Bosna, díl 1

Zde je mapa celé cesty, myslím tím od Balatonu (první den) po Petrovo (poslední den)

PROČ JSEM SI VYBRALA BOSNU + NĚKOLIK RAD PRO TY, KTEŘÍ SE CHYSTAJÍ KAMKOLI NA DLOUHOU CESTU

„Nejezdi tam, jsou tam miny.“ Ano, miny tam jsou, ale tenhle argument mě opravdu neodradil. Chtěla jsem jet někam, kde to není tak profláknuté. Někam, kde se mohu volně pohybovat bez nějakých covid opatření. Někam, kde se dá volně spát bez postihů a také nějakou destinaci, která není tolik profláklá.
Původně jsem měla v plánu kamenné koule v Zavidoviči, pyramidy ve Visoku a Sarajevo. Nakonec jsem pyramidy a Sarajevo vyhodila a nahradila je jinými místy. O Bosně jsem věděla jen to, že tam jsou ty miny, že atentát v Sarajevu byl spouštěčem první světové, že je tam krásná příroda a nakonec jsem zjistila, že má i 20kilometrový pás moře, resp. zálivu. Země jako taková mi přišla zajímavá a hlavně i z pohledu urbexu – nikdy bych neřekla, že někde uvidím tolik opuštěných budov jako zde.

Teď ty rady – pokud jedete v létě, vemte si s sebou hodně trpělivosti a hlavně velkou nádobu na pití. Měla jsem s sebou 5 l láhev a k tomu dalších 8 litrů vody v podobě džusů a vody v rolovacích lahvích. Rolovací láhev je skvělá do batohu (mám značku Playtopus), tu doporučuji taky. Pokud máte rádi pohodlí, vemte si s sebou třeba skládací lehátko, prostě něco, na co se dá sednout/lehnout. Ať už si děláte ráno čaj nebo sedíte nad krásným Šatorským jezerem, lehátko se vám hodí. Využila jsem také plynový vařič, ale opravdu jen na ten čaj. Úplně nutný nebyl. Kabely na nabíjení – v autě jsem si nabíjela mobil nebo tablet za jízdy. Hodil se mi i dřevěný kuličkový potah na sedačku. Celou dobu jsem na něm seděla a neměla přilepené oblečení na těle během jízdy. Klimatizaci mám, ale pořád je lepší sedět na kuličkách, kde to přirozeně větrá. Pantofle a sandály, náplasti. Z pantoflí se mi potom odřel nárt, ale jinak byly fajn.

Hodí se i deflektory na okénka. Baterku jsem nepotřebovala. Je dobré si vzít nějakou deku a hodit ji pak přes přední sedačky, když jdete spát, pokud se nechcete vystavovat kolemjdoucím + fólii na čelní sklo. Nechala jsem si i víko v kufru, které samozřejmě zakrývalo všechna „zavazadla“ a v neposlední řadě i mě, když jsem spala v autě. Bosenské marky (KM/BAM) si radím vybrat z bankomatu už na hraničním přechodu. Např. banka Unicredit si za 100 marek naučtovala poplatek 7 marek. Potom je dobré zajít do nějakého obchodu a koupit si něco levného, abyste měli po kapsách mince. Parkomaty berou totiž jen mince. Hodina parkování může stát 1 KM, celý den 5 BAM. Počítejte s tím, že Bosna prověří vaše řidičské schopnosti.
Anglicky i německy se zde domluvíte. Nezapomeňte si něco na hlavu a sluneční brýle, taky krém na opalování. Sim kartu jsem si nekupovala, pokud se vám ale něco stane, provoláte potom majlant, jelikož Bosna není členem EU. Můžete mít sice aktuální mapy – měla jsem aktualizované mapy v navigaci + v mobilu, ale silnice/nesilnice v Bosně nejsou 100% zmapovány nebo spíš jsou v mapách úplně jinak značeny.

