídáme. Kolem nás sedí Japonci, někteří s noťasem, někteří bez, jen s mobilem a něčím k pití. Dala jsem si juzu limonádu za 600 jenů. Donna se mi ozývá a já jí píšu, kde jsme. Nakonec dorazí. Prý byli v Suširó, tam jsme byli před 2 týdny s Čiagem, jak jsem šla na to rande. Chvíli si povídáme, Retu tam necháme a jedeme spolu naposled vlakem. Říká, jak se jí bude po Japonsku stýskat a že mi chce něco ukázat.
Včera totiž jela k nějaké známé do Ósaky na hodinu angličtiny pro Japonce. Měla tam krátkou přednášku o svém domově. Prý angličtina těch Japonců byla příšerná, až to bolelo. 😀 Ale byli hrozně milí, vzpomínali na Expo v roce 1970 a šli se dokonce i podívat do parku, kde se konalo. Také jí dali dárek – moc pěkně udělanou ruční práci, dvě panenky z látky, které lze zavěsit na zeď. Měla jen obavu, jestli bude v pohodě to, že s sebou poveze tři kufry, že jí někdo říkal, že do vlaku může mít jen dva a to samé platí do busu. Tak jí říkám, že vlak je lepší, protože tam není žádný řidič, který hned uvidí, kolik zavazadel má a že ve vlaku to prostě hodí do zavazadlového prostoru a nikdo to nebude zkoumat. Obejmu ji, popřejeme si vše nej a odcházím se chvíli učit.
Ve středu ráno se budím ve 4 hodiny. Proč tak brzo? Nechápu, ale zdál se mi sen, že se měnily učebny. To je pravda, protože už nejsme v 5 jako minulý týden. Zabrousím na HELLO TALK a najdu tam nějaké Japonce, kteří se učí česky. Některým písnu nebo pošlu smajla. Takže těmahle blbostma strávím chvíli čas a pak se snažím usnout. Stejně to nejde, takže si udělám čaj, pak si dám sójový jogurt s ořechy a jahodami a znovu se ponořím do učení. Už se mi nechce učit, ach jo.
Venku je zase kolem 18 C, takže si beru džíny. Na přechodu před školou potkám Mickeyho. Šibalsky se usměje, hmm, test. Nejlepší je, že když se pak sejdeme s ostatními ve spol. místnosti, říkám, že by mě zajímalo, jestli dneska přijde Kevin. Mickey: kdo je ksakru Kevin? Říkám: ten Francouz. On: jakej Francouz? Já vůbec nevím, pořád mluvíte o nějakejch lidech, který vůbec neznám, třeba o tý holce… Myslíš Noru? Jo, nikdy sem ji neviděl… No prostě Kevin je sice nový spolužák, ale byl s náma ve třídě celej minulej týden. 😀
Ve třídě nám přibyde nový týpek, nějaký Gabo. Prostě se tu zjevil na test. Máme Mimei-sensei, rozdá nám testy a začíná to. Mickey mi ještě řekl, že na pohovoru se budou ptát na to, co bychom řekli, kdybysme se loučili s kolegy v práci. A tak se ještě podívám na papír s konverzací, který jsme dělali včera a zapamatuju si tu nejdůležitější frázi.
Tentokrát bude test na 90 minut. No, nebudu lhát, jsem nervózní. Nechci to opakovat, ale na druhou stranu, budu tu už jen pár dní. V gramatice si nejsem někde jistá, někde si jsem 100%, ale doplňování dialogů je to nejhorší. Na interview jsem byla místo 20 minut jen 5, ostatní taky. Na ten proslov se mě Asami-sensei ptala opravdu. Pokračuju v testu, kontroluju po sobě hiraganu a odpovědi. Najdu pár chyb a opravím je a pak test odevzdám.
Mám z toho špatný pocit. Nevím, jestli projdu gramatikou, protože za ty dialogy je nejvíc bodů a já tam dost ztratila. Reta se taky netváří nijak skvěle. Na další dvě hodiny nastupuje nová učitelka, učí tu od minulého týdne. Má strašně příjemný hlas a líbí se mi její image. Přijde mi, že má ráda turistiku, podle oblečení safari stylu. Přijela sem z mé oblíbené Fukuoky. Mimochodem, Reta jede do Fukuoky příští týden, takže jsem jí dala pár tipů a pak letí na 3 týdny do Koreje. Bohužel, mineme se tam. Ona 27. května odlétá ze Soulu a já tam budu přilétat.
