Poté, co byl nemocný muž dopraven do rodové síně, obnovil se v Potoční Hoře mír. Yan Xiaohan a Fu Shen riskovali to riziko, že se na ně vrhnou všichni psi z vesnice a tajně vklouzli na nádvoří rodiny. Dlouho poslouchali u spodu zdi a mohli zde víceméně poskládat sled událostí. Nemocný muž se údajně nakazil neléčitelnou nemocí. Každý vesničan to považoval za špatné znamení, a zítra večer se bude provádět obětní rituál za zahnání zla na břehu řeky.
Fu Shena bolel pas a záda a navíc byl unavený a vyčerpaný. Málem se nedokázal udržet zkrčený, trochu klopýtl dopředu a dostal se do roztažených paží Yana Xiaohana. S chůzí se pak vůbec nemusel obtěžovat, protože ho muž odnesl přímo z vesnice. Ti dva pobídli své koně zpět do města, pak požádali obsluhu v hostinci, aby přinesli horkou vodu a jídlo. Po jídle a omytí si generál Fu sedl zády k čelu postele, aby si podepřel pas. Pan Yan seděl u postele v naprosté poslušnosti a svědomitosti, přendal si nohy druhého muže, aby je měl na klíně, a masíroval je.
„Myslíš si, že ta ‚nemoc‘ je mor?“ zeptal se Fu Shen. „Pokud to byl, vesničané jsou z toho opravdu příliš klidní. Jakmile se mor rozšíří, mít jen jednu vymřelou vesnici by nebylo strašné.”
„Zakrývat to a nehlásit to je jen lidská přirozenost.“ Yan Xiaohan vyroloval kalhoty a stiskl mu několik aku bodů na lýtkách. „Přemýšlej o tom. Tahle oblast má úředníka, i když je vše pod jeho jurisdikcí zaplavené bílou podzimní nocí, není ochotný to nahlásit císařskému dvoru. Kdyby dvůr zjistil, že se v Potoční Hoře opakovaně objevuje podivná nemoc vypadající na mor, co by udělal?”
Obočí Fu Shena se pozvedlo. „Bylo by lepší zabít je nešťastnou náhodou, než je nechat být svobodně,“ pokračoval Yan Xiaohan, „takže bez ohledu na to, zda jde o mor nebo ne, úplné vyhlazení by navždy zabránilo budoucím problémům. Všichni vesničané vědí, že pokud se tahle záležitost dostane ven, bude pro celou jejich vesnici těžké uniknout smrti. Proto jsou pevní v tom, že to drží pod pokličkou a neodvažují se to nahlásit úřadům.”
Fu Shen udeřil rukou do postele. „Co je to za prašivého úředníka? Jaký to dává smysl?!”
Yan Xiaohan se usmál a nic neřekl.
Fu Shen po něm střelil bočním pohledem. „Jo, to je fakt divný. Jak to, že se nechováš jako rozmazlený spratek, který dneska dělá z krtinců hory?”
Yan Xiaohan dokázal určit směr uvažování místního úředníka a představil si, že on sám by prostě neměl mít kam utéct. Když Fu Shen v minulosti takto mluvil, s jistotou by se cítil mírně bodnutý. Tentokrát, ačkoli se zdálo, že skutečně odložil roky špatných pocitů, aby se stal velkorysým a s otevřeným srdcem s trochou otrlosti, že nebyl ovlivněný, ať už byl upřednostňovaný nebo zneuctěný.
Lehce se usmál. „Byl bys schopný to vzít, kdybych nechal uvolnit další kolo rozmazlování?“
Bylo to, jako by Fu Shen postavil ve svém srdci nenapodobitelně pevné město. Pochopil, že držel veškerou lásku a shovívavost tohoto muže, až do té míry, že ho to přimělo dívat se svrchu na všechno živé v tomto úseku světa. Jakmile má člověk důvěru a jistotu, přirozeně zvedne hlavu a nafoukne se mu hruď, už se neomezuje na to, aby byl mezi úspěchem a neúspěchem.
