- března, za úsvitu.
Sluha spěšně přiběhl a zaklepal na dveře pánovy ložnice, vylekajíc Yana Xiaohan uvnitř. Zdálo se, že to Fu Shen cítil, odkud ležel, spal vedle něj, když se také pohnul, jen aby ho druhý muž jemně objal. „To je v pořádku,“ řekl tiše, zmateně a chraplavě, „spi.“
Přehodil si přes sebe roucho a vstal, otevřel dveře s unaveným výrazem ve tváři, který nastolil z toho vyrušení. „Co se děje?“
Sluha se ušklíbal od ucha k uchu. „Je to šťastný den! Princ z panství Qi právě poslal někoho, aby přinesl zprávy. Jeho choť dnes porodila malou hraběnku, [1] a matka i dcera jsou v pořádku.“
Pro rodinu Fu to byla opravdu radostná událost, aby princova choť předběhla všechny ostatní konkubíny a porodila nejstarší legitimní dceru. Ačkoli to nebyl syn, stále to bylo první dítě knížecího panství a určitě to bude aristokratická perla, kterou si vážili v dlani. Yan Xiaohan ho nechal jít do účetní kanceláře, aby předal zprávu, že každý člověk dostane další půlměsíční plat navíc, ale když se otočil a zavřel dveře, všiml si, že Fu Shen se už v neznámém okamžiku úplně probudil a právě se chystal zkusit sednout si na posteli.
Deka se sklouzla, jeho opasek byl uvolněný a klopy se rozevřely, odhalující jeho robustní, hladký hrudník a slabě viditelné břišní svaly. Co bylo nejvíc alarmující, byly červené fleky poseté na klíční kosti, zdálo se, že šarlat se vznáší až k jeho hrudi; jeden pohled říkal, že to byly důkazy zaobalené železem, které zůstaly po vášnivé noci. A to, co s ním mělo sladké milování, byl obzvláště nadšený, nepříjemný šupák – proč mu dokonce udělal cucfleky přímo přes krk?!
Fu Shen vstal, ale nebyl schopný vůbec sedět, protože cítil, jak jeho část „pasu“ je jako by byla bezdůvodně odpojena od jeho těla. Svraštil obočí a rukama si podepřel bedra, jeho pohyby byly trochu přehnané. V Yanu Xiaohanovi ihned uvnitř hrklo, jako by hlídal poklad před krádeží, a odložil ho zpět. „Nevstávej, jen si lehni.“
Naštěstí se Fu Shen sotva probudil a ještě se mu nevybavilo vše, co se včera v noci stalo. Slyšel jen nejasně o „choti prince z Qi“ a nyní nuceně rozevřel víčka, aby se na to zeptal. „Co se děje s jeho chotí?“
„Gratuluju, jsi strýček.“ Yan Xiaohan mu položil na čelo suchou, teplou dlaň. „Má dceru a někdo přišel oznámit tu dobrou zprávu právě teď.“
Fu Shen najednou velmi zbystřil. „A co moje malá sestra?“
„Klid. Matka i dcera jsou v pořádku.“ Yan Xiaohan pověsil své vnější roucho, pak si lehl na postel a odhrnul polovinu přikrývky z druhého. Ti dva se spolu vměstnali pod přikrývky, teplo a náklonnost přiměly člověka zavřít oči, jako by mohli spadnout zpět do říše snů.
„Je ještě brzy. Ještě se trochu prospi a pak zajdi do knížecího panství jim poblahopřát, až se probudíš.“
Zašeptal, aby to slyšeli jen oni, zvláštní druh intimity mezi nimi v jejich malém světě lemovaném závěsem postele. Něco se od té doby opravdu změnilo.
Bedra Fu Shena byla masírována, když ho druhý držel, jeho bolavé a otupělé svaly postupně získávaly cit a ona absurdní událost se k němu okamžitě vrátila. Pod mírným světlem vycházejícího z okna sklonil hlavu, aby se podíval na svoji hruď. „Yane Meng’gui, jsi snad podělaný čokl?“
Do ucha se mu vlil zvuk tichého smíchu, který s sebou přinesl výbuch srdce lechtajícího brnění. Spokojenost v jeho povzdechu obsahovala ještě další nejasné ukojení. „Jingyuane.“
„Mm?“
„Jingyuane.“
Celá tvář Fu Shena se svraštila. „Jdi si hrát s vejci.“
„Ne.“ Když byla touha Yana Xiaohana splněna, celá jeho bytost byla momentálně ztělesněním slova „zkažená“, ve všech ohledech. Zlomyslně se přilepil k uchu druhého muže. „Budu si hrát jen s tvými.“
Fu Shen ho bezvýrazně plácl. Ozval se ostrý zvuk setkání kůže, ale jen extrémně lehká bolest. Yan Xiaohan věděl, že to byla shovívavost, kterou nikdy nebyl ochotný říci nahlas, a udělal malý trest, aby zabránil něčemu většímu. I kdyby ho zasáhl skutečnou silou, bylo by to jako včera v noci, kdy se mračil a lapal po dechu, přesto na něj ani jednou nezakřičel, aby přestal.
