Včera jsem si pohrála se čtyřmi kraslicemi, které jsem nabarvila buď namodro nebo načerveno, abych je donesla dnes do školy. Celkem mi to zabralo 2 hodiny času, do toho počítám i schnutí.
Jelikož škola začíná až ve 2 odpo, rozhodnu se začít mapovat místa s hanami, která jsem si zapsala do sešitu. Něco jsem si vyhledala sama, něco je tip od učitelů. 4 km, samozřejmě pěšky od Saiinu, se nachází svatyně HIRANO. Dneska je počasí jako dělané pro procházky a focení, a tak si beru do batůžku jen foťák s objektivy a pitím a vyrážím po deváté.
Kolem téhle svatyně jsme jely s Donnou busem ještě v březnu, kdy byl park normálně otevřený veřejnosti, takže jsem si naivně myslela, že to tak zůstane. Ale ne. Všude kolem jsou davy turistů, kteří chodí také do blízké svatyně Kitano. Nejdříve musíte zaplatit vstupné 500 jenů, to je jen do areálu svatyně. Pokud chcete na sakury, musíte zaplatit dalších 500 jenů, protože parčík se sakurami je ohraničený červeno-bílou fólií. No, vydřiduši. Na druhou stranu to chápu, protože když jsem byla uvnitř, bylo tam jen pár turistů a většina Japonci.
Nejprve mě park zklamal – divoká zahrada se sakurami. Nečekejte tam žádný upravený záhon, prostě a jednoduše, mezi sakurami roste na divoko řepka, tráva je také vysoká, ale když se trochu procházíte a potom si posedíte na lavičce, začnete vnímat příjemný poklid tohoto místa. „Poklid“ v uvozovkách, protože park je hned u hlavní silnice. Na větvích stromů poskakují ptáci, kolem proletí žluťásek, květy třešní hezky voní a řepka to tam hezky rozsvěcuje žlutou barvou.
Ve škole se dějí znovu změny. Do třídy nám přibývá Leandor, 17letý klučina ze Španělska, který má jednoho z rodičů Němce. Umí tedy španělsky, německy, rusky, anglicky, japonsky. Japonsky je opravdu dost vymluvený, anglicky umí skvěle. S Donnou se nad jeho talentem na jazyky na chvíli pozastavíme, takže i když na stůl vyndám vajíčka a naaranžuju je, všechno se kvůli novinkám a sloučení dvou tříd úplně zamluví. Ale aspoň učitelka si je vyfotila. Ano, už nebudeme třída Kinkakudži, ale Katsura. 🙁
Nora, ta 16letá, co ráda kreslí mangu, s námi není, dali ji o úroveň níž. Učitelka Juri nám říká, že tento týden budeme každý den začínat v půl desáté ráno, takže to bereme na vědomí, ale v rozvrhu je pěkný binec. Třeba na středu je rozvrh úplně prázdný, na dnešní dvě první hodiny jsme tam neměli napsaného žádného učitele.
V úterý nám přibývají další dvě nové spolužačky – Vanessa a Jenny. Obě z Německa. Vanessa je ženská při těle, která je matematikářka, takže když Milithe řeší, rozpočítání peněz za ubytování s kamarády, má se koho zeptat. Přidali k nám taky Mickeyho, takže je nás dohromady 9. Tenhle týden ale tři lidé z naší třídy končí, takže nás bude zas o něco méně.
Probíráme gramatiku 20. a 21. lekce. Musím říct, že se to dost plete, někde jsou výjimky, takže i úkoly jsou tipovačka. Je to gramatika s といいました, でしょう, とおもいます. Ono to na pohled vypadá jednoduše, ale komplikuje to používání ふつけい formy. Dále probíráme změnu は na が, nejlepší jsou cvičení, kde máte věty převádět do tohoto stylu a nezapomenout právě ふつけい formu. Leandor je opravdu dobrý v gramatice, ale je tu právě jen na dva týdny a Donna si ho oblíbila. Je totiž o dva roky starší než její vnuk, takže ho tak trochu bere jako vnuka. Vanessa, ta učitelka, je taky celkem dobrá a každou hodinu háčkuje. 😀 Stíhá prostě poslouchat učitele a přitom háčkuje. Taky přijela jen na dva týdny.
V úterý ráno si beru s sebou foťák, fotím ten krásný kanál lemovaný sakurami hned za školou. Turistů je tady tak akorát, nikdo nepřekáží, neprodíráte se davy. S Donnou jsme se včera totiž dohodly, že půjdeme na Seirjúden. Je to tip na hanami od učitelů. Pořád nemám data v mobilu, takže se dohodneme, že se tam prostě sejdeme – ona pojede taxíkem, já půjdu pěšky.