***

PŘÍPRAVY

Asi měsíc před plánovaným odjezdem (vyrážím 2. července 2022) si zamlouvám ubytování v kempu Badacsony Camping u Balatonu. Tam plánuju přespat první den, protože u Balatonu jsem ještě nikdy nebyla. Dále si přes booking.com rezervuji 1lůžkový pokoj v přímořském městě Neum za 900 Kč/2 noci. Další dny plánuju přespávat v autě v přírodě. V autě jsem nikdy nespala. Tak si objednávám nafukovací karimatku s podhlavníkem. Směním si ještě forinty (vyžádám si i drobné mince) a také eura.

Itinerář si také začínám sestavovat cca měsíc předem. Nejdřív mám hrubý náčrt, potom podrobnější, který ale měním. Dávám více přírody, zkoumám trasy a přidávám další body zájmu. Ke každému bodu si najdu GPS souřadnice, to se mi hodí, když si vybírám konkrétní parkoviště. Kupuju si dálniční známky – českou, jelikož ta mi v červenci vyprší, 10denní slovenskou, 10denní maďarskou a do Chorvatska a Bosny žádnou nepotřebuji – vybírá se dálniční mýtné.
Pět dní před odjezdem si ještě zařizuju mezinárodní řidičák – Bosna není v EU, takže jsem někde četla, že je dobré ho mít. Ten stojí jen 50 korun a k němu potřebujete průkazové foto, občanku a řidičák.

Nemusím snad zmiňovat, že si nakupuju do zásoby jídlo – hlavně plechovky fazolí, tuňáka, potom rostlinné paštiky, bezlepkový chléb a džusy. S sebou doporučuji vzít 5 l láhev. S bráchou ještě instalujeme na přední okénka deflektory a objednávám si dřevěný kuličkový potah na sedačku. Na tom jsem taky v životě neseděla, ale když vidím předpověď počasí udávající 37 C, tak si říkám, že na kuličkách se nebudu tolik potit a lepit jako na sedačce. Už v dubnu jsem si nechala vyměnit autobaterii, to bylo zase před odjezdem na pár dní do Polska. Auto taky nechávám prohlédnout, doléváme provozní kapaliny a dofukujeme pneu. Pár dní před odjezdem aktualizuju offline mapy v mobilu (používám seznamácké) a mapy v GPS navigaci, zařizuju si cestovní pojištění. Odjezd mám naplánovaný na brzo ráno v sobotu 2. července. Celý týden chodím do práce a nemůžu se dočkat až vypadnu.

***

PŘEDMLUVA

Je horké léto a sedím v poloprázdné klimatizované kanceláři uvnitř výrobní haly. Před sebou mám excelovskou tabulku a otevřený Outlook s poštou. Každý den je stejný, nudný, ubíjející. Přijdu, zapnu noťas, udělám si čaj, promluví na mě nikotinem prolezlý slovenský kolega s nagelovanými vlasy. Dostávám se do stereotypu, v němž, když uvíznete, nemáte na nic chuť. Už ani ven se mi do toho vedra nechce, nebo zajet se vykoupat po práci k rybníku. Pokud se dostávám do něčeho takového, musím to rozbít. Mám k tomu mocný nástroj – letos dovolenou v Bosně. Na cestu myslím každý den. Vůbec nevím, co mě čeká. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Každý den přemýšlím, jestli mám všechno zařízené a co by bylo fajn ještě dokoupit. Přemýšlíte, že se vám může stát něco na dálnici – nehoda, píchnete kolo. Nebo že vám ukradnou auto v Bosně. Scénářů je mnoho.
Před pár měsíci, když jsem seděla v kanclu, si dvě kolegyně za mnou povídaly. „Já mám jet dneska do Pardubic, ale bojím se, protože je tam taková blbá křižovatka…“ Čeho se bojíš, říkam si. V duchu se uchechtnu, přijde mi to vtipné.

Má řidičák přes dvacet let a bojí se jet do města na křižovatku, kterou řídí semafor, protože je zvyklá jezdit jen od domova k práci. Strach je jen něco, co si my sami vytváříme. Dáváme si před sebe překážky a říkáme, že je nezvládneme. Ale jak to můžeme vědět, když jsme to nikdy nezkusili?

