***
NĚKOLIK FAKTŮ O BOSNĚ:
překvapilo mě, že je Bosna menší než ČR a že má asi 20 km pobřeží (vůbec nic jsem si o této zemi nezjišťovala před odjezdem, chtěla jsem z ní mít svůj vlastní dojem), což je fajn, když chcete vaši dovolenou zkombinovat i s koupáním v moři. Měna je konvertibilní marka – KM nebo BAM (byla vázána na hodnotu německé marky, proto „marka“). Má asi 3,5 mil. obyvatel a rozlohu 51 000 km2. Nejvyšší vrchol, Maglič, dosahuje skoro 2 400 m a nachází se na východu země kousek od hranic s Černou horou. Z dob občanské války (1992 – 1995), která byla krutá a brutální (usekávání hlav, rožnění obětí, znásilňování žen, dívek, mužů všech věkových kategorií…), můžete ještě dnes vidět v zemi pozůstatky. Tehdy zemřelo asi 150 000 lidí a na dva miliony lidí muselo odejít ze země. Konflikt byl vyvolán tím, že Bosňané a Chorvati vyhlásili v roce 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny, ale menšina Srbů toto neschválila a týž rok vyhlásili Republiku Srbskou a válku. (zdroj: wikipedia.org)
Poté začal masakr. Když jsem projížděla severem země směrem na Šatorsko jezero, viděla jsem tolik opuštěných a rozstřílených domů, že jste si připadali jako někde v jiném světě. Po zemi jsou stále rozeseté miny a i když se od konce války oblasti postupně odminovávají, určitě nelezte někam, kde je to neznámé.
V Bosně žijí tři menšiny: Srbové, Bosenci a Chorvaté. Už na severu země můžete vidět mešity, které na jihu potom nejsou. Na severu je Republika Srbská, mají dokonce svou vlastní vlajku a pravoslavné náboženství. Ona Bosna totiž byla dlouhou dobu pod nadvládou Osmanské říše, která právě do země islám zavedla. Poté byla součástí Rakouska-Uherska, takže je běžné, že na vás třeba číšník v restauraci mluví německy, protože tam jezdí i hodně Němců. Bosna má velice bohatou historii a každý ji zná spíš tím, že v roce 1914 byl v Sarajevu zastřelen František Ferdinand d’Este, což bylo jedním ze spouštěčů první světové války. Zajímavostí je, že názvy obcí jsou v latince, latince + cyrilicí nebo na severu jen v cyrilici.
***
ŘÍZENÍ V BOSNĚ:
buďte opravdu opatrní! Místní totiž moc pravidla provozu nedodržují a hlavně nedodržují stanovené rychlostní limity v obcích. Tam, kde je 40, 40 nejedou, ale vy jezděte. I když za vámi bude kolona a budete si připadat jako idiot, protože „zbržďujete“, je možné, že hned za rohem bude stát policie a měřit. O tom se také dočtete. Klasika je 40 nebo 70, stav silnic velice kolísá. Když jsem jela na Neum, jela jsem po luxusní silnici nebo i dálnice, které jsou krátké, jsou ve velice pěkném stavu. Platí se tam mýtné. Dále můžete narazit na offroadové cesty, které prostě z map či navigace nevyčtete. Dávejte si pozor i na zpomalovací pásy, například v Blagaji byly snad každých deset metrů. Řidiči často nedávají blinkry, ale pořád se to dá z jejich chování vyčíst. Úseky se měří i kamerami, v jedné vesnici jsem měla podezření, že jsem asi tu čtyřicítku překročila, protože jsem vyjížděla z vedlejší no a hned tam byl radar… Ale zatím nic nepřišlo. Nebo kamioňáci. Jsou schopni se na vás lepit, úplně na kufr a vytroubit vás, ale nenechte se vyprovokovat.
***
2. DEN
BADACSONY CAMPING – JAJCE – ŠATORSKO JEZERO
Budím se už v 5 ráno. V kempu je ticho, procházím se po kempu a míjím vytuněné karavany. Divím se, jak moc si lidé dokážou zařídit velké stany přiléhající ke karavanům. Jeden mi přišel zvlášť vymakaný a úsměvný. Včera navečer, když jsem se šla vykoupat, jsem procházela kolem karavanu se stanem, odkud hrály devadesátky. Majitelé měli uvnitř dokonce malý kaleidoskop a kolem venkovního stanu, ve kterém měli posezení, byly napíchané na tyčích diskokoule. Pěkné retro, navíc ještě mají klimatizace z venku a různé další serepetičky.
Vše balím a připravuji, jelikož vidím, že ostraha už čeká u závory, jak bylo domluveno. Projíždím dál regionem Balatonu, vinařským a malebným a mapa mi ukazuje dojezd k jezeru Šator v 15:30. To ale ještě netuším, jak bude cesta na Šatorsko jezero vypadat… Jedno takové bosenské překvapení. 😀
Na maďarsko-chorvatských hranicích mě čeká pasová kontrola. Za mnou je jen jedno auto. Celníci jsou milí, jeden chce otevřít kufr. Vidí všechny ty tašky a řekne OK. K tomu chtějí ještě vidět Driving license. Nevím proč, ale dávám jim techničák.