Po škole vyrážím, jenomže samozřejmě musím procházet davy a davy turistů před svatyní Jasaka. Tam potkám Alice s kamarádkou, říká, že jdou do parku na piknik. Jdu podle offline map po vyznačené stezce a když už jsem hned pod vrcholem, narazím na plot. Je kolem celého areálu, takže se musím vrátit kousek zpátky a obejít to. Donna ale nikde. Na parkovišti vidím taxi, ale nikdo tam není. Kupuju vstupné, u hlavní budovy jsou v botníku boty, které vypadají jako její. Není tam.
Tak se kochám výhledem z vyhlídkové plošiny, bohužel, viditelnost je na prd, ale i tak je panorama pěkné. Ještě chvíli čekám před halou a rozhodnu se jít na vyhlídkovou plošinu, že ji najdu třeba nahoře. Tam taky není, takže si říkám, že budu na plošině a budu koukat dolů, jestli ji neuvidím. No, nakonec jsme se nesešly, ale to je jedno. Tohle místo pro mě nebylo až zas tak paf, sakur tam bylo hodně, ale většina nebyla plně rozkvetlá. Výhledy tedy pěkné, jen to počasí mohlo být lepší.
SEIRJÚDEN byl postaven v roce 1913 u svatyně Kitano, ale v roce 1947 byl přesunut nad Kjóto a stalo se z něj výcvikové dódžo pro členy policie. V areálu se také nachází hrobka císaře, který se nechal pohřbít společně se svým samurajem, aby ho strážil i po smrti.
Od Seirjúdenu scházím dolů po Kjóto trailu směrem svatyně Heian. Úplnou náhodou narazím na kouzelné malé místo SONŠO-IN. Je to malý chrám a u něj jedna sakura. Jenomže tady je takový klid a nikdo tu není, že je to prostě neskutečné. Tu jednu sakuru fotím ze všech úhlů, snažím se zachytit ten okamžik. Zouvám si boty, vyjdu po pár schodech k oltáři a pak si sednu na terasu chrámu a jen koukám na tu kvetoucí nádheru, která taky krásně voní. Jen poznamenám, že všechna místa, která jsem tu zmínila na hanami, najdete v článku o hanami i s mapou.
Fotky ze včerejška dopadly dobře, přihlašuju se na Meet Up na další akci konající se v neděli – má být v kavárně kousek od Saiinu. Jsem na to zvědavá, třeba tam natrefím na zajímavé lidí nebo nějakého krasavce. 😀 No, jak jsem myslela, že budu mít aspoň to rande… Je to slabota. Fakt. Já teda nejsem zrovna ten průbojný typ, který pořád někoho uhání a to taky může být kamenem úrazu, přiznávám. Na Badoo natrefím na jednoho Japonce, vyměňujeme si každý den pár vět. Píšu mu, že bych se ráda sešla a popovídala, něco jako kulturní výměna, on souhlasí, ale žádná iniciativa od něj nevzejde. Jen to, že každý den končí kolem šesté. Napíšu ještě jednomu Taiwanci, na fotkách vypadá celkem dobře. Psala jsem si s ním chvíli loni, říkal, že 6 let pracoval v Japonsku. Jenomže neodpovídá. No, tak to prostě chodí. Buďto mají zájem, nebo ne. Teď mám stejně mozek zaměstnaný obíháním míst s hanami.
Velkou radost mi udělá sestřenka, která mi koupí rovnou 10 kafí na webu. Chce mě podpořit a zároveň vím, že to dělá i kvůli tomu, co se loni stalo. Píšeme si, jak se máme atd. Potom mi kafe koupí jedna čtenářka, protože jsem naplánovala vypuštění překladu jedné krátké web novely, na které jsem pracovala před odletem do Japonska. Ještě si telefonuju s bráchou, pošlu si hlasové zprávy s kámoškou.
Ve středu po škole se vrhnu na všechny články, které mám sepsané pro sekci Život v Japonsku. Projdu je, doplním fotky, zveřejním. Vím, že zájem zas tak velký nebude, protože to je placené, ale sepisování toho všeho zabere hodně času, natož úprava fotek.
