Jaké to je, když se dva normální lidi, necvičící kung fu ani nic jiného, rozhodnou jet na akademii bojových umění do Číny, do zapadlého kouta této země, kam nejezdí zahraniční turisté? Bude to šílená jízda, ale bude stát za to? 🙂
Zařídit víza byl porod. Nejvtipnější na tom bylo to, že fotka na víza musela být dle kritérií čínského velvyslanectví. Na bílém pozadí, bez brýlí, pokrývky hlavy, neusmívat se, mít obličej tolik a tolik centimetrů od okrajů. Nakonec se fotíme v budce na Ípáku, kde na nás automat vtipně pokřikuje jak na tupce a následně vylezou fotky, na kterých vypadáme jako trestanci.
Vyplnit 10stránkový formulář na víza, kde požadovali různé detailní údaje, jako kde a co vykonávají rodiče, absolvované školy a poslední zaměstnání… Webovky akademie mám projité, byli jsme dokonce začátkem roku u bruntálského mistra, který v Bruntálu vede svoji akademii a do Číny na akademii létají. Nejdřív jsme chtěli jet na půl roku, ale vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, do čeho se poženeme, jsme si řekli, že měsíc stačí. Tak jako X jsem se tam netěšila nebo aspoň jsem nevěděla, jestli mě to bude bavit. Byla jsem tomu otevřená, moc jsem od toho neočekávala, hlavní pro mě bylo mít stravitelné jídlo, volný čas a samozřejmě poznávání země. Důležitý je také zvací dopis, který nám zařídil a poslal bruntálský šaolin. Dopis může vystavit jen osoba z Číny, musí tam uvést svoji adresu, údaje o pozvaném, datum pobytu, co tam bude dělat a taky podpis. Bez zvacího dopisu bychom se tam nedostali.
Proč vůbec tato cesta? Chtěla jsem zkusit něco nového, šíleného, vidět Čínu a naučit se něco z její bohaté kultury.
DEN 1 – odlet. 2. září 2019. Pár dní před odletem zjistím, že zamluvený vlak v Pekingu na konci pobytu je vyprodaný, a tak nám nabízí náhradu. Zamluvila jsem totiž původně o několik hodin pomalejší vlak, protože jsme nevěděli, že do/z Handanu, odkud do Pekingu pojedeme, jezdí rychlovlaky.
Letíme s půlhodinovým zpožděním, jelikož posádka hledá černého pasažéra. Nakonec ho našli i v systému a my mohli odletět do Amsterdamu. Jsme připraveni na to, že v Číně je cenzura u nás běžně používaných webovek, bereme si s sebou tablet a mobily. Stáhli jsme si do tabletu mapy Číny, které nám stejně byly k ničemu. Ke konci pobytu plánujeme strávit pár dní v Pekingu, abychom ho trochu poznali. Najdu hotel na booking.com a vytisknu si potvrzení, takže nakonec s sebou tahám docela tlustý štos papírů, včetně jízdenek na vlak, zvacích dopisů, nějakých čínských frází a map vlakových nádraží a míst s památkami.
V Amstru zjišťuju, že všechny tyhle papíry, co jsem si pracně vytiskla, jsem nechala na bytě. Tak se připojujeme na wifi a stahujeme na tablet to nejnutnější. Tedy v rámci možností tabletu, které nás spíš rozzuří. Pak sáhnu do batohu a na dně… nalezeno! Měla jsem je na dně. Odlétáme s China Southern Airlines A380. Obří letadlo.