„Takové chování–“ stehenní svaly Fu Shena se najednou napnuly. „Hej, kam dáváš tu ruku?”
„Uvolni se,“ promluvil Yan Xiaohan dobromyslně. „Proč tak pevně tlačíš nohy k sobě? Roztáhni je trochu… nebudu dělat nic jiného. Nejsou bolavé? Namasíruju ti je.”
Fu Shen beze slova dovolil jeho lehkovážnost, jednoduše zavřel oči a dovolil mu dělat, co chtěl, jeho oči nevidoucí a srdce bez obav. Ve své mysli pomalu třídil události, které se v těchto dnech staly. Za prvé, postupné případy vražd v hlavním městě, pak pokles daně z plodin v Jingchu, Yan Xiaohan byl omámen v Potoční Hoře a příliv bílé podzimní noci v okrese Kuangfeng… klíčový bod této řady incidentů dlel zcela na předtím neznámé „bílé podzimní noci“.
Problémy, které bylo třeba nyní vyjasnit, tu byly. Za prvé, jaké tajemství tutlali v Potoční Hoře. Za druhé, pokud by existovala korelace mezi sníženými poplatky v Jingchu a katastrofálním rozšířením bílé noci. A za třetí, jakým kanálem se bílá noc vlastně do Jingchu dostala – rostla přirozeně nebo ji pěstovali lidé? Byla tato situace bílé padající noci, která se objevila všude, omezena pouze na oblast Jingchu, nebo se již rozšířila do dalších oblastí?
Na začátku měl Fu Shen jen chvilkový rozmar, kdy chtěl skrytě doprovázet Yana Xiaohana až do konce této mise, ale proti očekávání narazil na zlé spiknutí. Když narazil na tuto shnilou věc, bylo pro něj obtížné chtít zůstat úplně mimo, a nevěděl, jestli to bylo čistě jeho prohnilé štěstí, nebo se narodil, aby platil daň za život.
Přemýšlel a přemýšlel, postupně se unavoval a pak nevědomky upadl do spánku. Yan Xiaohan večer vytrvale poslouchal dech a natáhl se, tak jemně, aby položil nohy zpět na postel a vytáhl přikrývku a přikryl ho. Právě když chtěl vstát, aby si odešel umýt ruce, jeho záda se ještě nenarovnala a jeho ostražitost také ne, když se Fu Shen probudil.
Nebyl úplně vzhůru, stále v mlze s očima neotevřenýma, ale jasně si uvědomoval, že ten druhý chce odejít. Jeho ruka se zvedla z přikrývky a hledala. „Kam jdeš?”
Yan Xiaohan uchopil tu ruku a nacpal ji zpět pod přikrývky, s trochou touhy se smál, když změkl úplně na kaši. Sklonil se a políbil ho mezi obočí. “Spi. Jdu si umýt ruce,“ odpověděl lehce.
Když to Fu Shen uslyšel, ještě jednou zavřel oči, ale tentokrát neusnul. O chvíli později zhasly zapálené svíčky v místnosti, závěsy byly spuštěny a ve tmě se ozval zvuk šustící látky, po níž okamžitě následovalo mírné prohnutí postele po jeho boku. Yan Xiaohan se na něj otočil a jeho pohyby byly velmi jemné, když druhého sebral do svého objetí. Fu Shen použil konečky prstů, aby je zahákl o hřbet ruky, oči stále zavřené, jen aby zachytil Yana Xiaohan lehce vzdychajícího do ucha. „Probudíš se jen s lehkým vánkem větru, který hýbe trávou. Jak snadno narušitelná mysl.”
Tělesné teplo a dýchání byly nejlepší hypnózou. Ospalost Fu Shena se znovu vrátila, momentálně zcela nerušená brebentěním Yana Xiaohana do ucha. Převrátil se, položil ruku na pas Yana Xiaohana a dvakrát ho poplácal s velkou všímavostí. „Jdi spát,“ zamumlal.