Čtvrtek je pro mě nejzajímavější. Ale nejdřív ke škole. Nejdřív se dovídáme, že příští týden v pátek budeme psát test – hurá. Jen ze čtyř lekcí; 20. – 23. Příští týden budeme mít i dvě hodiny kandži. Donna, která se opravdu nezdá, když ji neznáte, vtipkuje, jak se těší, že pojede v pátek na Festival penisů. Ano. V Tokiu je festival penisů. Je to obrovské procesí, kde se vynáší penisy, lidi se jich mohou dotýkat, fotit… Je to znovu takový symbol plodnosti a příchod jara. Já se dnes rozhodnu zajet do části zvané Udži. Tam se totiž nachází chrám Bjódoin a 8 km od něj je Fušimský hrad. Obě místa chci zmapovat pro hanami. Počasí je teplé, kolem 20 stupňů, ale sluníčko je za závojem mraků, nemá sílu a zase fouká vítr.
Rozhodnu se jet z vlakové zastávky Gion Šidžó na Tófukudži, tam přesednout na Nara Line. U Fušimi je samozřejmě nejvíc lidí, protože všichni jdou na Fušimi Inari. Nakonec tedy vystupuju v Udži. Tohle místo je proslulé pěstováním čaje mačča. I z vlaku můžete mezi domy vidět políčka s čajovníky, nad kterými jsou černé plachty. Jsou tam z důvodu toho, aby se v listech vytvářelo více chlorofylu.
BJÓDOIN je zatím nejdražší památka, je tam taky hrozně lidí. Avšak musím říct, že hlavní budova je opravdu nádherná. Je položena uprostřed parku a kolem ní je jezírko. Do budovy naštěstí není vstup povolen (zepředu), takže se dá hezky vyfotit bez lidí uvnitř. Kolem ní je taky pár hezky rozkvetlých sakur, takže tam pořídíte určitě pěkné fotky. Potom se vydávám k řece, kde je promenáda a cestu lemují také sakury. Milithe mi říkala, že tady byla s kamarády včera. To pršelo, ale říkala, že se jí tam líbilo. Jen taková vtipná vsuvka. Milithe letěla s kamarády do Koreje, samozřejmě aby si mohla zase prodloužit pobyt v Japonsku. V Koreji prý bylo hrozné to, že se toaleťák musel házet do odpadkových košů. Tu hodinu jsme zrovna měli Juri-sensei a ta říkala, že v Koreji žila 6 let.
Voda v řece je dravá a čistá, 36 minut od Bjódoinu je přehrada, ale já na to nemám čas. Je totiž asi půl čtvrté a potřebuju popojet vlakem k Fušimskému hradu. Vracím se tedy skrze nákupní uličku, kde podle mého neprodávají zmrzlinu ze sóji, nechce se mi ani ptát, ale je tam hodně lahodně vypadající věcí vyrobených samozřejmě z mačči, jako mačča rámen, dezerty atd.
Popojedu tedy pár zastávek lokálkou a vystoupím na stanici Momojama. Od ní procházím rozlehlým parkem s cypřišemi k hrobce jednoho z císařů. K hrobce se přímo nedostanete, ale můžete se na ni podívat z dáli. Od ní vedou schody dolů do parku a je tam i výhled na město. Turisté žádní, pár místních. Tohle místo bych doporučila pro ezoteriky, nějakým způsobem tady cítím velice pozitivní energii. Hrobka vypadá jako nenápadná kamenná kopule. V této oblasti se takových hrobek nachází více. Cítím tady klid a pozitivní energii, líbí se mi tu.
Parkem projdu k FUŠIMSKÉMU HRADU. Na netu jsem viděla, že by měl být zadarmo. A opravdu je. A taky je to pecka. Tady je úplně nejkrásnější hanami. Před a pod hradem je nespočet plně rozkvetlých sakur různých barev a květenství. Hrad je z nějakého důvodu uzavřen, přímo k němu se nedostanete, protože tam jsou řetízky. Pro mě je tenhle hrad nejkrásnějším, který jsem v Japonsku viděla. Normálně jsou hrady bílé, nebo můžete vidět černé, ale tenhle má zajímavou tlumenou barevnou kombinaci a je opravdu nádherný. Kolem je i pár konstrukcí s vistáriemi, kousek jsou hřiště, kde dovádí děti. Když už jsem u hřiští, ta jsou tady plná. U nás jsou jako místa duchů, děti si na ně už nechodí hrát, ale tady vidíte hřiště většinou plná.
Hrad nechal koncem 16. století postavit Tojotomi Hidejoši. Na jeho stavbě pracovalo prý 20 – 30 000 dělníků. Hrad sloužil jako rezidence a byl proslaven tzv. Zlatou čajovnou, jejíž stěny byly obloženy tenkou vrstvou zlata. Ten byl potom zbourán a až v roce 1964 vznikla jeho kopie. Hrad byl otevřený veřejnosti, ale jelikož po roce 2000 upadla jeho popularita, byl uzavřen. Později kolem vznikla hřiště a tak se jeho okolí znovu zpřístupnilo.
-zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fušimi_(hrad)
Sednu si na lavičku a dám si poslední balíček krekrů. Koukám na obrovský a úchvatný hrad, potom nainstaluju teleobjektiv a jdu fotit detaily a sakury. Fotek nadělám pro jistotu hafo. Takže tohle je na hanami absolutní DOPORUČENÍ.
Po páté nasedám na vlak a dojedu na Kjótské nádraží, které je vytížené jako vždy. Kousek od něj je totiž obchoďák s elektronikou, kde by měli prodávat 90denní simky. Jenomže když dojdu dovnitř, je tam několik pater s elektronikou a já nevím, kde ty simky hledat. Nikde je nemůžu najít. Ptám se prodavače japonsky ve druhém patře, ten mě pošle do suterénu. Tam mají sice mobily, ale stojan se simkami nevidím. Ptám se tedy dalšího zaměstnance, ten mě dovede přímo ke stojanu. 15 GB na 90 dní stojí necelých 5 000 jenů. Mně to stačí, protože tu budu už necelé dva měsíce a většinou se stejně připojuju přes wifi. Tohle bude spíš taková nouzovka. Zaplatím, dostanu balíček se simkou, protože eSIM můj mobil nepodporuje.
Nasednu na metro, dojedu na Šidžó a tam přejdu na Karasuma station a nasednu na oblíbený Hankjú line. Na bytě si dám velkou misku polévky, kterou jsem si uvařila a rýži s kimči a rybou. Potom studuju návod k simce. Vše nastavím, ale nefunguje. Pročítám znovu a hle – na papírku, který je k tomu přiložený je, že jedna informace se změnila. Přepíšu údaj v mobilu a tadá, data fungují. Někteří lidé totiž využijí pomoc od Vittoria-san ve škole, jako třeba Donna.
Mám hroznou chuť na čtení, a tak se vrhám na další kapitoly Yu Wu. Ještě chci zmínit, že na Taiwanu udeřilo zemětřesení. Nejsilnější za posledních 25 let, více než 7 stupňů.
Pátek. Ráno na první dvě hodiny Alice nedorazí, je to její poslední den. Potom přijde s tím, že musela uklízet byt. Odlétá už dnes v půlnoci. Všichni ji mají rádi, protože je taková roztomilá. Procházíme slovíčka 23. lekce, Donna se těší na penisy a přijde do školy se stylovou taškou na kolečkách, kterou si včera koupila. Keigo-sensei, který miluje karaoke a Star Wars, se opravdu nezapře. V jednom z jeho cvičení jsou dvě hlavní postavy v dialogu Luke Skywalker a Darth Weader.
Hned po vyučování proběhne tradičně ceremonie, všichni 3 spolužáci s pár dalšími mají proslovy. Jak se všichni rozutíkají, přijde Čiago a chytne se mého rozhovoru s Donnou. Vypráví mi totiž o jedné restauraci s running suši kousek od Saiinu. Říkám jí, že tam někdy zajdeme. Donna musí na vlak a tak odchází a Čiago se mě ptá, jestli s ním nechci zajít na jídlo. Toho kluka mám ráda, je zábavnej a spolehlivej, ale stydím se za to, že jeho drmolivé a rychlé angličtině nerozumím… Jo, připadám si jak debil, ano, ale stejně mám v plánu se jít najíst do parku, když je tak hezky a tak ho odmítám.
Ještě předtím jsem se přihlásila na hodinu malování draka s Hanou-sensei. Jelikož byl zájem vysoký, konalo se to ve společenské místnosti. U stolu jsem seděla s Leandrem, který sice dneska skončil, ale odjíždí až pozítří, Vanessou, která dnes taky skončila a Raffou, tou poloviční Portugalkou. Tuhle holku jsem začala mít ráda.
Nejdřív studovala ve Fukuoce, tam se jí líbil nějak učitel, tak ho vždycky ve vtipu zmiňovala ještě když jsme měli společné hodiny. Má ráda piercingy a tetování, takže nám potom ukazuje jak si nechala ve Fukuoce vytetovat na ruce letepočty, pak říká, že šla v Gionu do tatérského salónu a když se ptala, jestli umí anglicky, řekli že ne, ale když se zeptala, jestli umí portugalsky, tak ano. Maník tam byl prý Brazilec. Takže jí vytetoval draka skoro přes celá záda! Ještě dneska ji to dost bolelo. Má totiž pěkně zazobané rodiče. Ti ji přijeli navštívit. Její táta, Švýcar, je totiž nejlepší v… Ona se to snažila vysvětlit, ale bylo to něco s trávníky pro tenisové kurty.