Tento cestopis a celou cestu chci pojmout jako inspiraci hlavně pro ženy. Dokážeme cokoli, jen si nesmíme před sebe klást ty překážky. Jsem hrdá na to, že jsem jela do Bosny a že jsem to všechno zvládla. SAMA. Nikdo nebyl se mnou, vše jsem si sama zařizovala, vše jsem naplánovala a odřídila. Bez jediného šrámu, škrábance (dobře, možná pár jemných od větví), nehody. Skoro 3 000 kilometrů.

Tuhle cestu jsem podnikla z vícero důvodů. Abych si dokázala, že něco dokážu. Abych prolomila ten nudný ubíjející stereotyp. Abych zažila dobrodružství. Abych navštívila zemi mně neznámou, abych inspirovala ostatní. A v neposlední řadě konečně využila svoje auto k účelu, ke kterému jsem si ho koupila – abych s ním mohla cestovat po Evropě.

***

1. DEN
ČR – TIHANY – BADACSONY CAMPING (Maďarsko)
najeto: 506 km, spotřeba 5,3 l

Začnu tím, že jsem nikdy nejela tak daleko sama. Nikdy jsem nespala v autě. Dálkové trasy do Norska nebo Švýcarska mám za sebou, ale to jsme jeli dva. Z domu vyjíždím ve 4:00, chci mít co nejprůjezdnější dálnice v Česku. Nemám žádný Wase nebo aktuální data, jedu jen podle offline map. Rádio s dopravní situací mě taky nezajímá, stejně nevím, kde co je.

Mířím směr Brno, potom jedu přes Bratislavu a pak směr Balaton. Hlavní je věřit si a také věřit svému autu. Mám s ním takový vztah, jako bychom byli spřízněni. Jedno tělo, jedna duše. K tomu mi pomáhá i playlist, který jsem si před cestou pečlivě vybrala a nechala na flešce. Ta hudba mě buď uklidní, nebo naopak dodá sílu, když potřebuju. Tohle auto řídím nesmírně ráda, je strašně pohodlné plus večer krásně svítí palubní deska… Cestou vzpomínám na to, co jsem si zapomněla. Na nic nepřicházím. Potkávám dost kamionů, na to, že je sobota ráno.

Na Slovensku stavím na odpočívadle Stúpava a potom až v Maďarsku někde v kopcích, odkud je vidět na majestátní ruinu hradu. Bohužel si nemůžu zastavovat na každém hezkém místě. K Balatonu jsem jela jen po jedné objížďce, která mě prakticky navedla do protisměru přes kruhový objezd. Byla to také jediná objížďka za celou cestu tam i zpět.

Maďarské dálnice jsou kvalitní, aut tu moc není, všude kolem jsou pole a už sklízejí obilí. Sjíždím tedy na silnici směr Balaton. Ta je docela kodrcavá, dá se jet max. 80. Kus cesty se za mnou táhne kolona pěti aut, říkám si, že je to spíš expedice Balaton. Líbí se mi, že podél silnic tu vedou cyklostezky. Ve vesnicích jsou stánky prodávající pěkně velké melouny. Dnes má být 28 C. Zrovna v kopcích za tím obřím hradem mi hraje song Insomnia, taková hitovka mého dětství.
Zrovna se tam zpívá „I can’t get no sleep“ a „Insomnia, please, release me„. Hmm, to je trefné, já taky nemůžu spát a když už, tak hodně špatně, a to už několik dní. Cítím se proto i dost unavená, ale čeká mě dlouhá cesta, takže pokračuju dál. Přepínám do módu autopilota, vím, že musím dojet do cíle, je to takový zvláštní pocit.

Přijíždím na poloostrov Tihany. Na parkoviště, které jsem si určila. Je placené, dlouhé, naštěstí se stínem. Ono to počasí je dost větrné, na Balatonu se dělají silné vlny a je necelých 20 C, na koupáni to opravdu není. U parkomatu zjišťuju, že bere jen mince. 350 FT na hodinu. Mám jen 700, takže to stačí jen na dvě hodiny, což mi přijde málo. Kolem jsou bufety atd., tak jdu k jednomu baru a když se zdvořile zeptám číšníka, který mě napůl ignoruje, jestli by mi směnil peníze za mince, tak mi nepřijemně odsekne, že to neudělá. Když se ptám proč, tak řekne, že to tam mají napsané. Ano, mají napsané, ale někde mezi míchanými drinky, tohle mě fakt nenapadlo. Jdu tedy k parkomatu a po xtém pokusu mi z něj vyleze lístek na parkování.