Nemohl si pomoci, aby muže pevně objal, síla, kterou použil, se podobala tomu, že chtěl spojit jejich maso a krev dohromady. „Děkuju za tvoji tvrdou práci, Jingyuane.“
„Přestaň se snažit vypadat dobře vychovaný, když ti to vyhovuje,“ odpověděl Fu Shen chladně. „Jak to, že jsem tě neviděl takhle se chovat, když jsi mě včera otravoval? Než mě příště budeš falešně litovat, že se mi omlouváš, nezapomeň nejdřív schovat ten svůj vrtící liščí ocas.“
„Bude tu příště?“
„Určitě ne, ztrať se.“
Když se znovu probudil, druhá strana postele už byla prázdná. Obloha za oknem byla zářivá a bylo slyšet cvrlikání ptačího zpěvu. Fu Shen netušil, jak dlouho Yan Xiaohan tlačil na jeho pas dolů, ale nakonec se dokázal strnule posadit. Po pečlivém prozkoumání ho téměř vyděsily všechny modřiny a kousance lásky. Říci, že Yan Xiaohan byl pes, bylo trefné; opravdu dostál pověsti, že pocházel z Létající dračí stráže, protože tato spoušť byla do značné míry podobná spoušti od Ministerstva trestu.
Rozhodně nemohl jít ven a takhle jít mezi lidi. Nejasně si vzpomněl, jak Yan Xiaohan říkal, že v čele postele je lék na rány, a tak natáhl ruku a otevřel zásuvku, nepřítomně v ní chvíli šátral. Nenalezl žádnou láhev s léky, ale nahmatal malou krabici z tvrdého dřeva.
Nebyla zamčená. Fu Shen o tom moc nepřemýšlel, jeho ruka byla rychlejší než jeho hlava, když okamžitě zvedl víko.
Dva přívěsky z nefritu s křivoušem položené vedle sebe na tmavě červeném vyšívaném hedvábí. Jeden byl jako nový, jasný a lesklý a jeden byl pospájen zlatem poté, co byl rozbit, sotva se dal opravit zpátky do původního vzhledu.
Samozřejmě, oba zcela poznal.
O Cai Yue už dávno věděl. Jeho srdce bylo v té době bouřlivé a bylo těžké ho zklidnit. Věřil, že to byla hranice jeho strádání, ale nečekal, že se nyní přidají další starosti.
Bez ohledu na to, ze které strany se díval, Yan Xiaohan nebyl absolutně pasivní a slabý člověk, až do té míry, že o něm nelze říci, že by byl dokonce benevolentní nebo dobrosrdečný. Teprve když došlo Na Fu Shena, byl opatrný do té míry, že se bál pohnout.
Fu Shen v sobě dokázal se zavřenýma očima vybrat hromadu chyb: měl špatnou náladu, jednal sám od sebe, byl těžkopádný, když měl být shovívavý, přesto se snažil být přátelský, když by neměl být shovívavý… byl ještě světaznalý zelenáč, když byl puberťák. Přísně vzato, opravdu nebyl úplně bez odpovědnosti za tento incident, ale nakonec byl Yan Xiaohan jediný, kdo kvůli tomu nemohl spát a zažil plné pronásledování svědomí.
Jakou ctnost a dovednost měl, že byl hoden toho, aby se s ním zacházelo tak vzácně?
Během jeho transu přicházely chodbou lehké a stabilní kroky, které se o chvíli později objevily přímo za dveřmi. Yan Xiaohan jednou rukou otevřel dveře, fialovo-zlatou jehlicovou korunku* pro vázání vlasů v druhé a vešel dovnitř. „Jsi vzhůru, Jingyuane?“
*Jsou to hanfu čelenky, které muži nosili, byly podobné korunce a měly jehlici.