Když jsme domalovali obrázky draka, ještě jsme se hromadně vyfotili. Už také začínám plánovat, kam vyrazím na cesty po škole. Chci na chvíli zůstat na kvetoucí vistárie v Kjótu, pak přejedu na Kjúšú. Tam chci totiž jít dobrovolničit. Ozvala jsem se jednomu týpkovi z čajové farmy, že bych u něj chtěla strávit dva týdny. Je kousek od Nagasaki a teď čekám na jeho potvrzení. Dobrovolničení je totiž skvělé v mnoha věcech. První samozřejmě procvičit japonštinu, další že žijete přímo s rodinou, pracujete pro ně třeba čtyři hodiny denně výměnou za ubytování a stravu. V Japonsku je toto legální, ale kdyby vám za tu práci dávali peníze, to už legální není. Takhle se dá ušetřit mnoho kaček, samozřejmě můžete dobrovolničit všude ve světě. Já si vybrala web Helpex, kde jsem se zaregistrovala a vytvořila profil. Chtěla jsem totiž dobrovolničit i na Taiwanu, tam byly rodiny, kterým jsem napsala, ale bohužel, ani jedna mi neodpověděla, z nějakého důvodu přestaly na Helpx chodit. Tak ještě uvidím, každopádně, Taiwan je ještě daleko, teď je teprve začátek dubna. Z Japonska budu odlétat 27. května do Busanu, kde strávím min. týden.
JAK SE MNOU VYJEBALI ŽELEZNICE, ALE DALY VZNIKNOUT KRÁSNÉMU VÝLETU
Jinak jsem tenhle titulek ani napsat nemohla. Představte si to. Něco si naplánujete, víte, jak se tam dostat, protože se na to podíváte do mapy, těšíte se na to místo, protože je tam záplava hanami a zároveň nádherný komplex buddhistického chrámu s léčivou bohyní pro oči… Tsubosakadera. Najděte si fotky na Google mapách.
Jenomže-
V sobotu ráno se nabalím a sbalím, abych se pak na Kjótském nádraží zase svlékla, protože začíná být teplo. Projdu turnikety a chci nasednout na vlak do Nary. Najdu ho, nastoupím, ale Google mi říká, že je to linka Kintetsu, ne linka Nara. Čas odjezdu mají ty vlaky stejný, takže vystupuju a hledám tedy Kintetsu. Nikde to nemůžu najít, všude mraky lidí a tak se ptám nádražáka. Ten mi řekne, že to jede z prvního patra. To jsem fakt nečekala, dobře, projdu tedy turnikety na Kintetsu line, abych zjistila, že vlaky téhle společnosti jsou jen pro REZERVACE! Néé! Potvrdím si to ještě na stránkách společnosti, protože jsem si předevčírem zprovoznila tu japonskou simku (koupila jsem si ji až po měsíčním pobytu). 😀 Vlak nemá ani jeden vagón s nerezervovanými místy, takže si na to dejte pozor.
No, pěkně mě to nas*alo, takže co teď? Chvíli to vydýchávám a pak si říkám, že jsem tam asi neměla jet. Počasí je totiž krásné a dokonce teplé, sluníčko má konečně sílu, kdy se člověk může i trochu opálit. Do batohu nacpu mikinu a tenkou bundičku a vydám se k chrámu KOŠODŽI, který je hned pod Nišihongandži. Vstupné je zadarmo, turistů je tam hrstka, sluníčko svítí a je možné vstoupit do velkých síní. Uvnitř jsou krásné pozlacené oltáře, takže před jedním chvíli posedím na tatami a pak se rozhodnu – vydám se na výlet, který jsem si plánovala až za pár týdnů. Přejdu tedy k vlakové zastávce a popojedu vlakem přes Arašijamu, koukám, jak v profláknutém bambusovém lese je hlava na hlavě, z čehož se mi dělá zle, protože jestli si pamatujete, objevila jsem v březnu bambusový les, kde nejsou žádní turisté.
Vystupuju na zastávce HOZUKYÓ – dejte si znovu pozor jakým vlakem pojedete, protože rychlík tu nezastavuje. Tohle je naprosto parádní. Úplně dokonalé. Vlak zastavuje na mostě klenoucím se nad soutěskou s dravou řekou, všude jsou hory a mezi stromy svítí bílé třešně. Žádní turisté, žádní lidé. To je přesně to, co miluju. Jenom příroda.