Procházíme odpovědi, kroužkujeme nebo děláme křížky. Počítám body a… vychází to teoreticky na 81 z gramatiky. Projít bych měla. Pak jsou slovíčka. Ty nestačíme dodělat, takže se uvidí. Mimochodem, taky se mi ozvala Dorka. Napsala jsem jí, že by už mohla po dvou týdnech odpovědět, takže to udělala. Poslala mi popis práce a dvě fotky. Pomáhala bych jí učit bilinguální děti večer od pondělí do pátku plus ráno nachystat její dcerku do školy. Nic náročného. Není to zrovna důvěryhodná osoba, ale nikdo další mi buď na dobrovolničení neodepsal nebo už jsou plní.
Jsem dost unavená, kouknu ještě na video od bráchy s Emičkou. Má ji v náručí a tancuje s ní v kuchyni. Ona se směje a kouká na něj těma svýma kukadlama. Je tak roztomilá, s tím svým čírkem. Mně se ale zase derou do očí slzy. Proč je to tak kruté. Proč? …
Vyjdu za školu k vodnímu kanálu se sakurami. Je to tak zvláštní, jak jsou odkvetlé a jen s listy, kvetoucí byly tak nádherné!
Potřebuju zařídit ještě nějaké věci, takže se vydávám rovnou na byt. Vyperu si merino trička s batůžkem. Začnu zkoumat odeslání balíku. Potřebuju poslat bráchovi všechny ty učebnice a papíry, protože je to prostě váha navíc. Když už mám připravené formuláře, nechce mě to pustit dál. Nevím proč. Jak typické.
Zkusím kliknout na jedno políčko a najednou mě to pustí dál. Stáhnu PDF se štítkem, fakturou a celním dokladem, potřebuju to vytisknout, takže to zkusím ve škole. Ještě musím koupit krabici, kterou jsem v pondělí v papírnictví nesehnala. Jo, ještě zmíním něco hezkého. Dvě věci. Ráno koukám na mail a jedna čtenářka mi koupila kafe. Že prý jsem sluncem v tomhle hnusném počasí. 😀
Druhá – Amira mi sama navrhla, kdy půjdeme na společné jídlo. Překvapilo mě to a tak jsem řekla, že v pátek po ceremonii. Takže jsem se pak zeptala Marry, kde je ta bezlepková rámenová restaurace – ukázala mi mapu, je to v Gionu https://en.soymilkramen.com. Takže tam půjdeme s Amirou, Retou a možná se ještě někdo přidá. Jo a v pátek končí i Jarek, který je bohužel v té jiné třídě.
Na bytě jsem po tom zkoumání posílání balíku ještě zaplatila zpáteční KUROŠIO do Ósaky, zarezervovala si hotel na jednu noc v Ósace, protože pak plánuju přejet k Dorce. Uvařila jsem si polévku, dala si ji u seriálu a pak ještě zarezervovala dálkový bus 15. května do Fukuoky, který pojede asi 10 hodin. Cena byla 4 800 jenů (731 Kč), což je super cena na vzdálenost 620 km a je to třetinová cena, kterou byste dali za vlaky, takže si myslím, že za zvážení to určitě stojí. Poté mi náladu zlepší to, že už jsou výsledky testu. Dost rychle. Všechny 3 části. Mám 80 procent celkem. Nemusím opakovat. Další věc, která mě mile překvapí je ta, že mi Naoko-san (japonštinářka z ČR zkontrolovala závěrečnou řeč a jen jedna věta pro ni nebyla srozumitelná. Opravíme to spolu). Takže většinu věcí, která mi visela na krku, jsem zvládla.
Stihla jsem si zařídit tolik věcí za tenhle týden. Největším opruzem je pro mě jen odeslání učebnic. Nějak jsem tam zapomněla do formuláře uvést, že budu posílat i papíry, on se jich nahromadil pěkný štos, ale vyřešila jsem to tak, že jsem je založila do učebnice kandži.
Ráno se budím kolem sedmé. Venku svítí slunce, vyspala jsem se celkem dobře, včera jsem byla vzhůru do 23:45, sepisovala jsem cestopis, vyhledávala různé info a tak. Jsem moc ráda, že se na nic nemusím učit, je to fakt relax. Udělám si mačču, na pánev hodím marinovanou makrelu, připravím salát a kimči. Do misky si dám sójový jogurt, jahody a banán. Vše vezmu na balkón a sednu si na stoličku.