Nic neříkají, vracejí mi ho i s pasem. Udivuje mě tahle kontrola bez volného průjezdu a taky fakt, že podél hranic se tyčí vysoký plot s ostnatým drátem. Záměrně nejedu na Záhřeb, ale beru to přes chorvatský venkov. Moc záživný není – nejdřív rovina s kukuřičnými poli a divnými cihlovými domy protkanými příčkami z malty. Průjezd vesnicemi je pomalý, protože se jede 40. Konečně přijíždím na chorvatsko-bosenské hranice. Přes ty protéká řeka, kde vidím hraniční kontrolu před sebou ve městě Gradiška a hned vedle mešitu. Je 11:45. Trochu mám obavy z pasových kontrol, ale naštěstí vše klapne a já jedu dál. Hned zajíždím k nedaleké benzince, u které je supermarket. Vyhledám si bankomat a vybírám 100 marek, v supermarketu si koupím brambůrky, abych měla drobné na parkování a vydávám se směr město Jajce. Krajina tady je nezáživná, jedu i po dálnici, tam si vymáčknu kartičku s černým proužkem a potom při výjezdu ji společně s 3,5 BAM dávám policistovi v kabince.
Jedu směr Banja Luka, což je roztahané město, kde snad každých 100 metrů stojí benzinka. Tady si dávám pozor na rychlostní limity a taky na dopravu, kdy mi vjede z vedlejší silnice před auto žena s Twingem. Názvy obcí skoro po celé Bosně jsou v latince a cyrilici.
Nudná cesta se mění v záživnější, když vjíždíme do kaňonu – vpravo vysoká skála, vlevo řeka. Silnice se pěkně klikatí, max. rychlost tak 50. Tady v tom kličkování dostávám ukrutný hlad a tak jednou rukou kroutím volantem a druhou do sebe láduju pár brambůrků.
Dál jsou 70 a jedeme v takové koloně. Nikdo nikoho nemůže předjet, nedá se to. Ve vesnicích je 40, ale potom se dá jet i 80, což je maximální limit mimo obce.
Přijíždím do Jajce, malé městečko založené už ve 14. století, sevřené horami. Je 36 C. Znovu přijedu na stanovené parkoviště a nějak nemůžu najít na parkomatu, kolik se platí za hodinu. Hodím tam tedy 5 marek. Aha, ono je to napsané na ceduli nade mnou.
5 marek je rovnou i celodenní taxa. Všude kolem je mnoho muslimů a muslimek. Potkávám ty, co mají šátek na hlavě, volné dlouhé triko a kalhoty a potom i ty ortodoxní, co jsou v černém hábitu a koukají jim jen oči. Je to zvláštní pocit, jak tady ty menšiny spolu žijí. Ona totiž Bosna byla islamizovaná Osmanskou říší, která ji obsadila v 15. století a byla v její moci do roku 1878, kdy si Bosnu zase zabralo Rakousko-Uhersko.
Pár kroků od parkoviště je krásný výhled na 20metrový vodopád řeky Plivy, který je pod centrem města. K vodopádu se dá i sejít, ale je to placené a dle mě výhled není tak pěkný jako tady shora. Jsou tu nějaké stánky se suvenýry, potom pěkný most přes tyrkysově modrou řeku a výhled na staré centrum a pevnost na vrchu. Potkávám dvě žebravé muslimky. Turistů je tu celkově málo, a to se mi líbí. Mířím rovnou k hradu, platím vstupné a tam je jen rodina, která rovnou odchází. Celou pevnost mám pro sebe. Z hradeb je krásný výhled na okolí města.
Ještě přemýšlím, jestli půjdu pěšky k vodním mlýnkům pod Plivským jezerem, ale v tom pařáku se mi fakt nechce. Fouká příjemný větřík. Z hradu zbyly jen hradby a jedna věž. Scházím dolů a zahýbám doleva. Míjím domy s dírami od kulek ve fasádách. Je to tu klidné a malebné. Jen podotknu, že muži a ženy mají svoje mešity. Mešita se řekne „džamija“. V žádné jsem nebyla, nějak mě to nelákalo.
Nasedám do auta a jedu směr Plivsko jezero. Mám představu, že se nachází na nějaké rovině. Ono ale leží pořád v horách. Divím se, proč jsou na cestě k jezeru silnice obleženy auty – lidé se koupají v tyrkysově řece. Potkávám dvě policejní hlídky, ale mě nezastavují. Sjíždím k jezeru – je nádherné, čisté, parkování samozřejmě placené a kolem ty hory… Platím si dvě hodiny, takže mám čas do čtvrt na šest. Jdu po silnici směr dřevěné mlýny. Je to takový otevřený skanzen zadarmo, vlezete do takového parku, kde lidé relaxují, grilují párky nebo piknikují. Z jezera sem teče proud vody, který se štěpí a protéká pod malými staveníčky dřevěných mlýnů, mezi kterými chodíte po chodnících. Zjistila jsem, že muslimky jsou tu malé a štíhlé.