Sejdu od stanice a vydávám se po silnici podél řeky. Potkávám jen Japonce, nadšené turisty, kteří zdraví buď mě nebo já je. Nemůžu se nabažit té krásy. Úplnou náhodou jdu kolem lanového mostu (jedna z věcí, které jsem chtěla v Japonsku vidět). Na něm je důchodce s foťákem, má samozřejmě teleobjektiv jako většina Japonců a ptá se mě japonsky, odkud jsem. Pak mi říká, ať se podívám do dáli, že je tam loď. Opravdu, řeku totiž můžete sjet na takovém hromadném raftu. Myslím, že to Donna sjížděla taky, musím jí to říct. Lidé nám mávají, most přejdu na druhou stranu, kde je železniční zastávka. V noci je nejspíš osvícená, protože jsou všude žárovky. Koleje jsou lemované třešněmi, takže se to snažím zachytit. Tohle místo je prostě pecka a jsem ráda, že jsem sem dneska šla.
Jdu vlastně po Kjóto trailu, nejdřív podél řeky Katsury, po pár km stezka odbíhá od silnice a jde se jen po cestičce podél řeky KIJOTAKI v údolí. Potkám opravdu tak 10 lidí. Voda v řece je místy kýčovitě azurová, nevím, jak to mám vyfotit, takže fotím každý kout a zákrutu. Lesy zde jsou cypřišové, za chvíli si sundavám legíny a jdu jen v tričku a sukni. Batoh mám pěkně narvaný, nesu si s sebou i oběd a čtečku. Tuhle část cesty jsem šla v březnu, kdy jsem házela ty šavle. Dneska mi je naštěstí dobře.
Dorážím k legendárnímu červenému mostu, pod nímž jsou velké balvany, beru to přes něj a potom sejdu dolů k druhému betonovému mostu, abych si sedla pohodlně na balvany u řeky a dala si tam oběd. Překvapuje mě, že vidím fialky, barvínek, pelyněk, jitrocel. Prostě to, co roste i u nás. Koupila jsem si nakládanou zeleninu a bramborový salát. Miluju to, jak si do batohu dáte hůlky a pak s nimi prostě jíte. Praktičtější než příbory. Dávám si ještě vařený batát. Není vůbec oranžový a tak sladký jak ho my známe. Na bentíčka už nemám chuť, protože po posledním jsem měla nepříjemný pocit od žaludku. Sluníčko pěkně svítí, možná budu mít spálený obličej, ale mám s sebou klobouk. Za mnou se usadí dva Japonci. Po obědě si sundám boty a ponožky, ty nechám sušit a chvíli se jdu projít naboso po kamínkách a stoupnu si do studené vody. Znovu se usadím a asi hodinu si čtu, jen poslouchám hučení řeky a ticho kolem, nechávám se nahřívat.
Pokračuju po Kjóto trailu směrem na sever, kochám se výhledy, které stejně nejdou zachytit na foťák ani video. Naberu si vodu z řeky, protože mi dojde pití. No, snad tam nevypouští splašky… 😀 Dojdu do části, kde je hotýlek, pár restaurací hned u řeky a vystoupám po schodech k chrámu DŽINGO-DŽI. Chtějí 800 jenů za vstup. No, stejně jako za turisticky profláknutý Bjódoin. Turisti tu prakticky nejsou. Areál je pěkný, je z něj dokonce vyhlídka na řeku a hory.
Ještě dojdu částečně po silnici a cestě k chrámu, který je na seznamu UNESCO, ale nepřijde mi nijak zvenčí zajímavý a tak se rozhodnu jít na autobusovou zastávku. Ta je dole přes silnici. Provoz je tu silný, samozřejmě mě nikdo nepustí, takže autobus, který přijel, mi ujede před očima.
Za chvíli přijíždí jiný, jenomže v zatáčce sejme kužel u nějakého domu, protože se vyhýbá náklaďáku. No, nevím, proč se tam ten náklaďák cpal, ale podaří se mi přejít silnici a nasednout. Řidič ale vystupuje a říká, ať chvíli počkáme. Asi sejmul víc než kužel, možná odřel i samotné vozidlo, nevím. Takže sedíme v autobusu a čekáme. Mně je to jedno, jsem ráda, že to prostě jede někam do Kjóta. Řidič se omluví a pak rozjede. Silnice je tu opravdu úzká, řidičku bych tu dělat nechtěla. Říkám si, že tenhle den je takový zvláštní na dopravní prostředky.