Dnes je díky pěknému počasí a včerejšímu dešti pěkná viditelnost. Je příjemné takhle sedět s pocitem, že jsem v Kjótu a koukat na baráky. Potom poklidím, umyju houbičkou fleky na podlaze od zaschlého čaje, vysaju, umeju kuchyni a vyhodím do papíru veškeré papírové letáky a brožury, které jsem za svůj pobyt nasbírala.
V klidu vyrazím do školy, zapomenu samozřejmě zajít do svého pekařství, takže si po výstupu z vlaku koupím v malém LAWSONu tu chutnou rolku s náplní a zamířím do školy. V sobotu budu provádět ty dva Čechy, jsem na to zvědavá. Ráno jsem jim psala, kudy bych je provedla a kam by měli zajít, protože zítra přijedou do Kjóta. Před vyučováním zajdu na recepci ve škole a milý Vittorio-san mi potvrdí, že mi ty papíry vytiskne. Pošlu to na mail a jen chvilku čekám ve spol. místnosti, kam dorazili spolužáci. Na školní recepci jsou opravdu vstřícní, na druhou stranu, kdyby nebyli, studenti by si pak stěžovali, že?
Dneska ráno dostáváme fungl nové učebnice MINNA NO NIHONGO II. díl. Začínáme probírat novou gramatiku s -ん, které se dává za fucukei formu. Nejlepší je papír, kde je velká tabulka a všechna slovesa, př. jména a podst. jména musíte převést do tohohle tvaru. No, mozek se nám při tom trochu zavaří, ale dáváme to. O přestávce koukám na LINE. Čekám, jestli mi Keidži napíše ohledně dneška. Minulý týden se nabídl, že mi dnes uvaří „hayashi rice“. Donna se ozvala! Dorazila domů a rozdělala můj dárek. Potom připojila ještě nějakou fotku, ale přestávky jsou krátké a tak si to nepřečtu celé.
O obědové pauze vyrazíme s Marry, Retou, Amirou a Kevinem, který nám mimochodem říká Iveta-sama, Amira-sama, ke stánku s onigiri. Nikdo z nich neví, kde je, ale já tam jednou byla a tak je vedu. Mám s sebou foťák a chci nafotit nějaké street foto a zachytit tu skvělou atmosféru. Nakonec si kupuju dvě velké onigiri koule za 260 jenů ks a pak si jdeme sednout k řece. Je to tak strašně příjemné, když si takhle vyjdete s kamarády. Kdybychom se nesešli v GENKI, nesešli bychom se takhle nikdy a nic by nás nespojovalo.
Je nádherně, všude ta čerstvá zelená, ale na 24 stupňů to pocitově není. Amira se rozpovídá, prý už byla na 3 rande! CO?!!! Je hustá! Samozřejmě je to pěkná holka, ale nejlepší je, že prý v pondělí byla na dvou a včera na jednom. Dnes by měla mít další. Fakt to rozjela. Smějeme se tomu, jíme onigiri, koukáme na řeku Kamo a vedle krmí dědula holuby. Zvedáme se a míříme na vyučování.
Po škole se stejná sestava vydává k restauraci s dezerty z kaštanů. Mají to drahé a sladké se mi už nechce jíst, a tak řeknu, že nebudu. Reta taky ne. Marry tam chtěla pořád zajít, a tak zašla, ale nakonec jsme se přesunuly, to už se od nás Kevin-sama (-sama je titul pro někoho opravdu respektovaného) 😀 odtrhl. Zajdeme do kavárny hned u stanice Kawaramači. Samozřejmě nemají nic se sójovým mlíkem a tak si dávám studený čaj. Vyjdeme po strmých schodech do prvního patra a já žasnu nad interiérem, je to jako z Anglie 19. století. Sedíme u stolu, kecáme, je to tak příjemné.
*
Dear Ivet – I am home – it doesn’t seem real! It was a very long trip, and now it’s 1:15 a.m.m and I am not tired at all – serious jet lag!
I opened your very kind gift when I got home, as you instructed. Thank you SO much – it is beautiful and will have a special place in my home! Google translate helped me read the Thank you on the front, but unfortunately it can’t seem to read your words on the back of the card. Maybe you can print and send again, or just tell me what it says.