Sedíme mezi chrápajícími, prdícími a chrhlajícími Číňany. Ten vedle nás vydává opravdu drsné zvuky, jakoby si chtěl odplivnout, ale místo toho to spolkne čí co, nebo vyplivne do blijáčku. Let je znovu opožděný. Pak nosí jídlo, po jídle vlhké ručníky, který si X splete s rýžovým závitkem a kousne do něj. 😀 O něco později se mu v chodbičce rozpadne náhrdelník (takové cetky, co si před cestou někde koupil). K tomu má ještě triko s tibetskými nápisy, jeden cestující v letadle ho na to upozorňuje. Vystupujeme na letišti PEK, v 6:30, 3. září. Celkem jsme byli na cestě 11 hodin, z toho 9 a půl hodiny přímo do Pekingu. Tam jdeme dle turistů ke kioskům na skenování prstů. Poté na imigrační kontrolu, kde čekáme ve vlnící se frontě asi půl hodiny. Mám zvláštní pocit, člověk se objeví někde v Číně, média mu zkreslí představy a neví, co si má myslet.
Na letišti měl X na hlavě vietnamský klobouk (takový ten špičatý ze slámy), byl naboso a k tomu na tričku tibetské znaky. A ještě, aby k jeho provokaci nebylo málo, chtěl si ve frontě na kontrolu přede všemi převléknout čisté triko. Naštěstí nás nikdo nezastřelil, takové je cestování s potrhlým člověkem. 😀
Dojde na nás řada, chtějí pas, vízum, lístek o příjezdu a otisk prstů. Hledáme směnárnu. Tam neberou kartu. Hledáme bankomat. Dva nám nechtějí vydat peníze. Přijde Číňan a vede nás ke třetímu. Mezitím se nějaký chlapík ptá, zda chceme taxi. Vybíráme peníze. Jdeme koupit ven jízdenky na autobus. U informací se ptám na zastávku. Opakuju. Ukazuju. Vytištěný název v angličtině. Prodá nám jízdenky, když vidí název v čínštině. Oni totiž moc anglicky vybavení nejsou. Všude kolem je klid, letiště není tak rušné jako ostatní. Je slunečno, letní počasí, asi kolem 30 C. Nástupiště je hned naproti a tam anglicky napsáno Beijing Railway Station.
Jedeme poloprázdným autobusem, takovým tím starším, něco jako karosa, kterou jsem jezdívala na základku. Uvázneme v koloně a popojíždíme. Vidíme Yetti a Superby. Je vidět, že Škodovka má s Čínou dobré vztahy. Hodně SUV, borovice, olše… Kolem dálnice jsou časté porosty stromů. Čína se snaží být ekologičtější, takže začíná plošným sázením stromů.
Je teplo, jasno a vlhko. Stanice vyvolávají v angličtině a čínštině. Poslední je hlavní nádraží. Je vidět, že je tu smog, město halí opar. Budova hlavního pekingského nádraží je obrovská, je v západním stylu, jako z období kolonizace Číny Brity. Před ní se motají stovky lidí. Opravdu se cítím jako v komunistické zemi, už ta architektura kolem tomu napovídá. Ne, že by byla zastaralá, ale je taková funkcionalistická, žádné moderní západní budovy tu nejsou. Všechno je prostě po čínsku.
Chceme do ní projít turnikety, které jsou venku. Ostraha, která je oblečená v bílé košili, černých kalhotách a červené šerpě s nápisy nám oznámí, že musíme do vedlejší budovy pro jízdenky. Jdeme tam. Cestou potkáme pár žebráků. Dáváme zavazadla do rentgenu a skenují nás. Zase úředníci v uniformách. Pak nevíme, kde dostaneme jízdenky. Prý u okna č. 1. Tam stojí X v krátké frontě snad půl hodiny. K tomu se vedle přes bariéru do naší fronty tlačí Číňani a něco pořád vykřikují a strkají nějaká lejstra pokladní do okénka. Do toho řve hlasitě amplion. Je tu dusno. Přijdu si jak na nějakým uřvaným, rušným tržišti. Rezervaci jízdenek jsme si vytiskli, kde byla přepsaná i do čínštiny. Na základě toho nám dali jízdenky. Samozřejmě chtěla vidět i pasy. Abychom se dostali na nástupiště, musíme vyjít z této budovy a projít do té původní. Turniket nás nepouští. Jdeme k úřednici se šerpou, která se tváří, jako by dirigovala celý svět. Asi je vysoce postavená, pořád tam něco vykřikovala, aby cestující usměrnila. Prohlédne pasy a jízdenky. Procházíme turniketem. Přejdeme ke vchodu. Znovu chtějí vidět pas a jízdenku. Venku hlídají policajti. Uvnitř procházíme rámem, skenují nám znovu zavazadla a projíždí nás (předtím taky tím ručním skenem). Teď zase sháníme, odkud nám jede vlak. Prý máme jít čekat do čekárny 4 (celkem jich tam je 8). To ještě nevíme, jak obrovská ta čekárna je. Skočím si na záchod. Klasická Asie – musíš si dřepnout.