Fu Shen se posadil na posteli, jako by se nic nestalo. „Mhm. Co jsi přinesl?“
Yan Xiaohan položil jehlicovou korunku na malou stoličku, rovnou mu přinesl zahřátý vnější plášť a promluvil, když mu to všechno pomohl obléknout. „Nejdeš dnes na panství prince z Qi? Právě jsem zaúkoloval někoho, aby dali dohromady dary, pak jsem pro tebe náhodou našel jehlicovou korunku. Jdeš navštívit někoho, komu budeš blahopřát, nemůžeš se oblékat příliš křiklavě.“
Fu Shena pas stále bolel. Opřel se líně o druhého. „Půjdeš tam se mnou na chvíli,“ prohlásil najednou.
Ruka Yana Xiaohana se chvěla a téměř položil jehlicovou korunku na křivo. „Jdu s tebou?“ opakoval v omámení.
Věci, jako je společná návštěva rodiny, měl dělat pouze správný a řádný manželský pár. Ačkoli on a Fu Shen byli manželé na papíře – stejně jako manželé ve skutečnosti – nebylo to nic jiného než pseudo manželství pro oči cizích. Choť prince z Qi ho pravděpodobně vůbec neuzná jako „člena rodiny“. Proč by ho Fu Shen chtěl najednou přivést? Nebyl si vědom toho, co to znamená?
„Zrovna se sešlo, že příští měsíc jedeš s princem z Qi do Jingchu, takže ho přijdeš v předstihu pozdravit,“ odpověděl Fu Shen. „Všichni jsme rodina, vy dva byste se měli předem seznámit.“
Rodina…
Ruce Yana Xiaohana jemně padly na jeho ramena a přes nepříliš jasné bronzové zrcadlo Fu Shen zachytil záblesk bezmocnosti kolem jeho tváře.
„Cože?“ usmál se. „Máš novou neteř. Nechceš za ní jít jako manželka jejího strýce?“
Yan Xiaohan zjevně zjistil změnu v postoji Fu Shena a nebyl si jistý, zda to bylo ovlivněno milováním při včerejší noci nebo ne. Zdálo se, že ho Fu Shen zcela přijal a navíc si ho zcela nenuceně vážil. I když měl Fu Shen předtím vůči němu hodně shovívavých ústupků, velmi zřídka převzal iniciativu, aby od něj něco požadoval, a postup v jejich vztahu byl omezen pouze jeden na druhého, což nikomu dalšímu nebylo známo. Nyní však byl zjevně konečně uznán do Fu Shenova „vlastního“ kruhu.
Snažil se potlačit svůj chaotický tlukot srdce. „Ty a já půjdeme spolu na návštěvu… nebojíš se, že to princ nějak špatně pochopí?“
„Špatně pochopí co?“ Fu Shen se odmlčel a poté si uvědomil. Koketně sevřel stranu obličeje toho druhého, neschopný zabránit úsměvu, když mluvil. „Náš pan Yan je pěkný, jemný, příjemný, dokonalý ve svých manželských povinnostech a samozřejmě slušný a laskavý. Neboj se, nemáš se za co stydět.“
„Nemůžu…“ Yan Xiaohan si uvědomil svoje prořeknutí a náhle zmlkl.
Výraz Fu Shena postupně klesal. „Co chceš říct? Dokonči tu větu.”
Když se jeho impozantní aura zvedla, Yan Xiaohan se okamžitě stáhl. Co Fu Shen stále nemohl nechápat, když ho takhle viděl? V jeho srdci byla bolest a hněv a ještě kousek nenávisti, že to ještě nepochopil. „Tak tedy,“ ušklíbl se, „nevím, kdy přesně ten velkolepý královský dohlížecí vyslanec a vysoký generál dostal komplex méněcennosti?“
Strefil se do černého a udeřil hřebík do hlavičky. Yan Xiaohan na okamžik nemluvil a nakonec začal napjatým hlasem. „Jingyuane, jsem pokrytý špínou. Nemůžu—“
Fu Shen bouchl do stolu. „Yane Xiaohane! Mluv dál a uvidíš, co se stane!“zakřičel tvrdě.
Právě řekl tomuto muži, aby „dokončil svou větu“, ale teď ho nenechal mluvit, což bylo upřímně trochu nerozumné. Ale Yan Xiaohan věděl, že už pochopil, co tím myslel.
Prostě se nemohl pokusit být sobecký a infikovat Fu Shena tím marastem; markýz z Jing Ningu měl půl života čisté pověsti a ta nesmí být zbytečně poskvrněna jeho vlastním životem špinavé práce.
Znělo to absurdně, ale bylo to skutečně to, čemu věřil.
Fu Shen řekl, že má komplex méněcennosti, a nemýlil se. S tak nepříjemným původem a vyrůstáním v takové atmosféře od dětství až do dospělosti… ať už v šíleném běsnění nebo v ochotné pokoře, Yan Xiaohan byl již výsledkem toho, že udělal vše pro to, aby praktikoval potlačení.