Again I am so happy to have become friends with you, and I hope we will always stay in touch!
Congratulations on getting Book 2 – I am jealous, but can buy it on Amazon…
*
Marry se mě ptá, jestli znám Mačo. Co to je? Vyhledejte si to na Instáči. Je to bar, kde jsou svalnáči a dělají tam pro hosty pěknou show. Je to prostě pro ženské, třeba vám vyloupají oříšky, namíchají drink a přitom vás „zapojují“ do akce. No, nevím, jak to popsat, ale asi tam půjdeme v sobotu. 😀 Proč ne? Mohla by to být prdel. Na Marry a Amiru si vezmu kontakt, Amira nám ukazuje svoje tetování. Jé, to je Čihiro a Haku z Cesty do fantazie! Prý má ještě jednoho Haka na kotníku. Miluje filmy od studia Ghibli. Je to super, jak najednou více poznáváte lidi kolem sebe. Nikdo není nudný. Příjemně mě překvapilo, jak Marry navrhla ten Mačo bar jako moji rozlučkovou párty. Já to prostě nečekala, že mě budou mít takhle rády a půjdou se mnou někam. 🙂 Moje angličtina je z téhle skupiny nejhorší, ale i tak mě nevykopnou z kolektivu. 😀
Rozcházíme se a já jdu fotit lidi. Bohužel se mi nepodaří vyfotit nějakou pěknou skupinu kravaťáků, který fakt miluju. Prostě jsem z nich vždycky paf, strašně mě baví je pozorovat. Někteří jsou fakt pěkní, ale většina nosí roušku, tak se to moc říct nedá. Podvečerní atmosféra má něco do sebe, na focení je skvělá. Úplně to do vás vstoupí. Ještě zajdu naposledy do svého oblíbeného pekařství, koupím jeden a půl chleba a bulky s kari a azuki fazolkami. Dnes cítím ten pocit, že se mi odtud nechce. Zítra je můj poslední den. Vše utíká tak rychle a nemilosrdně.
Pročítám si ještě proslov a vychází to asi na 3,15 minut. Asi mi tam potečou slzy. Na druhou stranu, je zajímavé, že v něčem mám pořád smůlu. Keidži se neozval, takže s tím vařením lhal. Já nejdřív myslela, že je to vtip, ale on pořád že mi uvaří a tak jsem si myslela, že by to bylo přeci pěkné. Někdy příliš důvěřuju lidem a ti mě pak kopnou do zadku, jako on. Netipovala bych to na něj. Dorka mi taky neodepsala, na HELLOTALK jsem napsala nějakým Japoncům, kteří se učí češtinu a nikdo z nich taky za celý den neodepsal. Přijde mi, jako by se to všechno sešlo schválně.
Mrzí mě, že lidé jsou tak nespolehliví. Když něco nemůžou udělat, tak mají říct pravdu, že se jim nechce a nedávat plané sliby. Navíc ten týpek z rána mi píše, že v sobotu si nakonec zarezervovali průvodcovanou prohlídku památek. ??? Nechápu to, takový obrat, upřímně jsem se těšila, že si s nimi popovídám, ale nějak se mi v osobním prospěchu nebo jak to mám nazvat, nedaří. Chtěla jsem si aspoň zkusit průvodcování. Nic, no. Přemýšlím o tom, že bych příští rok odjela na práci do Japonska, ale nevím, jak to je s vízy, jaká je čekací doba. Takže když mi odpadla sobota, rozhodnu se zajet na Meet Up do ósaky. Nejdřív jsem Ósaku chtěla vynechat, jenomže se tam dá nafotit pěkné street foto a bude to pěkné. Zase to určitě zakřiknu, jako všechno, o čem jsem tady psala a nevyšlo. 😀
Pátek. Den D. Všechno letí tak rychle. Před 2 měsíci jsem přiletěla a teď utekly jako voda. Ráno vstávám trochu dřív, ještě si projdu řeč, abych se při čtení nezadrhávala, zabere mi celou A4. Potom na pánev hodím dva krajíce rýžového chleba a opeču je do křupava, navrch si namažu avokádo. K tomu si dám čaj mačča, který je z nějakého důvodu oslazený a nechutná dobře. Celou dobu jsem ho pila s tím vynikajícím mandlovým mlékem. Vůbec se mi nechce do školy. 🙁
Úkol ze včerejška jsem neudělala, proč taky, když mi ho už nevrátí opravený? Nechám si ho tedy na potom, na sebe hodím světle šedou sukni a světle zelenou blůzku. S sebou beru ještě magnetku. Žádné dárky nebo jídlo neberu (pro učitele).