V čekárně je několik stovek lidí. Je tam neuvěřitelné teplo, jsme zpocení, koukáme na čekající, jak jedí teplý rámen nebo pijou čaj. Ještě moje záchodová story, kde mají záchody jen díru v zemi a já hledala toaleťák, tak jsem vykoukla a uklízečka, i když jsem jí anglicky několikrát opakovala, že rozumím, musela ukázat, jak se splachuje. Voda z kohoutků není pitná. Toaleťák tam nebyl.
Jdeme do menší čekárny, kde je zas hrozný kravál. Stropy jsou asi 15 metrů vysoké, takže je všude dost světla. A hle, vedle je taky čekárna. Nakouknu tam… No, jsou tam samí vojáci v uniformách, takže radši zalézám zpátky. Jsme jediní cizinci. Připadám si divně. Rozhlas rachotí o sto šest a připadá mi to tady takové „buranské“. Opravdu, nepřipadám si jako v hlavním městě Číny. Lidi si hlasitě povídají a jsou na mobilech.
Před námi jsou dvě světelné cedule, na jedné je číslo 4 a znaky s vlakem, na druhé číslo 5 a jen znaky. Už víme, odkud pojedeme. Najednou se utvoří fronta před plotem, za kterým pokračuje chodba na nástupiště. Ano, je tam plot a vrátka otevírá drsně vypadající úřednice v bílé košili a černých kalhotech. Každý jí předkládá jízdenku. Dav proudí širokými dveřmi za ní na nástupiště. Nastupuje pár set lidí.
Brána se otevřela cca půl hodiny před odjezdem. 6 minut před odjezdem zavře přísná úřednice vrátka a zamkne je. Na věšáku u plotu vymění ceduli a dá tam čas a číslo našeho spoje. Úleva, jsme správně. Najednou přiběhne pár opozdilců. Vlak ještě neodjel, ale ona si jich nevšímá a místo toho se tam hlasitě chechtá. Prostě měli smůlu. Vlastně před uzavřením vrátek něco pravidelně čínsky vykřikovala a mnozí ještě dobíhali. Fronta zmizela a začala se tvořit další na náš vlak. Nepodceňujeme nic a jdem si tam stoupnout. Jsou to takové tři řady u sebe. Jeden týpek s plešatou hlavou se vtírá dopředu. Ledová královna od vrátek na něj začne křičet a vyhodí ho. Asi odešel na konec fronty. Znovu vyndaváme lístky ke kontrole, když procházíme dvířky. Dav nás nese do tunelu, který modře svítí znaky. Jdeme stále dozadu na nástupiště. Sedíme ve 2. vagónu, ale nevíme, co nás čeká.
