Poprava se měla konat v zahradě jašiki (1). A tak tam vzali muže, přinutili ho si kleknout na širokém pásu písku přerušovaném tobi-iši nebo nášlapnými kameny, přesně tak, jak můžeme vidět v japonských zahradách. Ruce měl svázané za zády. Posluhovači mu přinesli vědro vody a vaky na rýži naplněné oblázky; tyto vaky složili kolem klečícího muže, takže ho zaklínili, aby se nemohl hýbat. Přišel pán a obhlédl přípravy na popravu. K ničemu neměl žádné výhrady nebo připomínky.
Odsouzený z ničeho nic na něj vykřikl:
„Šlechetný pane, čin, za který jsem byl odsouzen jsem vědomě nespáchal. Byla to jen moje velká hloupost, která způsobila tuto chybu. To, že jsem se narodil hloupý je kvůli mé karmě, takže jsem vždycky nedělal nic než chyby. Ale zabít muže kvůli tomu, že je hloupý je špatné, a to špatné bude splaceno. S jakou jistotou mě zabijete, s takovou jistotou budu pomstěn; z nelibosti, kterou vyprovokujete, vzejde odplata a zlo bude oplaceno zlem.“
Když je kdokoli zabit s velkou nelibostí, duch jeho osobnosti se může pomstít svým vrahům. Tohle samuraj věděl. Odpověděl jemně, skoro starostlivě.
„Dovolíme ti, abys nás strašil tak moc, jak budeš po smrti chtít. Ale lze těžko uvěřit tomu, co říkáš. Podáš nám nějaký důkaz nelibosti po tom, co ti setneme hlavu?“
„Jistěže podám,“ odpověděl muž.
„Nuže dobrá,“ řekl samuraj tasíc dlouhý meč. „Teď ti useknu hlavu. Přímo před tebou je nášlapný kámen. Až budeš mít uťatou hlavu, pokus se do něj zakousnout. Jestli ti to tvůj nahněvaný duch pomůže dokonat, budou někteří z nás vystrašeni. Pokusíš se do toho kamene zakousnout?“
„Zakousnu se!“ vzlykal rozhořčený muž, „Zakousnu se! Zakousnu se“—
Maso, zasvištění, křupnutí a dopad hlavy na zem. Svázané tělo se sklonilo nad rýžovými vaky, z useknutého krku vytryskly dva pramínky krve. Hlava se skutálela do písku. Kutálela se těžce k nášlapnému kameni; znenadání chytila horní okraj kamene mezi zuby, sevřela jej a potom nehybně povolila.
Nikdo nepromluvil, ale vazalové se se zděšením podívali na svého pána. Vypadal docela lhostejně. Jenom natáhl meč k nejbližšímu přihlížejícímu, který držíc dřevěné vědro, polil pánův meč vodou od rukojeti až po špičku meče. Poté několikrát osušil pečlivě ocel listy z jemného papíru… A to byl konec celého incidentu.
Měsíce poté žili sluhové a pomocníci ve strachu, že uvidí ducha. Nikdo z nich nepochyboval, že se slíbená pomsta vyplní a jejich neustálé soužení zapříčinilo, že viděli a slyšeli to, co neměli. Začali se děsit zvuku větru proplétajícího se bambusy, stínů pohybujících se na zahradě. Nakonec se poradili a rozhodli sepsat stížnost, aby jejich pán zorganizoval segaki (2) kvůli pomstychtivému duchovi.
„Zcela zbytečné,“ odpověděl samuraj, když jeho nejvyšší pobočník vyslovil vroucné přání… „Chápu, že touha umírajícího muže po pomstě může být důvodem pro strach. Ale v našem případě se nemáme čeho bát.“
Pobočník se snažně podíval na pána, ale váhal se zeptat na důvod alarmující jistoty.
„Oh, důvod je jednoduchý,“ prohlásil samuraj, vytušíc nevyslovenou obavu. „Jen úplně poslední záměr obviněného mohl být nebezpečný a když jsem ho vyzval, aby mi dal znamení, přesměroval jsem jeho touhu na odplatu. Zemřel s tím, že se musí zakousnout do nášlapného kamene a ten záměr byl schopný splnit, ale nic víc. Zbytek musel zapomenout… Takže se už nemusíte ničeho obávat.“
A opravdu, mrtvý už netropil žádné potíže. Vůbec nic se nakonec nestalo.
►►►►►►
Poznámka překladatele:
(1) Takto se nazývá rozlehlé sídlo s pozemky bohaté osoby.
(2) Buddhistický obřad pro mrtvé.