Ráno se scházíme zase v 9, jen chybí Amira. Asi šla na to včerejší rande s Izraelcem. 😀 Nikdo o ní neví. Máme Hanu-sensei, děláme gramatiku 26. lekce a probíráme to hezky dopodrobna. Hlavně hodně mluvíme ve dvojicích, což je fajn. Cítím ten pokrok, najednou se člověk dokáže mnohem lépe vyjádřit. Nasbírala jsem nějakou tu slovní zásobu a vím, jak ji použít. S tím jsem právě měla problémy při kurzech v ČR. Člověk by chtěl sestavit větu, ale nevybavují se mu slovíčka a neví, jak má použít gramatiku… Ale tady, když mluvíte a opakujete věty každý den, tak vám to zevšední a přijde přirozené.
Marry ukazuje Jasuko-sensei ten Maččo bar se svalnatci, ptá se ji, jestli půjde s námi. 😀 Reta dodává, že ji asi těžko budou nosit (holka je dost při těle), tak jí řeknu, že ji můžou nést dva. Dohodneme se, že je dáme v sobotu. Nutná je rezervace. Při hodinách jsem trochu mimo, myslím na proslov, na Donnu, na moje další dobrodružství…
Odbije 13:10. Přesouváme se do spol. místnosti. Tam týpek z personálu vtipkuje a mluví o tom samurajském brnění v rohu. Ještě si dává helmu na hlavu. Taky bych si ji chtěla dát na hlavu, ale pak na to totálně zapomenu. Studenti podstupující ceremonii si sedají do předních řad, potom nás učitelka vyvolává. Jsem předposlední.
Pouští se ta hrozná BGM hudba, začíná předávání diplomů. Je to super pocit, že máte certifikát za práci, kterou jste do sebe investovali. Dotáhla jsem to na N4. Proslovy začínají, já mám nejdelší. Každý je při čtení nervózní, to samé já. Čtu ale pomalu, sem tam kouknu na lidi kolem. Reta mě nahrává. Dočtu to a spadne to ze mě.
Následuje potlesk, skupinové fotky a všichni se rozcházejí. Všichni ze třídy odešli, až na Retu. Tak se ještě fotím s Keigo-senseiem, který tam zůstal jako jediný učitel. Asami-sensei mi říkala, že byla dojatá z mého proslovu. Tam, kde bylo kandži, jsem si většinou psala výslovnost pro jednodušší čtení hiraganou. Celé jsem napsala od srdce:
すべては 2011 年に始まりました。 私が初めて日本語を「NARUTO」アニメにききました。 私はすぐ「そのげんごはかっこよく聞こえる、べんきょうしたい！」と思いました。
そして日本語がしゅみになりました。 この漢字はどういういみでしょうか？ この単語？ すべてを知りたかったです。
それから寿司、書道、日本語コース、合気道などを試し、ついに, 夢をかなえて日本に行きました。
チェコから13,000キロ離れた新世界を発見しました。 きょねんきめました。 京都のGENKI JACSで日本語を学びたいと思いました。
GENKIにはかっこいい先生がいて、ここでせかいじゅうから来たたくさんの友達に会いました。 たとえば, ドナさんは私のベストフレンドになりました。 GENKIは家族のようなものです。 ここは誰もが集まる場所であり、せんせいたちは生徒たちにこの魅力的な言語を教えるために最善を尽くします。 せんせいたちは毎日努力しており、自分の仕事に誇りを持っています。 けっか、毎週 „あたらしいGENKIのせいひん“ をつくります。
14、15ねんご、めいを日本につれていって、「エマ~ちゃん、あなたのおば は2024年にここで勉強しました」と伝えたいと思っています。 かのじょに私をほこりに思ってもらいたい。
京都はうつくしいまちで、いつも何かはっけんがあります。 ドナさんは „せいかつはアドベンチャー“ といいました。
今、自分が日本、京都、そして日本語をだいすきで、ここに来たこと こうかいしていません。 ぜんぶ,、これからも私の心の中にあります。ついに京都人になりました。
先生たちとこのすばらしいまちに色々お世話になりました、りがとうございます！。 GENKI JACSをぜひお勧めします！
Beru si ještě kontakt na Čiaga a Jarka, Jarek je ten Polák, co tu byl jen dva týdny. Dokonce mi nabízel, že bych mohla ubytovat japonský pár, u kterého zůstával, protože chtějí jet do Polska a pak do Prahy. Ubytovala bych je, ale… Je to škoda, tohle byl vždy můj sen. Nedá se nic dělat, popřeju jim štěstí a s Retou vyrážíme za rozevlátým Kevinem, který sedí u vodního kanálu za školou.