Když přijdu na byt, nažhavím noťas a jdu tedy hledat ty spoje k Tsubosakadera. Zarezervuju si vlak hned ráno od úžasné společnosti Kintetsu, který jeden do Nary na konečnou. Z konečné je to jen pár metrů na další nádraží, kde se přestoupí na jiný vlak a kousek popojede, pak už je to 3,5 km k chrámu pěšky nebo busem. Říkám si, jo, popojedu tím vlakem, pak tam vyjdu pěšky a zpátky sjedu busem, zítra odpoledne v 5 chci jít totiž na Meet UP, který je kousek od Saiinu.
Jenomže-
Zase narazím. Fakt smůla. Po tom, co jsem si zarezervoval jízdu tam, zjistím, že ta druhá železnice je taky provozovaná zpropadenými KINTETSU line, takže potřebuju druhou rezervaci místa. Dobře, dívám se a… vyprodáno. Jediné volné je ve vlaku, který jede víc než hodinu po příjezdu k přestupní stanici. Takže se divám na busy. Ty zase jezdí víc jak po hodině. To už bych mohla dojít pěšky na stanici, odkud jezdí přímý bus k chrámu, ale ten zase jede tak a tak, protože je víkend. Asi hodinu strávím nad vyhledáváním spojů s tím, že je to na hovno, takže se nakonec rozhodnu jet zítra jen do Nary, do centra.
Mrzí mě to, ale takhle debilní logistiku jsem ještě neviděla. V neděli ráno tedy sjedu tím úžasným vlakem z prvního patra Kjótského nádraží, kdy průvodčí jen rychle prochází kolem cestujících a vystupuju na stanici Jamato. Dojdu k areálu, kde stával CÍSAŘSKÝ PALÁC v době Nara a kde bývala ministerstva atd. Park mi přijde jak z dob komunistů. Jako opravdu. Je to obrovská plocha, přes kterou vede železnice. Proč? Dokážete si představit třeba, přeženu to, ale Pompeje, přes které vede železnice a silnice?
Je třeba říct, že se dochovaly jen základy budov, stojí tu jen repliky bran a hlavní budova je pod rekonstrukcí. Nechápu velké vyasfaltované či kamínkové plochy, nechápu ty hnusné přízemní plechové budovy, které to tu hyzdí (ta za hlavní síní je postavená asi za účely rekonstrukce té budovy ?). Povzdychnu si nad tím, jak to tu vypadá, že to tu mohli udělat lépe, fakt to vypadá, jak kdyby to tu zřídili komunisti, jak to bývalo u nás. V obodbí Nara to tu muselo vypadat úchvatně, opravdu škoda, že se nic nedochovalo, ani tu nejsou nějaké tabule s historií, jen u budovy ministerstva války. Avšak, jedno pozitivum ten park má. SAKURY. Nejrozsáhlejší pole sakur je tady. A nejsou tu turisti, jen místní a opravdu to stojí za to.
Od paláce se vydávám ke kófun hrobkám, které jsou prostě zajímavé už z hlediska provedení. Normálně byste si jich nevšimli, protože vypadají jako ostrůvek obklopený vodním příkopem. Jenomže kdybyste se vznesli nad ně, uvidíte, že jsou ve tvaru klíčkové dírky. Zajímalo by mě, jestli v období Kófun znali klíče, nebo jak to vůbec vzniklo. Jsou tam pohřbeni samozřejmě císaři, avšak všechny hrobky jsou zarostlé stromy a nepřístupné, takže nic neuvidíte.
Nara se mi nějak nelíbí. Procházím podél hlavní, je to tady prostě funkcionalistické. Samé betonové budovy, nic zajímavého a pak… Úplnou náhodou najdu naprosto krásné hanami podél VODNÍHO KANÁLU ŘEKY SAHO (mapa v článku s hanami). Jedinou nevýhodou je nekonečně Japonců.
Avšak jakmile dojdu k hlavní stanici vlaku, bože, těch turistů. Je mi na zvracení. Všechno se to táhne od hlavního nádraží směrem k Tófukudži a Narskému parku. V Naře jsem byla před 8 lety, bylo tam taky lidí jak much, ale dneska mě to znechutilo pořádně, asi proto, jak jsem se prodírala i na Kjótském nádraží těmi stovkami a stovkami lidí… Hledám lavičku. Nejsou tu. Sednu si nakonec do stínu k záchodům a dám si dvě uvařená vajíčka, dva sakurové moči a radši pádím na nádraží, abych dojela na Kjótské nádraží a domů.