Yan Xiaohan se zasmál a pomyslel si: jak může být tenhle muž přesně jako dítě, které otevírá oči a hledá svoji matku, i když dělá rozruch při jejím odchodu? Vytáhl přikrývku vysoko a přikryl ho až k ramenům. “Mnm. Půjdu,“ odpověděl tichým hlasem.
Brzy následujícího dne odcestovali ještě jednou na horu k Potoční Hoře a všimli si ženy u břehu řeky, která si neustále otírala slzy. Další ženy vedle ní vykročily vpřed, aby ji utěšily jedna po druhé – to byla pravděpodobně „manželka Tian Chenga“, která včera v noci smutně naříkala. Fu Shen měl dnes hodně energie, točil železným pohrabáčem ve svých rukou. „Sleduj ji. V případě potřeby jí podej ruku. Možná prozradí pár faktů.”
Yan Xiaohan odpověděl: „Ano, pane.”
Pohrabáč generálovi Fu téměř vyletěl ze sevření.
Když slunce zapadlo na západě a unavení ptáci se vrátili do lesa, vesničané, kteří pracovali na polích, šli jeden po druhém domů. Yan Xiaohan a Fu Shen stáli v polovině hory, přesně tam, odkud mohli přehlédnout celou vesnici.
Stejně jako opakovaná scéna té noci, se na cestě do rodové síně rozsvítilo několik lamp. Každá rodina zase vyšla s lucernami a postupně vytvořila pruh světel, který se klikatil po ulici vesnice a mířil přímo k břehu řeky.
Přes záři luceren se mezi davem sotva dal rozeznat zdobený vůz. V něm ležel bíle oblečený člověk, který mohl být buď mrtvý, nebo živý. Z toho pohledu běhal mráz po zádech Yana Xiaohana. Připomínalo to, co jednoho dne viděl v síni předků; ten poněkud bizarní, pohřební průvod.
Hřbetem jeho ruky prošla náhlá vlna tepla. Fu Shen to zachytil a zdánlivě něco bez přemýšlení vyhrkl. „Neboj se.”
Toho večera se někdo prostě vloupal do hlubin vesnice, vyvedl ho z noční můry a poslal ho do něžného, příjemného snu.
Yan Xiaohan tiše otočil ruku a spojil jejich prsty. „Mhm. Nebojím.”
Fu Shen se nadechl, jako by ho bolely zuby. Dělali tolik intimních věcí, přesto se cítil otrávený touto dětskou metodou držení ruky. Nicméně, z nějakého důvodu, o kterém nevěděl, ho neodmítl. Jen dovolil Yanu Xiaohanovi, aby ho tak táhl, dokud vesničané nedorazili na břeh řeky, nedovezli zdobený vůz na prázdné místo poblíž a poté uspořádali obětinu na zemi z tykví a ovoce.
Ze sboru vyšel starší člen klanu se šedivým plnovousem. Nejprve se ceremoniálně třikrát poklonil směrem k říčním peřejím, okamžitě následovalo roztřesené vylovení žlutého papírového talismanu z rukávu, recitování zaklínadla, poté talisman položil na kadidlo a zapálil ho. Když se talisman proměnil v létající popel, zatřásl zvonkem v ruce a začal se nahlas modlit. Fu Shen to nejasně slyšel; mantra se zdála být žádostí o milost nějaké strany, osvícení hříšníků, požehnání za dobré počasí a zrušení pandemie.
„Současná dynastie už dávno vymýtila obětní rituály bohům z řeky a změnila je na úlitby pro vodního úředníka a dračího krále. Proč se ti idioti odvažují naplnit řeku lidmi?“ přemýšlel Fu Shen.