Rozhodnu se jít podél „pobřeží“. Hned u silnice je chodník pro pěší, nížká zídka, pod ní velké ostré kameny a hladina jezera. Toto je každý kousek přerušeno posezením, kde sedí rybáři. Těch je tam dost, spíš se dívím, proč rybaří, když jsou tak silné vlny.

Po nějaké chvíli zahnu na parkoviště vpravo, ze kterého vede stezka skrze les na kopec. Nahoře se nachází skály a v nich vytesaná obydlí. Je to zajímavé. Potkávám skupinku Ukrajinců. Vylézám na vrchol kopce a dívám se na jezero a na celý poloostrov, který je poměrně velký. Na poloostrově je několik kopců zarostlých listnatým lesem. Dole vpravo je malá levandulová farma, na kterou nakonec nejedu. Výhled odtud je opravdu pěkný. Všude bzučí cikády.

Dojdu do vesničky Tihany – je plná turistů a domků se silnými doškovými střechami, což je malebné. Prodávají tu řemeslné výrobky, hlavně keramiku a textilní výrobky, ne nějaké čínské cetky. Klášter, který je dominantou, je pod lešením. U něj je malý hezký park, kde si dávám k obědu toasty a koukám na mléčnou barvu jezera.

Do vypršení parkovného mi zbývá přes půl hodiny, jdu tedy po klikaté silnici přes Tihany a obdivuju luxusní vily, z nichž některé také mají doškovou střechu. Ještě si to projedu po poloostrově, kdy frekventovanou silnici v Tihany zablokuje bezohledný Němec, který si tam zastaví a vyleze z auta, divoce něco hledajíc v blízkém obchůdku. Je mu jedno, že tam blokuje hustou dopravu. Nemám ráda postarší Němce, pořád dávají najevo, jak jsou něco víc.

Je kolem dvanácté hodiny a tak se rozhodnu jet směr kemp. Ten je asi 40 km odsud. Celý Balaton měří na šířku 80 km a je to 20. největší jezero Evropy.

Ještě před kempem natankuju a potom na recepci se domluvím s velice milou recepční, že zítra ráno v 6 hodin mě pustí vrátný. Jen jí napíšu SPZ. Noc tady mě stojí v přepočtu 600 Kč, mám jen plácek pro auto bez elektřiny. Kemp je pěkný, čistý a s vlastní pláží. Koupání si nechám na pozdní odpoledne, teď razím na čedičový kopec Badacsony, který se tyčí nad stejnojmenným kempem, kde jsem ubytovaná a vesnicí. Jelikož jsem ve vinařském regionu, všude jsou vinice a vinotéky. Vinotéka se maďarsky řekne vinotéka, těch je na každém rohu dost. Pěkně ze mě leje. S sebou táhnu zrcadlovku, 2,5 l vody. Jdu v tílku, kraťasech, sandálích, mám klobouk i sluneční brýle. Kopec je naštěstí porostlý lesem, takže jdu stínem. V jedné části jdu i po schodech do příkrého svahu. Na vrcholu (437 m) je rozhledna a je zdarma. Túru si už neprodlužuju, stačí mi to. Cítím únavu z předchozích probdělých nocí – bouřky, slejváky, horko. Scházím po žluté, trhám si fíky, které jsou spíš suché.

Sním jich asi 8 i za cenu toho, že mi pěkně rozleptají rty. Mám je rozpraskané, pálí a jsou napuchlé. Z auta si beru lehátko a nafukovací kruh. Konečně se koupu ve vodě a ne ve vlastním potu. Večer si jen přehodím všechny tašky z kufru dopředu na sedačky, lehátko opřu venku o auto, nafouknu si karimatku, nasadím spací masku, pootevřu okénka, přikryju se dekou a jdu spát. No, ono se mi zase nespalo dobře, ale bylo to docela pohodlné. 🙂

Nebyly nalezeny žádné obrázky