Před dávnými časy, v městě Niigata v provincii Ečizen, žil muž jménem Nagao Čosei.
Nagao byl synem lékaře a byl vzdělaný v tom samém oboru, jako jeho otec. Již v mladém věku byl zaslíben dívce jménem O-Tei, dceři jednoho z otcových přátel; obě rodiny souhlasily, že se svatba uskuteční jakmile Nagao dokončí studia. Jenomže O-Tei měla chabé zdraví a ve věku patnácti let se její stav rapidně zhoršil. Když si uvědomila, že brzy zemře, poslala pro Nagaa, aby mu dala sbohem.
Klečícímu u její postele, pronesla:
„Nagao-sama (1), můj drahý, byli jsme si zaslíbeni již od našeho dětství a měli jsme se brát koncem tohoto roku. Jenomže nyní umírám; bohové vědí, co je pro nás nejlepší. Kdybych bývala mohla žít o několik let déle, byla bych jen příčinou smutku ostatních. S mým křehkým tělem bych vám nemohla být dobrou manželkou a tudíž i kdybych si přála žít kvůli vám, bylo by to velmi sobecké přání. Se smrtí jsem smířená a chci vám slíbit, že nikdy nebudete truchlit… Ostatně vám chci říci, že se nejspíš znovu setkáme.“
„Určitě se znovu setkáme,“ pronesl Nagao upřímně. „V té Zemi čisté (2) nebude žádná bolest z odloučení.“
„Nai, nai!“ odpověděla jemně, „nemyslela jsem v Zemi čisté. Věřím, že je nám předpovězeno, že se setkáme znovu v tomto světě, i když mě zítra spálí.“
Nagao se na ni udiveně podíval a uviděl, jak se směje nad jeho úžasem. Pokračovala jemným a zasněným tónem:
„Ano, myslím v tomto světě a za vašeho života, Nagao-sama… Samozřejmě, pokud si to budete přát. Aby se to mohlo uskutečnit, musím se narodit jako dívka a vyrůst. Takže budete muset čekat. Patnáct až šestnáct let; je to dlouhá doba… Ale zaslíbený manželi můj, nyní je vám devatenáct.“
Nedočkavý upokojit jí chvilku před smrtí pronesl:
„Počkat na vás má milá, nebude nic než radost a nic než povinnost. Jsme si předurčeni jeden druhému na dobu víc než sedmi životů.“
„Ale vy pochybujete?“ otázala se sledujíc jeho tvář.
„Moje drahá,“ odpověděl, „nejsem si jistý, jestli vás poznám v jiném těle, pod jiným jménem, dokud mi nepodáte znamení nebo důkaz.“
„To nemohu,“ odpověděla. „Jenom bůh a Buddha ví, kde se potkáme. Ale jsem si jistá, velmi velmi jistá, že pokud mě budete chtít, vrátím se k vám… Zapamatujte si má slova.“
Ústa jí ochabla a oči se zavřely. Byla mrtvá. ***
Nagao byl O-Tei oddaný a držel hluboký smutek. Vyrobil jí posmrtnou tabulku s jejím zokumjo [1]; a tuto tabulku umístil do svého butsudanu [2] a každý den před něj dával obětní dary. Značně přemýšlel o zvláštních věcech, které O-Tei říkala před smrtí a v naději, aby potěšil jejího ducha, napsal formální slib, že si ji vezme, pokud se vrátí v jiném těle. Tento slib zpečetil svou pečetí a umístil ho na butsudan vedle posmrtné desky O-Tei.
Nicméně byl Nagao jediný syn a bylo nutné, aby se oženil. Brzy se podvolil přání rodiny a přijal za ženu otcem vybranou. I po svatbě nepřestával dávat obětní dary k tabulce O-Tei a nikdy nezapomněl náklonnost k ní. Ale s postupem času se vzpomínky na ní vytrácely jako sen, který si těžko vybavíme. A tak roky uplynuly.
Během nich se mu přihodilo mnoho neštěstí. Umřeli mu rodiče, potom žena a jediné dítě. Ocitl se na světě sám. Opustil svůj pustý domov a vydal se na cestu s nadějí, že zapomene na veškerý zármutek.
Jednoho dne dorazil do Ikao, horské vesnice známé pro onseny a pro krásnou přírodu. V místním rjokanu, ve kterém se zastavil, za ním přišla dívka. Při pohledu na ni mu srdce prudce poskočilo jako nikdy předtím. Tak moc připomínala O-Tei, že se musel štípnout, aby se ujistil, že nesní. To, jak chodila, přinesla oheň a jídlo nebo jak upravovala pokoj pro hosta; každý její pohyb a gesta v něm vzbudily příjemnou vzpomínku na dívku, se kterou byl v mládí zasnouben. Promluvil k ní a odpověděla jemným, čistým hlasem, jehož sladkost ho zarmoutila smutkem posledních dní.
Potom se ji s velkým údivem zeptal:
„Onee-san (3), tak moc připomínáš osobu, kterou jsem před lety znal, že jsem se při pohledu na tebe vylekal, když jsi vstoupila do mého pokoje. Omluv mou neomalenost, ale kde jsi se narodila a jak se jmenuješ?“
Ihned a nezapomenutelným hlasem mrtvé zformulovala odpověď:
„Jmenuji se O-Tei a vy jste Nagao Čosei z Ečiga, můj zaslíbený manžel. Před sedmnácti lety jsem zemřela v Niigatě a vy jste poté sepsal slib, že si mě vezmete, pokud se vrátím na tento svět v těle ženy; a tento slib jste zpečetil svou pečetí a dal ho do butsudanu vedle tabulky nadepsané mým jménem. A tak jsem přišla zpátky.“
Jakmile pronesla tato slova, upadla do bezvědomí.
Nagao si ji vzal a jejich manželství bylo šťastné. Ale nikdy si nevzpomněla na to, co mu odpověděla na otázku v Ikau; ani si nemohla vzpomenout na nic z jejího předchozího života. Vybavení si dřívějšího narození, záhadně rozníceným v momentě setkání, se zase zamlžilo a zbyly jenom pozůstatky.
►►►►►►
Poznámka překladatele:
(1) „-sama“ je zdvořilostní přípona připojená k osobním jménům.
(2) Buddhistický termín běžně používaný k označení druhu nebe.
[1] Buddhistický termín zokumjo („profánní jméno“) znamená osobní jméno, které se nosí během života, na rozdíl od kaimjo nebo homjo dané po smrti, – náboženské posmrtné označení napsaná na hrobce a na posmrtné desce ve farním chrámu.
[2] Buddhistická domácí svatyně.
(3) Onee-san, „starší sestro“ japonská forma oslovení používaného k mladým, neprovdaným ženám.
