Ve vesnici v prefektuře Musaši (1) žili dva dřevorubci: Mosaku a Minokiči. V té době, o které mluvím, býval Mosaku již starý a Minokiči, jeho učeň, měl vzhled osmnáctiletého chlapce. Každodenně chodili do lesa asi pět mil od vesnice. Na cestě do lesa se musí přejít široká řeka a proto je tam i převozník. Několikrát postavili most přes řeku, kde je převoz, ale vždycky jej odnesla voda. Žádný obyčejný most tam nemohl vydržet, když hladina řeky stoupla.
Jednoho velmi chladného večera byli Mosaku a Minokiči na cestě domů, když je znenadání překvapila obrovská sněžná bouře. Dostali se k převozu a zjistili, že je převozník pryč a že nechal loď na druhé straně řeky. Na plavání nebylo pomyšlení a tak se dřevorubci ukryli v převozníkově příbytku s tím, že měli štěstí, že nějaký našli. V chatrči nebylo žádného ohniště a ani jiné místo, kde by si rozdělali oheň; byla to jenom chatrč na dvě tatami [1] s jedinými dveřmi a žádným oknem. Mosaku a Minokiči zatarasili dveře a uložili se ke spánku a přikryli se slaměnými plášti. Nejdříve jim nebyla taková zima a tak si pomysleli, že bouře brzy přejde.
Stařec skoro hned usnul, ale chlapec Minokiči ležel dlouhou dobu bdící a poslouchal hrozný vítr, který nepřetržitě hnal sníh proti dveřím. Řeka hučela a chatrč se prohýbala a praskala jako člunek na moři. Byla to příšerná bouře a vzduch byl čím dál tím víc chladnější; Minokiči se třásl pod slaměnou přikrývkou. Nakonec i v takovém mrazu dokázal usnout.
Vzbudil ho sníh dopadající na jeho tvář. Dveře chatrče byly hrubě otevřeny sněžným světlem (juki-akari). V pokoji uviděl ženu oděnou od hlavy až k patě v bílém. Skláněla se nad Mosaku a vydechovala nad ním dech a ten dech byl jako jasný bílý kouř. Skoro v ten stejný moment se obrátila k Minokičimu a zastavila se nad ním. Snažil se vykřiknout, ale zjistil, že nedokáže vydat ani hlásku. Bílá žena se nad ním sklonila, níž a níž až se skoro dotýkala jeho tváře. Uviděl, že je velmi krásná, ačkoli se zděsil jejích očí. Chvíli se na něj dívala, potom se usmála a zašeptala: „Hodlám s tebou provést to samé co s tím starcem. Jenomže tě jistým způsobem lituji, protože jsi tak mladý. Jsi pohledný, Minokiči, já ti teď neublížím. Jestliže někomu, i své matce povíš, co jsi dnes v noci viděl, poznám to a pak tě zabiju… Pamatuj, co jsem ti řekla!“
S těmito slovy se otočila a prošla dveřmi. Najednou se mohl hýbat a vyskočil, aby se po ní podíval. Nebylo ji vidu a sníh zběsile vál přímo do chatrče. Minokiči zavřel dveře a zapřel je několika poleny. Divil se, jestli je vítr násilně otevřel, myslel si, že možná jenom snil a že si lesk ze sněhu v chatrči spletl s postavou ženy v bílém. Nebyl si tím však jistý. Zavolal na Mosaku a zděsil se, protože neodpovídal. Zvedl ruku a dotkl se Mosakovy tváře a zjistil, že byla jako led! Mosaku byl ztuhlý a mrtvý…
S příchodem svítání se bouře přehnala a když se převozník vrátil, našel Minokičiho ležet v bezvědomí u zmrzlého těla. O Minokičiho se ihned postarali a brzy nato přišel k sobě, jenomže zůstal dlouho nemocen z následku hrozivé chladné noci. Vystrašila ho starcova smrt, ale neřekl nic o ženě v bílém. Jakmile se zotavil, vrátil se zase k práci. Každé ráno chodil sám do lesa a vracel se sám se soumrakem se svazkem dříví, které mu matka pomáhala prodávat.