Mluvil o starých zvycích předchozí dynastie. Předtím, když se v běžných dobách setkali se špatným počasím a povodněmi, všichni občané věřili, že bůh z řeky se zlobí a je třeba mu dát oběti, protože teprve potom si jej usmíří. Použití hospodářských zvířat, jako byla prasata a ovce, na obětiny bylo dobré, ale ještě více to byli neposkvrnění chlapci a dívky nebo dobře vypadající mladé ženy. V souvislosti s tím přišlo o život nespočet nevinných žen a dětí. Na začátku založení současné dynastie zakládající předek přísně nařídil, aby tyto zvyky byly zrušeny. Chrámy pro božstvo řeky byly strženy ve všech částech země, živé oběti byly zakázány a byla zavedena nová praxe.
Kdo by si pomyslel, že dnes, o století později, se ta noční můra znovu objeví a stará událost se zopakuje?
Yan Xiaohan na něj položil ruku. „Vydrž, nebuď ukvapený. Bůh z řeky ovládal pouze počasí; nikdy jsem neslyšel o ovládání moru. Navíc se říká, že oběti ve starověku byly všechny neposkvrněné děti a osoba na vozíku vypadá jako muž. Není to nutně oběť říčnímu bohu. Pojďme zatím tiše sledovat dění a uvidíme, co udělá dál.”
Když starý muž dokončil recitaci svého zaříkadla, dva pevně obalení muži zvedli osobu v bílém z vozu a přivázali mu k břichu velký kámen. Ve zlomku vteřiny, žena stojící v davu vypustila srdcervoucí, truchlivý nářek, vrhla se k oběma mužům a začala kolem sebe tlouci, navzdory všem, kteří stáli kolem ní. „…Nechte mě zemřít! Nechte mě za něj zemřít!”
Starosta vesnice pokynul několika ženám, aby vystoupily a odvlekly ji pryč. Žena byla celá slabá, ležela břichem na zemi, když plakala a proklínala, přesto se každý vesničan choval, jako by byl hluchý. Oba muži zvedli muže v bílém a hodili ho do proudů řeky. Poté následoval chór se slovy „úcta byla dána pravému nesmrtelnému“ a všichni současně poklekli na zemi a zbožně se třikrát poklonili k řece.
Tvář Fu Shena byla propadlá jako rokle a svým bystrým zrakem dokonce zahlédl ruce a nohy toho muže, které stále neustále máchaly v okamžiku, kdy byl vhozen do vody. „Tahle řeka se sbíhá s malým jezerem za chrámem Nesmrtelné lišky. Když se tam podíváme, možná ho ještě dokážeme zachránit. Jdeme,“ zašeptal.
Yan Xiaohan však namítl: „Když bude manžel mrtvý, jeho žena taky nemusí přežít noc. Půjdu k jezeru ho vylovit, ty jdi za ní. Pro případ, že by nebylo dost času na záchranu jejího manžela, potřebujeme mít po ruce živého svědka.”
Fu Shen si pro sebe na okamžik mumlal. Když Yan Xiaohan viděl ten nepříliš jistý pohled, věděl, čeho se obává. „Uklidni se,“ utěšoval ho, „nejsem špatný v plavání, pokud se něco stane, určitě se nejprv zachráním, nestojí mi za to riskovat kvůli cizinci .”
„Musíš být opatrný. Takový nebývalý hrom, který tam předtím udeřil je něco, co nebudu schopný zastavit ani na vteřinu.“ Fu Shen vytáhl malý nůž z rukávu, se kterým se Yan Xiaohan pokusil předtím probodnout, a hodil mu ho do náruče. „Za chvíli přivedu tu ženu do chrámu lišky.“
Yan Xiaohan vzal nůž a otočil ho frajersky ve smyčce kolem prstů. Nasedl na koně a s úsměvem čelil větru, jeho rysy vypadaly, že září v šeré noci. “Dobrá. Uvidíme se tam.”
Autorka říká: zářící ve tmě? Pan Yan by mohl být duch světlušky, co?