Rozevlátý Kevin chodí v pantoflích, je to hrozně vtipný člověk. Když mluví s ženskými, jako od nás ze školy, přidává jim za jméno ten uctivý titul -sama. Tak mu říkáme taky Kevin-sama, nebo Kevin-sensei. Ráno, když začalo vyučování, Mickey se někde zdržel. Učitelka se ptala, kde je. Kevin na to: „Bydlí na záchodě.“ Nebo, nastala pauza a Kevin vycházel ze třídy se slovy: „Dobrou noc.“ Je mi líto, že jsem s ním strávila tak krátkou dobu, protože je to zajímavý a hodný člověk.
Míříme takhle ve trojici směr SOY MILK RAMEN GION na doporučení od Marry. Pozici jsem si vložila do mapy a najdeme to rychle. Restaurace je prázdná, takže nemusíme čekat v pořadníku. Obsluha mluví anglicky, asi tam chodí spíš turisté než místní. Objednávání: číšník nám hned řekne, že na sloupu je info o Wi-fi. Připojujeme se, přes QR kód se dostaneme na web a házíme do košíku požadované položky. Hodím si jich tam několik, protože vše je tu bezlepkové a bezlaktózové! Venku si dokonce v automatu můžete koupit něco sladkého!
Je to vynikající! Naprosté おすすめ! „Osusume“ znamená doporučení.
Pokud budete v Kjótu, zajděte sem. Atmosféra je tu klidná, dostanete třeba rámen, který takhle nádherně naaranžovaný. Všechno mi moc chutnalo, všichni jsme byli spokojení. Úplnou náhodou sem vejde i Jenny, je taky ze třídy. Sedne si ale ke Kevinovi, takže moc neslyším, o čem si povídají. Jenny jsem moc nepoznala, ale je to taky sympaťačka. Rétě jsem taky řekla, že je sympaťačka. Bavíme se spolu třeba o tom, že bychom chtěly studovat na jazykovce čínštinu. Další člověk, který bych chtěl na čínštinu. Říkám jí, že do toho půjdu, ale ona mi ukazuje nějakou drahou jazykovku… Její nejlepší kámoška je ze Slovenska, a tak se dohodnem, že až za ní pojede, že se sejdeme v Česku nebo v Bratislavě. S Retou nechci ztratit kontakt. Každý rok by se dalo říct, že jezdí do Japonska. Prý zkoušela před lety i zkoušku N2! Nedala ji, ale i tak je to obdivuhodné.
Mám nesmírně příjemný pocit. Že někam patřím, že mě přijali tyhle lidi, že jsem s kamarády na jídle, že nás něco spojuje a že jsme si mezi sebou vytvořili pouto. Po tom, co se dostanu na byt, zbývá další důležitá věc: poslat balík. Vůbec nevím, jak to chodí, ale všechny potřebné papíry mám vytisknuté. Zajdu na poštu kousek od Saiinu. Mluvím anglicky, do toho trochu japonsky. Úřednice jsou nesmírně ochotné a vstřícné. Za pár minut je to vyřešené i s pohledy. Učebnice, celkem 4 plus papíry, které jsem narvala do jedné, stojí letecky 10 800 jenů, což je asi 1 600 Kč. Kdybych to poslala po souši, bylo by to levnější, ale bůh ví, kdy by to dorazilo.
Mezi těmi učebnicemi byla i nová, kterou jsme včera dostali, našla jsem ji totiž na netu a stáhla v PDF podobě, takže budu moct pokračovat ve studiu jazyka. Víří ve mně různorodé pocity a jelikož jsem najedená a je kolem šesté, vyrazím na KJÓTSKÉ NÁDRAŽÍ.