Něco mi říká, abych se podívala na stav IC karty. Jen 260 jenů. Jak je to možný? Před pár týdny jsem si dobíjela 10 000 jenů. Takže si dobiju zde, jinak bych možná nedojela. Nevím jízdné. 😀 Sednu si na perón a čekám na vlak. Jeden mi ujede přímo před ksichtem. Další jede za pár minut. Když už má přijet, tak… On mi ujel! To je jak naschvál! Jak mi mohl ujet? Seděla jsem tak ve 3/4 délky nástupiště. Potom jsem to zjistila. Některé vlaky mívají méně vagónů a nepřistaví až úplně na konec nástupiště. Ten vlak, co mi ujel, zastavil asi tak 3 metry za mými zády a já ho neslyšela. Nakonec nasednu na lokálku, která jede asi hodinu. Ve vlaku mi tečou slzy.
*
Včera to byl totiž rok, co jsi měla pohřeb. Před pár lety jsi mi začala říkat, že chceš zahrát na pohřbu Špinarku (jak přezpívala tu píseň od Ennia Morriconeho). Vždy jsem to brala jako vtip. Před dvěma roky jsi ale řekla, že chceš zahrát Traktor, Letokruhy. Pořád jsem to nebrala vážně. A nakonec jsme ti to nechali zahrát. Moc ráda jsi poslouchala rádio BEAT. V autě. Když jsme spolu jely, zpívaly jsme si nebo jsme si něco prostě zesílily a poslouchaly společně.
Vybavuje se mi to, jak jsem ti v nemocnici ani nemohla vyčistit zuby. Byla jsi tak slabá, že jsi ani nedokázala vyplivnout vodu. Jak jsem ti mohla umýt vlasy, když ti ty debilové pošramotili obratle na krku, když tě přenášeli na vyšetření? Zacházeli s tebou jako s kusem pytle. Dokázala jsi hýbat jen nohama a rukama. Záda v neuvěřitelné bolesti, to samé krk. Nemohli jsme tě vyvézt ani na debilním vozíku ven na sluníčko. Co to kurva bylo? Co? Proč? Naprosto zdravá ženská, nikdy se s ničím neléčila a z ničeho nic ji to takhle sežralo, uvěznilo a nepustilo. Ta krutost. Ta nemilosrdnost.
„Vaše maminka vydrží už jen pár hodin. Připravte se na to. Tohle jsem už viděla hodněkrát.“ Tohle mi sdělila sestra na paliativce 31.3.2023 po 13. hodině. Hnusné datum. Po půl čtvrté odpoledne se mi ozve z telefonu: „Slečno -ová, vaše maminka právě zemřela“, říká mi do telefonu hlavní sestra. Myslela jsem, že na tuhle větu budu připravená, ale na to se připravit nedá. Ani na to, že vám někdo umře. Pořád to nemůžu pochopit.
*
Mám jen jedno přání, které mi nikdo nesplní. Proč je svět tak krutý?
Propletu se hordami lidí, nasednu na metro, dojedu na Šidžó a přesednu na Karasumě na rychlík a dojedu na Saiin. Jsou skoro dvě hodiny odpo, když dorazím na byt. Vysprchuju se, uvařím polévku, na pánvi ohřeju týden starou rýži (pořád je dobrá, mám ji přikrytou igeliťákem) a dám si do ní kimči a nakládanou zeleninu. Mysl si potřebuju zaměstnat něčím jiným než myšlenkami na loni. Od pěti je ten Meet Up. Chvilku procházím gramatiku kvůli opakování na test, pak upravím půlku fotek. Moc mě to nebaví, je jich hodně.
Na srazu se dám do řeči s klukem z Malajsie, umí pěkně anglicky, studuje tu na univerzitě robotiku. Přihlásilo se tam 25 lidí. Koná se to v LAUNDRY Cafe. Sedneme si spolu k jednomu stolu a ještě zaplatíme 500 jenů – to je poplatek za all you can drink. Přidají se k nám Japonci, Američan, Srb, Indonésan. Tak si povídáme dvě hodiny a potom se to všechno rozejde. Bylo to příjemné, zase jsem měla problémy porozumět pár lidem, holt výslovnost dělá svoje. Minulou neděli to bylo lepší, nemyslím z hlediska volání záchranky, ale jít do parku v pár lidech bylo záživnější. Tentokrát jsem si LINE na nikoho nevzala, ale aspoň mám tip na webovky na hanami – https://souda-kyoto.jp/guide/season/sakura/. Tyhle webovky vám poví, kde a v jaké fázi květenství se nachází sakury v Kjótu. Tip od místního.