Jednoho večera v zimě následujícího roku, předešel dívku, která cestovala po stejné cestě. Byla vysoká, hubená a velmi hezká; odpověděla Minokičimu na pozdrav hlasem tak příjemným, jako když slyšíte zpívat ptáčka. Přidal se k ní a pustili se do řeči. Dívka řekla, že se jmenuje O-Juki [2], že nedávno ztratila oba rodiče a že jde do Jedo (2), kde má nějaké známé, kteří jí pomůžou najít zaměstnání jako služka. Minokiči byl očarován jejím šarmem a čím víc se na ni díval, tím více se zdála být krásnější. Optal se, zda-li je již zasnoubena a s úsměvem odpověděla, že je nezadaná. Na oplátku se Minokičiho zeptala, jestli je ženatý nebo někomu zaslíbený a on jí řekl, že se stará jen o ovdovělou matku a že otázku „ctihodné snachy“ ještě nezvažoval, protože byl velmi mladý… Po tomto ujištění kráčeli dlouhou dobu beze slova. Jak říká přísloví:
„ki ga areba, me mo kuči hodo ni mono wo iu.“ _ „Co na srdci, to na jazyku.“
V okamžiku, kdy dorazili do vesnice, shledali, že se jeden druhému zalíbili a Minokiči požádal O-Juki, aby si na chvíli odpočinula u něj v domě. Po stydlivém zaváhání vešla spolu s ním: jeho matka ji uvítala a připravila pro ni teplý pokrm. O-Juki se chovala tak příjemně, že se ihned zalíbila matce a přesvědčila ji, ať si zde prodlouží pobyt na cestě do Jedo. Přirozeně to dopadlo tak, že Juki nikdy do Jedo nedošla. Zůstala v domě jako „vážená nevlastní dcera.“
O-Juki se ukázala jako velmi dobrá nevlastní dcera. Když Minokičiho matka umírala o pět let později, její poslední slova byla slova chvály jejího syna a ji. O-Juki porodila deset dětí, chlapce a dívky, všechny děti byly krásné.
Vesničané si mysleli, že je O-Juki úžasná, povahově od ostatních odlišná. Většina žen brzy ztrácela na kráse, ale O-Juki i po tom, co se stala matkou deseti dětí, vypadala svěží jako dne, kdy poprvé dorazila do vesnice.
Jedné noci, kdy šly děti spát, vyšívala O-Juki za světla papírové lampy a Minokiči ji sledujíc řekl:
„Když tě vidím vyšívat ve světle, které ti ozařuje tvář, připomíná mi to zvláštní událost, která se stala, když mi bylo osmnáct. Viděl jsem tehdy někoho krásného a bílého přesně jako jsi teď ty – ona ti byla velmi podobná…“
Aniž by od práce zvedla oči, zeptala se:
„Řekni mi o ní, kde jsi ji viděl?“
A tak jí Minokiči řekl o děsivé noci v převozníkově chalupě a o Bílé ženě, která se nad ním pozastavila, smála se a šeptala a o tiché smrti, která potkala Mosaka. A dodal:
„Spící, nebo bdící, viděl jsem tehdá někoho tak krásného, jako jsi ty. Samozřejmě nebyla člověk a já se ji bál, moc jsem se bál, ale byla tak bílá! Opravdu jsem si nikdy nebyl jistý, zda-li to byl sen, nebo Sněžná žena.“
O-Juki odhodila svoje šití a vstala a naklonila se nad Minokičim, který seděl a zavřískala mu do tváře:
„To jsem byla JÁ-JÁ-JÁ! Já, Juki! Řekla jsem ti, že tě zabiju, pokud o tom někomu řekneš! Ale kvůli dětem, které spí, tě zabíjet nebudu! Měl bys je velmi, velmi střežit, jestli si budou jedinkrát stěžovat, dostane se ti trestu, jaký si zasloužíš!“
Ze křiku se stal jenom jemný hlásek, jako naříkání větru; potom se rozplynula na jasně bílý opar, který vyplul komínem ven jako kouř. Nikdo už ji nikdy neviděl.
►►►►►►
Poznámka překladatele:
(1) Starobylá prefektura, jejíž hranice zabíraly většinu dnešního Tokia a části prefektur Saitama a Kanagawa.
[1] Dříve výměra místností, asi šest čtverečních stop -> pozn. tady musí být nějaký překlep, protože 6 čtverečních stop by bylo 0,5 m2, takže by oba muži museli být trpaslíci aby se vešli do místnosti. Klasicky je jedno tatami rovno 1,65 m2
[2] Toto jméno znamenající „Sníh“, není neobvyklé, používá se jako křestní jméno pro ženy.
(2) Starý název pro Edo, dřívější název Tokia.