Jedna má pěkné bílé boty, jenomže aby se dostala na druhý chodníček, musí šlápnout na rozmáčenou trávu. Šlápne rovnou do bláta, a to do pěkné vrstvy. Se zděšením se dívá na poskvrněnou bílou botu a snaží se to otřít…
Na hrázi jezera si dávám oběd, nohy ponořím do vody. Kolem mě prochází toulavý pes se zdeformovanou zadní packou. Sem tam vidím zatoulané psy, kočky žádné. Vracím se k autu a mám ještě hodinu. Hmm, to by byl hřích se tu nevykoupat. Na jednom z velkých mol se usadím a lezu do vody. Je osvěžující. Potom si na chvíli zdřímnu, moc se mi odjíždět nechce.
17:15, vyrážím směr Šatorsko jezero. Tady podotknu, že krajina od Jajce začíná mít konečně grády. To je to, na co celou dobu čekáte! Vyjíždím do hor, potom postupně předjíždím tři traktory. Ten první řídí dědula a přes celé čelní sklo má prasklinu. Ten třetí, za ním se musím nějakou dobu plazit dvacítkou, když jsme asi v kilometrové nadmořské výšce. Vpravo svodidla a sráz dolů, vidíte stovky metrů pod sebe do údolí. Vlevo skála a před vámi ten traktor, který je nemožné předjet
kvůli klikaté silnici. V něm sedí dva týpci a jejich rozhovor slyším i v autě, jak řvou. V jednu chvíli se dokonce zvedají a posouvají a snaží se vyměnit si za jízdy místa… Přijde mi to tak vtipné.
Páni, tady si to užívám. Jsem nahoře v horách, vpravo a vlevo louky, lesní cesty a lesy. Úplně to láka zastavit a prozkoumat to… Krajinu začínají posévat opuštěné domy. Silnice je perfektní. Neodolám a jedu i těch 90. 🙂
Bosna, ráj urbexerů. Tak bych nazvala Bosnu. Všude opuštěné domy nebo torza bez oken a střechy. Nejspíš pozůstatek z občanské války z dob 1992 – 1995. Jsou všude, na každém kroku. Klesám, stoupám serpentýnami, krajina se zas mění, skalnaté podloží začíná prosvítat skrze lučiny. Sjíždím z hor na obrovskou planinu kam až oko dohlédne. Je to taková nádhera, dechberoucí krajina. Minimální provoz, pěkná silnice. Jeden úsek je dokonce široký tak, že připomíná letištní dráhu. Kolem jsou rozházené vesničky, takové miniaturní samoty. Jsou vidět malá obilná políčka nebo posečené lány. Říkám si, čím se tady asi lidé živí? Krajina je nádherná vlevo i vpravo se tyčí hradba hor. Asi 90 km před Šatorským jezerem tankuju v jedné vesnici, resp. pumpař mi natankuje plnou, když řeknu, že chci benzin. Umí anglicky, kartu bere taky. Paráda. Na dojezd mám asi 180 km a tak jsem nechtěla nechat nic náhodě, páč vím, že k jezeru vede nějaká štěrková cesta a že spotřeba k němu bude vysoká. No a benzinky tady jsou ve větších obcích.
Konečně přijíždím k odbočce, o které jsem si našla, že vede k jezeru. Stará cedule s napůl čitelným názvem Šatorsko jezero mi napovídá, že jedu správné. Ale… To jako vážně?!! Čeká mě 17kilometrová cesta a je 20:11. Tohle ale není ta cesta, která byla na fotce na netu. Věděla jsem, že to nebude nic luxusního, ale už ten začátek by odradil mnoho řidičů. Cesta se skládá z velkých štěrkových kamenů, místy je to dost vymleté a ostré a ještě to stoupá. Říkám si, že to kdyžtak někde zapíchnu a přespím, že k jezeru nemusím dojet. Jenže něco mě žene dál. Sebemenší chyba a mám rozříznutou olejovou vanu. Sebemenší chyba a uvíznu na břiše. Celých těch 17 km jedu hodinu. Cesta se potom mění i v úsek, kde se dá jet 30, ale většinou jedu maximálně 20
a mám vykroucenou hlavu, jak analyzuju, kudy kličkovat, abych nezničila autíčko. Je to obyčejný hatchback. Začne mi hrát píseň My Silver Lining od First Aid Kit. Zase něco tématického, protože se tam zpívá „I won’t take the easy road“. Tak to právě teď vystihuje moji situaci. Už se stmívá, projíždím lesem, vyhýbám se dírám, cesta stoupá a klikatí se. Všude se práší. Mám otevřená okénka, hraje tahle písnička a jedu dál, stoupám a už vím, že tam dojedu. Nevzdám to.
Nahoru nad jezero přijíždím se staženými okénky a z repráků mi řve song od U2 I still haven’t found what I am looking for. To je taky pravda. 😀 Zvládla jsem to! Slyším češtinu a slovenštinu. Je čtvrt na deset, tma a krásně svítí hvězdy.
Daleko za vrcholem, pod kterým stojím, modře probleskává. Někde v dáli je bouřka. Po procházce se připravuju na spaní. Kolem okénka mi polétává světluška.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