Nacházíme ho a jdeme dovnitř. Aspoň mě čeká pěkný šok. Uvnitř to smrdí cigaretama a na každém stolku, kde jsou proti sobě sedačky, je tácek, asi popelník. Sedačky jsou staré a pokryté povlakem. Je to prostě vlak pro nižší třídu. Když jsem ho zamlouvala, říkala jsem si, že i když jede pět hodin (byl taky extra levný), že se budeme aspoň kochat okolní krajinou. Sedáme si a Číňani kolem nás. Vlak je klimatizovaný a vevnitř vypadá jak poslepovaný. Jsme stále jediní turisté. Cítíme se jako mimozemšťani, ale je to vtipné. Potřebuju si dojít na hajzlík, jsem zpocená, nervózní, kam jsme to vlastně vlezli. Vše se zaplnilo a někteří stojí. Vlak se rozjíždí. Přichází průvodčí a znovu kontroluje jízdenky. Jsou na to fakt jak fanatici. To už je potřetí. Pak tam s vozíkem přijede chirurgička – na hlavě šátek, na rukách igelitový rukavice a kolem pasu zástěru. Vzpomenem si na bruntálského šaolina, který nás varoval, abychom nejedli a nepili nic od cizích lidí, že prý takhle využijí lidi na orgány. Děláme si z toho srandu, že tam má schované orgány. X to říká i svému spolucestujícímu, který to asi pochopí a smějou se. Paní naštěstí nabízí občerstvení. Má tam krabičky s jídlem. Někteří si kupují. Hodně lidí je na mobilech a jako pár před námi chroupají slunečnicová semínka, která si vysypali na ten tácek. Mnozí si s sebou přinesli termosky. Ve vlaku je totiž k natočení studená i horká voda. Cítím smrad instantních nudlí, které jí Číňan v košili sedící na zemi. Koukáme z okna na tu oslnivou krajinu. Kukuřičná pole, města. Pole, města. Pole, města. Naše nadšení z pravé čínské krajiny hned opadá. Nešťastně se tomu zasmějeme, kam to vlastně jedeme. Všude rovina, pole střídají topolové porosty. Všechny vlaky jezdí po přejezdech a kolem kolejí jsou ploty. Proto tady nemají sebevrazi šanci.
Jedeme od 12:37 do 17:11. Klimbáme, cesta je dlouhá, sedačky nepohodlné, nemůžeme si ani pořádně natáhnout nohy. Vidíme nově vybudované dálnice a nově vybudovaná velkoměsta, ve kterých stojí zbrusu nové ať už obydlené nebo ne, vysoké činžáky. Asi 30patrové. Takových měst je po cestě tucet. Vydám se na WC. První je mimo provoz, protože odtamtud vytéká na podlahu voda. Jdu na druhé, kde je ta díra v podlaze a není tam zase toaleťák. S hygienou si tady prostě nedělají starosti.
Neuvěřitelné, kolik peněz ta všechna města a infrastruktura spolknou. Konečně Handan. Tam nás má čekat mistr Šu. Představujem si starého chlápka v kung fu oblečení. Místo toho má mé jméno na papíře napsaný mladý týpek. To je náš mistr! X pochybuje, že někdo tak mladý má kvalifikaci na vyučování. Nelíbí se mu. Jdeme s ním přes nevzhledné betonové město na parkoviště. Mezitím Šu vytáčí bruntálského šaolina a přes videohovor s ním mluvíme. Ptá se na první dojmy. Pro něj je tenhle šok samozřejmý, ale my jsme jaksi na pochybách, co nás vlastně čeká. Tahle situace mi přijde vtipná.
V autě sedí nějaká obtloustlá Číňanka, nejdřív si myslím, že je to taky studentka. Cesta bude prý trvat ještě další 2 hodiny! Je to masakr. Čínský provoz je chaotický. Lidé jezdí v protisměru, troubí na sebe nebo vjíždějí na červenou. Mistr moc neumí ovládat auto, přesněji řadit. Nějakým způsobem ale jedeme dál. Na několikaproudové silnici, kde je limit snad 70, 80, v odstavném pruhu jezdí elektro skútříky, skutristi mají zepředu na sobě takovou zástěru, aby asi nenastydli. Párkrát nám cestu zkříží kamion nebo auto, kteří přejíždějí z protisměru. Zkrátka, v Číně se s pravidlama provozu nepářou, tohle být v Česku, tak se ve zprávách na Nově asi pokaděj. Vjíždíme do hor. Kolem jsou obří elektrárny nebo něco jim podobnýho. V jednom městě jedeme skrze obří červenou bránu a pak míjíme ve skále vytesané vojenské motivy. Netušíme, že je to Shexian, město, kam budeme chodit cvičit. Pak tam jsou u krajnice velké červené znaky. Nakonec dojedeme do takové vesnické části za řekou Qingzhang (odděluje Shexian a tuto vesnici) a zastavíme na parkovišti před nějakou budovou.