Ve skutečnosti měl Fu Shen jasno v tom, že jádrem problému Yana Xiaohana bylo to, že ho bral příliš vážně, a Fu Shen mu nedokázal poskytnout dostatečný pocit bezpečí. Rozpor mezi jejich stavy byl příliš velký a čím více mu na tom záleželo, tím více poměřoval pro a proti toho. Uprostřed zahloubání si nemohl pomoci, ale vlastnit byl zároveň zřetelně vědomý toho, že každá vteřina intimity byl ukradený čas.
Už to tak chodilo, že člověk nemohl být tak nespoutaný, jak by se mu na tomto světě líbilo, a tak tímto spotřebovával krev svého srdce.
Narodil se s osudem hada, přesto neměl jeho nedostatky. Taková myšlenka… byla bizarně žalostná.
„Císař pro tebe a mě schválil sňatek. Nebylo to právě proto, aby tě to donutilo stát se polovičním členem rodiny Fu, v rámci přípravy na řádné převzetí velení nad Severním Yanem? Protože tomu tak je, neměl bys udělat svůj díl a získat si tuhle pověst brzy? Proč děláš opak tím, že se schováváš a neodvažuješ se s nikým setkat?“
Každé slovo bylo trestem pro srdce.
„Víš dobře, že nejdu po vojenské moci,“ řekl Yan Xiaohan s pochmurným hlasem.
„Jo, jdeš po mě. A já chci být s tebou na veřejnosti, ale ty ne.“
Vztek Yana Xiaohana také vzrostl. „Myslíš si, že chci být záludný? Jsi čistý, záslužný úředník, který podporuje zemi – bude hezké poslouchat, že jsi zapletený s ohařem císařského dvora?!“
„Dobře, chápu to,“ ušklíbl se Fu Shen v extrémním vzteku. „Už si to ve svém srdci říkáš znovu a znovu, pane Yane, nejsem tak důležitý jako falešná povídačka.“
Yan Xiaohan si povzdechl a hněv vyprchal tak rychle, jak přišel. Dnes se nechtěl hádat s Fu Shenem. „Jingyuane,“ řekl a snažil se hádku napravit.
„Právě teď si myslíš, že to, že jsme spolu, je pošpinění jména,“ najednou zvýšil hlas Fu Shen. „Už jsi mě sakra pošpinil, jak to, že na to myslíš jen teď a ne předtím?!“
Mocný předku, prosím, nekřič.
„Dneska tady tahle slova nechávám. Ty a já jsme byli posvěceni Jeho Svatostí. Ministerstvo obřadů připravilo svatbu. Oficiálně jsme se vzali jako manžel a manželka. Uctívali jsme nebe, zemi a naše předky na Zlatém pódiu. Dokončili jsme obřad vévody Zhou.[2] V budoucnu odletíme na jeřábech do posmrtného života jako pár a budeme pohřbeni ve stejném hrobě. Manželský pár je jedna duše. Nemusíš si lámat hlavu, jestli jsi vhodný, nebo ne; i když vyjdeme z těchhle dveří, můžeš mi říkat ‚manžel‘ úplně oprávněně.“
Oči Yana Xiaohana byly kolem okrajů horké, byl dojatý a byl šťastný.
Nebrečel, ani se nesmál. Na okraj jeho rtů dorazila nekonečná slova a všechna se změnila v jeden povzdech. „Vím, co říkáš. I kdybych v tuhle chvíli strašně zemřel, nelitoval bych. Jde jen o to, že drby nepostižitelně zabíjejí, a stačí, když se jimi uškodí jen mojí pověsti. Poslouchej mě a nenech trpět i sebe. Nestojí to za to.“
„Nerozuměl jsi tomu, co jsem právě řekl?“ řekl Fu Shen rozhodně. „Stačí, že tě mám, k čemu by mi byla falešná pověst?!“
Poznámka překladatele:
[1] 郡主 – dosl. „pán okresu“, i když z nějakého důvodu přípona-zhu (pán, mistr) označuje ženskost ve šlechtě, jako termín pro princeznu 公主 (vévoda + pán). Ve starověké Číně neexistovalo nic jako ženské hraběnky a manželka hraběte bývala paní hraběnka XXX, ale dcera prince také nemohla být nazývána princeznou, protože tento termín byl vyhrazen pro císařovy dcery… takže, asi hraběnka.
[2] Vévoda ze Zhou byl puritán, který řekl, že byste neměli mít sex před svatbou, a pak ho skoro nikdo neposlouchal, což z „obřadu vévody Zhou“ udělalo sarkastický idiom.