Nasedám do busu 205 a za chvíli jsem tam. Ta budova mě neustále fascinuje. Hlavně to, jak se v jejích skleněných tabulích odráží Kjótská věž tyčící se naproti. Udělám pár street fotek a vlezu dovnitř. Jedu sem taky proto, abych si vyzvedla jízdenky na Kurošio expres na neděli. Stojím ve frontě a najednou – vedle automatů jsou sloupy a na nich tabulky s nějakými instrukcemi. Náhle se ta tabulka ve stěně otevře a vykoukne zaměstnanec!
Tohle jsem viděla někde na fotce a myslela si, že je to koláž, ale není. 😀 Oni někteří turisté mají problémy dostat jízdenky a stojí u automatu třeba 10 minut. Mně to jde docela rychle, ale dostávám celkem 6 papírků. Nevím proč, ale hlavně, že je mám. A teď to nejlepší – promítání na schody. Když povyjedu po eskalátorech, ke schodišti asi v půlce nádraží, jsem svědkem promítací show s hudbou. Je to krásné, fotím, nahrávám, užívám si tu noční atmosféru.
Rozhodnu se jít ještě k chrámu Tódži, jehož komplex je celý zavřený, ale aspoň vykukující nasvětlená pagoda se dá vyfotit. Potom ještě zajdu do svatyně, u které jsem byla hned po příjezdu v březnu a fotím noční foto. Dojdu na Kjótské nádraží, abych nasedla na bus, který jede špatným směrem, takže se musím vrátit a nasednu na metro.
Byl to skvělý den, dala bych mu 5 hvězdiček. Na byt přijdu unavená, umyju si vlasy, nastuduju zítřejší vlaky na sraz pro Meet Up, nabiju baterky na foťák…
Vezmu to zkrátka. Sobota vypadá takto: vlakem dojedu ráno na stanici Hašikara nebo tak nějak, kde je sraz na Meet Up. Je tam víc cizinců než Japonců. Nejzvláštnější je asi Marek z Německa. Typicky ráčkuje a do toho ještě šišlá, takže je mu špatně rozumět. Je ještě vyšší než já, má dlouhé vlasy, brýle a prsa větší než já. 😀 No, každý je nějaký. Je nás přes dvacet a vydáváme se vlakem na konečnou stanici do jednoho městečka, odkud jdeme asi 50 minut k závěsnému mostu 星のブランコ (Hoši no buranko).
Jak říká vedoucí výpravy, mladá Američanka, která učí anglicky Japonce, je to skrytý klenot. Tento most je 280 metrů dlouhý a pne se 50 metrů nad zemí. Turisté o něm vůbec nevědí, což je fajn, aspoň je tam málo lidí. Další vtipný okamžik je, když jeden z Japonců přinese trojnožku a nastavuje foťák na skupinové foto. Jeden kluk ze skupiny poodejde a začne si česat vlasy. Kartáčem na vlasy. Má zrcátko, pořád se na sebe dívá a trvá mu to tak minutu. No, tohle jsem fakt ještě neviděla.
Uděláme fotku, vlezeme na most a on zase vyndá to zrcátko a češe si ty vlasy. Vítr mu je pročechrává ale on to dělá pořád. Fakt ujetej. Ani žádnej krasavec to není. 😀
Oddělím se od nich, protože chci ještě stihnout Nanzendži a pobalit si. NANZENDŽI je tentokrát zadarmo a i když je Golden Week a turistů je tam hodně, pořád je tam příjemná poklidná atmosféra doprovázená svěže zelenými momidži a zurčením vody. Chrám má určitě zajímavou historii, ale já tam jdu z jiného důvodu – v areálu se nachází vodní akvadukt. Vlastně ani nevím jeho historii nebo jak je dlouhý, ale je to velice zajímavá stavba a unikátní kombinace, aby byla v areálu chrámu. Ještě zajdu do svatyně nad ním a vracím se na byt.
Uklízím, myju podlahy, začnu si balit. Večer se Macho bar nekoná, protože když přijedu o něco dřív, Marry, organizátorka, mi napíše, že se po městě potlouká s bratranci. Reta taky váhá na Instáči a nikdo další účast neslíbil. Trochu mě to mrzí, mohla to být prdel, ale co se dá dělat, lidé jsou nespolehliví. Koukněte se aspoň na video:
Ve dvou to nemá smysl a tak to sabotujeme. Udělám pár posledních street fotek, naplánuju si vlaky na zítřek a zjistím, že mi v Nači proprší. Asi.