Jsme na místě. Nedokážu popsat Xův výraz, protože ten žil v domnění, že budeme někde v horách v klášteře. No, já nepočítala s ničím, tak mě lokace moc nepřekvapuje. Oba jsme předpokládali, že tu s námi budou nějací zahraniční studenti, jak nám tvrdil český šaolin. Že prý tam jezdí z celého světa – Austrálie, Mexika… Jsme jediní studenti.
To nekončí. Jdeme dovnitř, kde je vnitřek oprýskaný, na zdech mokré fleky a prostě žádný luxus. Vše strohé. Mistr nás zavede do pokoje v prvním patře. Dvě postele, skříň, ve které je něco plesnivého, plesnivý koš a skříňka. Žádný luxus, jen to nejnutnější a zařízené v západním stylu. Samozřejmě zastaralé. Ptám se na záchody. Otevře od nich dveře a vyvalí se neskutečný puch. Tam jsou na špinavé podlaze dva špinavé hajzly, zdi jsou oprýskané a pokryté místy protékajícími trubkami, na zdi visí sprchová baterie, od vlhkosti plesnivá podlaha. Koupelna a záchod v jednom. To je už pro nás dost. Po tak dlouhé a namáhavé cestě je to pro nás jako velice špatný vtip. Ptáme se, kde budeme jíst. Jdeme dolů a tam rozsvítí velkou místnost, kde jsou staré koberce na podlaze a u zdí opřené matrace. Tam se prý cvičí. Projdeme do menší místnosti. U vchodu je vlevo umyvadlo a kolem něj totálně od plísně černá zeď. Podlaha je špinavá a vedle je stůl, na něm naházené čínské nudle, hadry, plastové trubky a vše je zaprášené. Kolem je nějaké harampádí. To budeme prý jíst. X to neuvěřitelně vytočí. Hned mu vysvětluje, že to jíst nebudem, že je tam špína, že je špinavej záchod nahoře a že tam po spláchnutí na podlahu vytýká voda. Hned volají šaolinovi. Nebere to. Beznaděj. Pak to vezme, rozhořčený X mu všechno ve vzteku popíše. Že jsme byli podvedeni, že tady budeme jíst zaprášený nudle a že je tam nechutnej hajzl. Šaolin nám toto prostě neřekl. Říká, že je ještě jedna sprcha dole. Jdu hledat. Otevřu dveře, vyvalí se ještě větší puch a tam je neskutečně zasranej lavor v podlaze. Jejich záchod (mistra a té obtloustlé). Beru mobil a jdu mu to ukázat. On, že prý to bylo minulý rok čistý. Prý je to u nich běžný a že byl v jedný domácnosti, kde měli vytuněný obývák, ale na záchod by si tam nesedl. Že taky měl škorpiona na pokoji ve starém klášteře… Nakonec se domluví. Prý to napraví. Jdu si dát sprchu do té špíny a modlím se, abych nic nechytila. Nejsme očkovaní, žádné očkování není do Číny vyžadováno. Přemýšlíme, že tu nezůstaneme a že odjedeme. Jenomže bychom těžko něco sháněli a taky jsme to tady ani nezkusili. Nejsem nijak rozmazlená, ale tohle byl fakt šok se vším všudy. Měl nám to aspoň říct…
Jdeme spát a mě otravuje komár. Slyšíme, jak na sebe dole řvou. JEDINÉ, co pro nás připravili, byly povlečené postele. Pak v noci něco hlasitě píská z koupelny…. To je teda noc.
